Chvístec - Obecní úřad Jestřebí

�<br />

����<br />

<strong>Jestřebí</strong><br />

<strong>Chvístec</strong>, <strong>Jestřebí</strong>, Pavlovice, Podolec,<br />

Popelov, Sluneční Dvůr, Újezd<br />

Historie, příroda, zajímavosti<br />

a výlety do okolí

---

�<br />

<strong>Jestřebí</strong><br />

����<br />

"Nad Hirschbergem hustý dmul se kouř, aţ pojednou vyhlíţel co<br />

obruba jasněkrásnému obrazu, neb za rozpuklinou jeho stál zdrcený hrad<br />

Jestřábí, co loď mořská, v pestrých barvách oblé důhy jako za barevným<br />

závojem. Teď za horama vycházela slunce vzdálených světů, naše jiţ<br />

zapadlo a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má ve zříceninách<br />

velkých."<br />

K.H.Mácha: Večer na Bezdězu, Květy 1834<br />

1. Nálezy ze starých dob<br />

Kresba A.V.Pařízka ze začátku 19.století<br />

Skála připomínající archu Noémovu se nedala přehlédnout ani v<br />

dobách, kdy krajinu vytvářely neprostupné baţiny a pralesy obývané vlky<br />

�<br />

a medvědy, ve kterých člověk byl tvorem málo známým. Časy se měnily,

---

�<br />

tento vetřelec zde lovil,<br />

zabydloval se v malých<br />

osadách a snaţil se lesu<br />

vyrvat plochy alespoň pro<br />

malá políčka. Skála v<br />

baţinách se mu stávala<br />

útočištěm před nepřáteli.<br />

Těţko říci, která nejstarší<br />

kultura si ji oblíbila, protoţe<br />

z důvodu malé pevnosti<br />

turonských pískovcových<br />

vrstev se během věků stále<br />

zmenšuje a naopak narůstá<br />

kuţel z balvanů a písku.<br />

Odhaduje se, ţe dnešní skála<br />

je proti původní co do rozlohy<br />

asi tak třetinová. Jak se říká,<br />

vše přikryl čas. V okolí, na<br />

svahu Maršovického kopce,<br />

se však našly jiţ před mnoha<br />

léty nejméně tři sekeromlaty z<br />

období neolitu (mladší doba<br />

kamenná 5000 - 4300 př.n.l.),<br />

vyrobené z místní suroviny.<br />

V červenci r.1935 bylo<br />

����<br />

nalezeno na stráni pod lesem při stavbě domu (vedle staré silnice k Dubé),<br />

bohaté pozdně laténské pohřebiště (latén - mladší období doby ţelezné od<br />

pol.5.stol aţ do 3. čtvrtiny 1.stol.<br />

př.n.l.). Osm hrobů s troskami<br />

nádob v hloubce asi 50 - 60 cm ze<br />

2.stol.př.n.l., bronzová spona,<br />

opasek, ţelezný nůţ a další zbytky.<br />

Dnes jsou nálezy, pravděpodobně<br />

po nějaké germánské osadě (občas<br />

jsou obdobným hmotným nálezům<br />

připisovány i keltské vlivy),<br />

�<br />

�<br />

Během různých výkopů jsou ve vsi<br />

nalézány různé stopy středověku. Zde<br />

například okraj nádoby zdobené<br />

červenými skvrnami, dno nádoby<br />

zřetelně vyrobené na kruhu, hrdlo<br />

keramické nádoby a kost, moţná po<br />

obědě nějakého našeho předka. Tyto<br />

nálezy jsou důleţité pro doplňování<br />

našich poznatků o historii vsi.<br />

zařazovány do okruhu tzv. kobylské<br />

kultury nazvané podle pohřebiště na<br />

kopci Kobyla u Českého Dubu.<br />

Západně od laténského pohřebiště se našlo ještě několik střepů z neolitu.<br />

Zaznamenáno je také, ţe nějaký sedlák prý vyoral hroby r. 1942 nedaleko

---

�<br />

����<br />

Slunečního Dvora. Zmiňován je nález 30 stříbrných mincí pod hradem,<br />

pocházejících z doby Vladislava II. (+1140) a dalších z dob Václava III.<br />

(+1306). Našly se i zbytky středověkých kachlů s reliéfy poprsí postav.<br />

Dosud se tvrdí, ţe nejstarší keramika pod hradem pochází aţ na výjimky<br />

aţ ze začátku 15. stol. a moţné tedy je, ţe původně byl hrad jinde. V 19.<br />

století bylo nalezeno na severní straně hradu mnoţství kostí koně a zuby<br />

zvířat (mnoho prasečích klů), střepy s červeně malovanou keramikou s<br />

geometrickými vzory, nějaký kus bronzu a střepy starého skla - všechno<br />

vlastně odpadky z hradu. Další starší zprávy se zmiňují o majiteli domu<br />

pod hradem, který kdysi při okopávání řepy na zahradě našel ţelezné<br />

šipky k šípům, podkovy a strusku. Také i jindy se prý přišlo na nějaké<br />

stopy po výrobě zbraní pro rytíře, jak se tehdy psalo. R. 1934 bylo<br />

nalezeno plno střepů středověké červeně malované keramiky. Během<br />

různých archeologických výzkumů, při výkopech, například pro kabely v<br />

r.1998, se na světlo dostalo plno keramiky odhadem od 15. stol. k<br />

mladší, tedy od červeně malované keramiky přes nádoby s vnitřní polevou<br />

aţ k dnešní době. R. 2003 při výkopu kanalizace se nálezy středověkých<br />

střepů opakovaly. V současných dobách, kdy se stále někde něco kope,<br />

jsou a budou nalézány na různých místech vsi stopy historie. Nedávno při<br />

bagrování byl dokonce objeven středověký pískovcový hmoţdíř.<br />

Nejasná zmínka v literatuře je i o Keltech, moţná jen přání, i kdyţ se v<br />

nedalekém Máchově jezeře našly zlaté keltské mince, u Pavliček kdysi<br />

keltská duhovka, v Obroku kamenný mlýnek z těch dob, u Holan zásobní<br />

jáma a kolují pověsti o dalších nálezech, které zmizely mezi lidmi a jsou<br />

tak pro poznání historie našeho kraje navţdy ztraceny.<br />

Všechny stopy dávnověku u hradu jiţ přikryl písek. Hradní skála je<br />

kolem dokola ověnčena sklepy, z nichţ některé zřejmě byly upraveny ze<br />

starších dutin, jiné jsou zasypány. V jedné z nich se kdysi našla zazděná<br />

kostra. Různá stará sklepení pochopitelně zmizela i se svými poklady, o<br />

kterých se některé pověsti zmiňují. Píše o nich i spisovatel Vítězslav<br />

Hálek, který zde nějaký čas v létech 1844/5 jako kluk pobýval. Poklad zde<br />

například měli uloţit loupeţníci v době před Karlem IV.. Zlatá spící<br />

slepice v utajené místnosti na hradě sedící na zlatém vejci nás čeká, ale je<br />

nutné ji najít a pouţít kouzlo. Kdyţ se ale zapomnělo které.<br />

2. Pověsti a dohady<br />

Podle romantického historika Václava Krolmuse zde bylo boţiště, sídlo<br />

slovanského boha Černoboha. O<br />

Nádoba z laténu<br />

"Zcernebochu", jako o původci všeho

---

�<br />

����<br />

zlého, se zmiňuje například kněz Helmholz ve své latinsky psané dvoudílné<br />

Slovanské kronice končící r. 1172. Zde mohlo jít pochopitelně o jiné obětní,<br />

či kultovní místo. Například Břetislavova statuta zakazují uctívání stromů,<br />

hájů, studánek apod. a nařizují pohřbívání na hřbitovech. Nebe slovanských<br />

bohů je dost nepřehledné. Bohů (některých jen s místní působností) bylo<br />

plno, myšlenky na ně byly ve středověku potlačeny.<br />

Kdyţ arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka ustanovil Jana Husa r. 1404<br />

do funkce dozorce nad mravy duchovenstva, bylo Husovou povinností<br />

přitom také vyšetřovat domnělé zázraky. Ví se, ţe dne 5.3.1411 kázal proti<br />

obřadům a obětování na horách v místě zvaném Gestrzebye. Bylo to zde ?<br />

Ono se totiţ v těch dobách vynořilo zázračných míst více, např. i zázračný<br />

strom u Mnichova Hradiště. Prý arcibiskup na pobídnutí Jana Husa<br />

shromaţďování na takových místech zakázal.<br />

Vzpomínka na dobu pohanství<br />

Neţ přišel ve středověku na scénu čert, býval prý<br />

"oblíbeným" zlým duchem Běs. Ten občas splýval s<br />

hornoluţickým Černobohem. Jiného zlého ducha - Děse<br />

asi uţ v krajině nemáme. Prý se ho zbavili na Bezdězu,<br />

�<br />

který byl podle tohoto vítězství pojmenován (bez Děsu =<br />

Bezděz). S Běsem je to horší. Ten se dodnes občas ukazuje jako hlava v<br />

klobouku s vlajícími vousy v temném mraku vichřice a často se točí kolem<br />

vrchu Beškova,odkud k nám můţe zavítat.<br />

O slovanských bozích v našem kraji tedy nevíme skoro nic. Protoţe máme<br />

informace o slovanském nebi v jiných oblastech, uveďme si alespoň několik<br />

posvěcených hlav. Zmiňovaný kněz Helmholz v Bošově (diecéze Lubeck)<br />

uvádí vedle Černoboha (také býval i Bělboh) např. Radogosta boha Oboritů,<br />

Ţivu jako bohyni Polabanů, i Svantovíta, jehoţ socha byla rozbita r. 1168<br />

dánským králem Waldemarem. V dobách nových bylo nalezeno i několik<br />

převáţně dřevěných soch bohů obvykle s několika hlavami, nebo obličeji. V<br />

romantické době 19.století bylo nebe obohacováno o další postavy a často se<br />

ani pořádně neví, který bůh je starý a který moţná nově "objevený".<br />

Například Perun určitě působil na východě jako vládce hromu a blesku<br />

(zaujal i K.H.Borovského), Jaril prý býval jara, zeleně a květů (odemyká<br />

nebe), Vesna bohyní radosti, zpěvu, jara a lásky, Ţiva je původkyní ţivota a<br />

naučila lidi pást a orat., Veles bohem stád (maloval jej např. Jan Zrzavý).<br />

Morana - bohyně smrti - přeţila všechno (působivě ji namaloval např. malíř<br />

Fr. Ţeníšek). Ta byla vůbec asi oblíbená. Její figura se házela do vody a

---

�<br />

����<br />

také prý někdy sousedům. Zaznamenáno také je, ţe někde jí oblékali košili<br />

toho, kdo poslední zemřel. Domníváme se, ţe stopy tohoto zvyku se<br />

zachovaly na skále před Stvolínkami a moţná u Pavliček.<br />

V dobách, kdy území byla rozdělena mezi slovanské kmeny, zasahovala<br />

do naší krajiny ze severu sídliště Milčanů, z východu Západních Chorvatů, z<br />

jihu Pšovanů, z jihozápadu Litoměřiců a ze západu Děčanů. O osídlení baţin<br />

asi velký zájem nebyl, i kdyţ B. Kinský ve svém průvodci Dubské<br />

Švýcarsko (1936) uvádí, ţe byla objevena keramika z doby hradištní z<br />

11.stol zdobená "jednoduchým ornamentem" (myšleno zřejmě např. vyrytím<br />

vlnovky) asi 2 km jiţně od vsi nedaleko polohy Pustý kostel (vpravo od<br />

silnice na Doksy v lesích). Nálezy tehdy byly předány do muzea a nějak nad<br />

nimi zapadla voda.<br />

Podle nejstarších<br />

zachovaných<br />

písemných pramenů<br />

<strong>Jestřebí</strong> vlastnili<br />

příslušníci<br />

rozvětveného rodu<br />

Ronovců. Sluší se,<br />

abychom především<br />

potvrdili starobylost<br />

tohoto rodu erbovní<br />

pověstí. Naše staré<br />

kroniky vypráví, ţe<br />

Hovora, kníţecí<br />

myslivec, zachránil<br />

r. 1003 ţivot kníţeti<br />

Jaromírovi, kdyţ byl<br />

přepaden u<br />

Křivoklátu Vršovci<br />

kníţete Kochana. Zlí<br />

Vršovci přivázali<br />

Jaromíra ke kůlu a<br />

stříleli na něho.<br />

Tehdy pomohl sv.Jan<br />

Křtitel, který zakryl<br />

Jaromíra pláštěm a<br />

šípy se proto<br />

nedotkly těla<br />

Bartoloměj Paprocký z Hlohol, 1614, nám<br />

přibliţuje erbovní legendu.Ronovců.�<br />

kníţete. Pomohl i statečný kníţecí myslivec Hovora, který přivedl pomoc.<br />

�

---

�<br />

����<br />

Hovora za odměnu se stal dědičným lovčím na Zbečně a byl povýšen do<br />

šlechtického stavu. Od císaře v Řezně dostal erb zkříţených osekaných kůlů<br />

- ostrví na zlatém poli. Podle Hájka měl podobné potíţe i kníţe Oldřich<br />

(tentokrát s Poláky), který r. 1004 byl zázračně zachráněn z vězení opět za<br />

pomoci Jana Křtitele. Tentokrát mu pomohl Berkovec, pán hradu Dřevíč.<br />

Dostal pak území od Boleslavi aţ do hor Srbských a stejný erb jako Hovora.<br />

Jeho potomek Chval prý zaloţil náš hrad kolem r. 1200.<br />

3. První zprávy o <strong>Jestřebí</strong><br />

Nedá se nic dělat, musíme se nyní podívat na některé první písemné<br />

zmínky o <strong>Jestřebí</strong>. Nedejte se odradit tím, ţe se v literatuře opisy listin občas<br />

poněkud liší a vedle <strong>Jestřebí</strong> se v listinách objevuje i nějaká Krušina, která<br />

nám plete hlavu aţ do dnešních dnů.<br />

■1295 Poto, filius domini Hynconi predicti de Jestrzebie<br />

je uveden jako svědek u jedné listiny. Existuje tedy <strong>Jestřebí</strong>, kde sedí<br />

příslušník šlechty. Musí mít proto nějakou tvrz, hrad, či dvorec Z textu není<br />

tak jasné, zda predikát "z <strong>Jestřebí</strong>" se týká otce Hynka, nebo syna Pota<br />

(Potha, Půty).<br />

■ 1297 Heimannus de Gestrebiho.<br />

■1300 in castrum Jestrseby - poprvé je jmenován přímo hrad.<br />

■1307 Poto filius Hinconis de Duba.<br />

■1316 Poto de Fridland, filius quondam Hynconis de Duba. Tento Půta z<br />

Frýdlantu Asi od r.1306, či 1307 drţí v zástavě hrad Bezděz. Má tedy zájmy<br />

jinde a náš hrad (moţná tehdy na jiném místě) mohl být majitelem opuštěn.<br />

Potom o hradu dlouho nic.<br />

■1403 Henrici de Duba domini in Husska residentis in Jestrzieby.<br />

■1403 Henricus dictus Berka senior de Duba residens in Jestrzieby.<br />

■1405 Adletha relicta domini Bercze de Duba residens in Jestrzibi, 30.4.<br />

1405 totiţ vdova Adléta prodala za 250 kop grošů své věno na <strong>Jestřebí</strong>,<br />

Holanech a Kuřivodech Jindřichovi Hlaváčovi z Dubé.<br />

■1405 in Gestrzebie castrum, Crussina oppidum.<br />

■1405 Stephano de Habstein - poprvé německé označení. Kdo byl Štěpán?<br />

A je to vůbec zpráva o našem hradu ?<br />

■1411 Henrici de Duba residentis in Krussina.<br />

■1417 de Giestrzieby in Krussyna.<br />

■ 1546 máme městečko Gesttrzebi a pustým zámkem.

---

�<br />

����<br />

■ 1633 Habstein, později Habichstein apod..<br />

Název Krušina někdy v patnáctém století mizí, aby se občas objevil ve století<br />

devatenáctém.<br />

4. Majitelé <strong>Jestřebí</strong><br />

Jindřichové (Hynkové) z <strong>Jestřebí</strong><br />

První známí (výše uvedení) majitelé pochází tedy<br />

z rodu Ronovců, kteří měli v erbu zkříţené ostrve<br />

(něm. Ronne). Rozvětvený rod drţel po staletí na<br />

Českolipsku rozsáhlé majetky. Velmi oblíbeným<br />

jménem v rodině byl Jindřich a kolikrát se tak<br />

jmenovali i bratři. K tomu vezmeme dohromady �<br />

starou češtinu, latinu, němčinu, změny průběhu let, o ustáleném pravopisu se<br />

také nedalo mluvit, tak máme jméno Jindřich v mnoha podobách: Heinrich,<br />

Heinman, Haiman, Hanmannus, Hinco, Hynek atd. K tomu predikát<br />

jednou z <strong>Jestřebí</strong>, jindy třeba tentýţ se píše z Dubé, či z Frýdlantu a<br />

dostáváme nepřehledný rébus. Rodným hnízdem mnoha Ronovců byl dnes<br />

jiţ zmizelý hrad v Dubé, po kterém zůstal jen predikát.<br />

Podle první, výše uvedené zprávy z r. 1295, se předpokládá, ţe hrad byl<br />

zaloţen Hynkem (Jindřichem) z Dubé uţívajícího predikátu "z <strong>Jestřebí</strong>" (jak<br />

uţ bylo řečeno, formulace zprávy není jednoznačná, někdo povaţuje za<br />

prvního na <strong>Jestřebí</strong> jeho syna Potha). Jindřichů je ovšem plno, proto<br />

začněme z jiné strany, a to s Jindřichem, který býval známou postavou v<br />

královských sluţbách. Od r.1276 byl královským stolníkem Přemysla<br />

Otakara II. a moţná byl s ním i na Moravském poli, kde Přemysl r.1278<br />

umírá. Přišla těţká doba. Mladého Václava II. s královnou vdovou uvěznil<br />

jejich příbuzný, hrabivý Ota Braniborský, na Bezdězu. Svěřil vládu nad<br />

zemí biskupovi Gebhartovi a povolal z Branibor a z Míšně ţoldnéře.<br />

Nezapomenutelnou vzpomínku na tuto návštěvu připomíná i Smetanova<br />

opera Braniboři v Čechách. Domácí šlechta se nakonec spojila proti cizímu<br />

násilí, Gebhart s cizími vojáky odchází a odvezen je i mladý král. Hynek z<br />

Dubé je Dalimilem opěvován jako hrdina. Následoval ale také hlad ve<br />

vyplundrované zemi, roztrţky i snahy Vítkovců o zvýšení moci. R.1283 je<br />

mladý král Otou propuštěn. Výkupné, které poţadoval (včetně zboţí<br />

bezdězského) se po zásahu římského císaře vrátilo koruně.<br />

Dříve se uvaţovalo, ţe tento Jindřich působí ve funkcích aţ do své smrti<br />

r. 1309. Nověji se však došlo k poznání, ţe pravděpodobně Jindřich otec byl<br />

nahrazen Jindřichem synem, ve kterém roce, to je ale zase otázka. R.1291 je<br />

nejvyšším komorníkem zřejmě uţ syn Jindřich (jindy jmenován jako Hynek)

---

�<br />

����<br />

z Dubé, působící ve funkcích snad v létech 1278 - 1309. R.1292 bojuje na<br />

straně krále v Polsku. Po vítězství, za pomoc v poli i pomoc peněţní,<br />

dostává majetky v naší krajině (převáţně severně od Bezdězu). Kolem r.1303<br />

se stal nejvyšším purkrabím aţ do své smrti, asi r.1309. Protoţe králi opět<br />

půjčoval peníze a činil různé sluţby, dostal do drţení celé zboţí bezdězské.<br />

Je otázkou, zda v této době nedal postavit Housku. V poslední době je ale<br />

stavba Housky přisuzována spíše králi a někteří tvrdí, ţe je starší neţ Bezděz.<br />

Král Václav II. umírá r.1305 a mladého Václava III. dává i našemu šlechtici<br />

do péče. R.1306 ale Václav III., poslední úřední Přemyslovec po meči,<br />

umírá v Olomouci vraţednou dýkou. Náš Jindřich jako nejvyšší purkrabí byl<br />

asi důleţitou osobou při následném jednání o obsazení trůnu. Zase došlo k<br />

rozmíškám, ale to jiţ nejvyšší purkrabí umírá.<br />

Podívejme se proto nyní na jeho muţské potomky (majetky a funkce<br />

jsou uvedeny jen orientačně).<br />

Jindřich nejvyšší purkrabí<br />

Hynáček z Housky<br />

(postavil moţná Housku,<br />

nebo jeho otec, nebo spíše Přemysl Otakar II.,<br />

12.4.1312 de Husca.<br />

Hynek Ţák (ţák=scolarius)<br />

1.zpráva 7.2.1278, +27.12.1333 , 1306 kanovník,<br />

je také úvaha, ţe by mohl být autorem Dalimilovy kroniky<br />

Hynek Berka<br />

1320 - 1348 nejv. purkrabí praţský,<br />

1327 - 28 zemský hejtman ,+29.září<br />

1348, ţena Aneţka (Agnes), drţí<br />

<strong>Jestřebí</strong>, Mšeno, Kuřivody, Lipý,<br />

Housku,…<br />

Půta z Frýdlantu (Poto, Pothone)<br />

1.zpráva je z r 1295 - Poto, filius<br />

domini Hynconi predicti de<br />

Jestrzebie.<br />

Hynek starší, Hynek mladší Jednooký<br />

větev honštejnská větev kuřivodská<br />

1.zpráva 1337,+ 1361, (Jindřich), asi +1404<br />

po otci, Lipý, Sloup,… nejvyšší praţ. purkrabí,

---

�<br />

����<br />

viz další stránka<br />

Hynek +1419 Hynek z Lipého,<br />

Ostrý, Tolštejn, Rumburk,… 1374, +1389, Sloup, Lipý,…<br />

Potomci Hynka mladšího Jednookého<br />

Dne 1.března 1391 odděluje část majetku 3 nejstarším synům (listina byla<br />

zapsána česky), 18.února 1402 další rozdělení, po jeho smrti se dělí<br />

dědictví. Jeho majetek býval rozsáhlý: Jablonné, Milštejn, <strong>Jestřebí</strong>, Kuří<br />

Vody, Dubá, Lemberk,... Vdova Adléta - 1405 - Adletha relicta domini<br />

Bercze de Duba residentisin in Jestrzibi.<br />

Hynek Dubský Jindřich Vaněk (nejml.) Jan<br />

1390, +1414 (1413), 1394, + 1412/4, + 1424<br />

Milštejn, 1394 Hinco Berka drţel Chudý Hrádek,<br />

dictus Dubsky Nedvězí, dvůr Vřísek, Anna<br />

dominus Mulsteyn, Dubou, Dřevčice, +1402<br />

dědí Kuřivody, kup.1/2 Jabl. synové - viz Pavlovice<br />

Václav<br />

+ 1415,Wenceslaus de Dube<br />

Jindřich Hlaváč residens in Zakssinie,<br />

1391, + 1433, <strong>Jestřebí</strong>, Čap, Deštná, postavil hrad Zakšín, drţí<br />

Lhota, Dubá, Draţejov,Chlum, Tuhanec, les Dubová hora,<br />

Drchlava, hejtman na Lipém 1415 sedí na Kuřivodech<br />

1426 - 27, získal <strong>Jestřebí</strong><br />

syn Čeněk Jindřich Berka mladší (Beroušek)<br />

+1437, Houska, dědí po bratrovi<br />

Milčany, 1/2 Jablonného prodal,<br />

prodal Housku<br />

Jindřich Berka starší<br />

1390, +1406, Milčany, Kuřivody

---

�<br />

<strong>Jestřebí</strong>,…<br />

����<br />

Jindřich + 1407 Bohuše +1406<br />

otec jí zapsal plat 10 kop na Pavlovicích<br />

Jak uţ bylo řečeno, zpráva o hradě <strong>Jestřebí</strong> existuje r.1300, potom o hradě<br />

dlouho nic, aţ nová zpráva je z r.1403. Zda hrad mezi uvedenými roky<br />

existoval, nevíme. Dokonce se vyrojila teorie, ţe dnešnímu hradu předcházel<br />

jiný, snad na Konvalinkovém vrchu, kde se našla keramika ze 13.stol. Je<br />

také pravdou, ţe hrad na skalním suku je vyspělejším a náročnějším typem<br />

hradu, kterému předcházely hrady obvykle stavěné na skalním ostrohu<br />

odděleném od okolí příkopem podobně, jako na Konvalinkovém vrchu.<br />

Zajímavá je informace z knihy M.Vilímkové a P.Preise - Ve znamení<br />

břevna a růţí (1989), ve které se zmiňují o Leovi a Tyčkovi, dvou rebelech,<br />

kteří s dalšími vyloupili kostelní pokladnu v Polici nad Metují. Byli zajati a<br />

uvězněni na <strong>Jestřebí</strong> Hynkem z Dubé sedícím na Náchodě (Berkové získali<br />

Náchod r. 1327, město ztrácí před r. 1390). Výše uvedení raubíři utekli,<br />

přepadli Broumov, a kdyţ jejich svíce dohořela, byli chyceni a popraveni.<br />

Můţeme se dohadovat, zda jde o naše <strong>Jestřebí</strong>, či o nějaké <strong>Jestřebí</strong> na<br />

Náchodsku. Nejspíše půjde o Náchodsko, kde u Nového Města nad Metují je<br />

ves stejného jména a Berkové drţeli v okolí různé majetky včetně hradu<br />

Frymburka leţícího nedaleko vsi. Nakonec proč by ve středověku s<br />

nějakými lupiči tahali aţ k nám. Na druhé straně Hynek z Náchoda na naší<br />

krajinu nezanevřel. Jeho pečeť byla přivěšena k zakládající listině města Bělá<br />

p.B. r. 1337. Jaký další vztah měl k naší krajině, to dost dobře nevíme. Proto<br />

stále jen konstatujeme, ţe se nám náš hrad na 100 let ztratil.<br />

Můţeme jen předpokládat, ţe po otci Jindřichovi (+ asi 1309), kdyţ<br />

Potho se asi obrátil k jiným majetkům, přišel ke zdejšímu majetku syn Hynek<br />

Berka (+1348), potom Hynek (jinde pochopitelně Jindřich) Jednooký (+ asi<br />

1404). Nastala doba nejasností. R.1404 a 1405 prezentuje na Chlumu<br />

Jindřich Berka starší (+1406), který dostal za ţivota otce Milčany, po jeho<br />

smrti mimo jiné i <strong>Jestřebí</strong>, a jehoţ potomci zemřeli v mládí. Po jeho smrti<br />

Jindřich Berka sedící na Housce (Beroušek) také drţel na čas i <strong>Jestřebí</strong>, ke<br />

kterému se nakonec dostal Hynek Hlaváč. Roku 1426 husité vypálili<br />

Mimoň a dobyli Českou Lípu. Říká se, ţe se také podívali k <strong>Jestřebí</strong>, a tak<br />

moţná Jindřich Hlaváč rychle pochopil, která víra je správná. Stal se asi jako<br />

jediný z Ronovců příznivcem husitů a dokonce asi v období 1426-27<br />

táborským hejtmanem Lípy. Údajně zde na našem hradě měl Jan Roháč z<br />

Dubé věznit zajaté luţické ţoldnéře po dobytí České Lípy. Tak tedy na<br />

<strong>Jestřebí</strong> máme Hynka Hlaváče (+1433) a po něm dědí syn Čeněk - Czenko<br />

de Duba et de Gestreby.. Údajně někdy v těchto dobách zde měli nějaký čas

---

�<br />

����<br />

hospodařit nějací loupeţníci, pokud tím nebyli myšleni husité, při jejichţ<br />

návštěvě r. 1426 mohl shořet i dnešní Pustý kostel u Novozámeckého<br />

rybníka, nebo odpůrci luţického Šestiměstí, mezi které<br />

Čeněk Berka patřil.<br />

V majetku Smiřických<br />

Roku 1445 se zde objevuje úředně Jan Smiřický ze<br />

Smiřic, který oblehl "loupeţivý hrad" jako odvetu za<br />

napadení Luţice. Čeněk se raději přesile podřídil a prodal<br />

Smiřickému zdejší majetky. Prostě Smiřický zachraňoval do svých rukou co<br />

se dalo. Zapsáno do Zemských desek, ţe 28.března r.1446 Čeněk Berka z<br />

Dubé a <strong>Jestřebí</strong> prodal Janu Smiřickému (+1453) hrad <strong>Jestřebí</strong>, dvůr<br />

popluţní, Krušinu městečko, dvory popluţní a dvory kmecí, Újezdec ves<br />

celou... , s lesy, jmenovitě s lesem Choříš a celým podacím právem kostelním<br />

v Krušině. To vše za 400 kop českých grošů. K tomu r. 1450 bratři Zikmund<br />

a Vaněk ze Smojna prodali své dědictví v Zahrádkách a ves Maršovice u<br />

<strong>Jestřebí</strong> Janovi ze Smiřic. Jan Smiřický mimo jiné, slušně řečeno, získal<br />

Roudnici na arcibiskupovi a Housku od Jindřicha Berky. Smiřičtí, kteří<br />

pocházeli ze Zaluňova na Hradecku, koupili r.1406 Smiřice, po kterých se<br />

jmenují. Náš Jan Smiřický se spolu s panstvím Helfenburg, Roudnicí a<br />

dalšími a dalšími často jen uchvácenými majetky stal mocným pánem. Kdysi<br />

patříval mezi kališníky, zprvu býval "zvláštní horlitel pro pravdu Páně a<br />

zvelebení jazyka českého", ale dlouho mu to nevydrţelo, drţel se v pozadí a<br />

po bitvě u Lipan 30.května 1434 patří mezi přední, kteří přešli na druhou<br />

stranu. Kdyţ s majetky dosáhl i sňatku s Markétou z Michalovic, členkou<br />

slavného rodu, stal se nejbohatším a nejmocnějším na Boleslavsku.<br />

Zikmund ho při svém odjezdu ze země dokonce jmenoval jedním ze šesti<br />

zemských hejtmanů, kteří měli spravovat zemi, dokud nenastoupí vládu<br />

Zikmundův zeť Albrecht. Albrecht se později nechal korunovat, Smiřického<br />

pasoval na rytíře a nenadále v Uhrách zemřel. Nastaly opět tahanice o to, kdo<br />

bude panovníkem. Do popředí mezi hejtmany a následně k moci se dostává<br />

mladý Jiří z Poděbrad. Ten byl pro Smiřického osudný. Na návrh Jiřího jako<br />

zemského správce a usnesením sněmu byl 7.září r.1453 sťat na<br />

Staroměstském náměstí. Příčinou byly mocenské spory a Smiřického intriky<br />

v době, kdy si Jiří z Poděbrad upevňoval vládu. Zůstala vdova Markéta z<br />

Michalovic s panstvím Houska a <strong>Jestřebí</strong> a nezletilí synové Václav a<br />

Jindřich. Václav měl s ţenou Ludmilou ze Šternberka dceru Magdalenu,<br />

proto po jeho smrti dědí bratr Jindřich ze Smiřic. Jindřich prodal majetky<br />

Kryštofovi z Vartenberka r. 1478 za 4500 kop grošů. Jestřebské majetky se<br />

tak dostávají pod Rybnov (tvrz u Holan, ze které bylo tehdy spravováno<br />

panství), potom pod Nový Zámek v Zahrádkách.

---

�<br />

����<br />

Zajímavá je také pověst vztahující se k našemu Janu Smiřickému. R.1445<br />

se ve Stadicích objevil stařec, který se prohlašoval za nového krále, za<br />

nového Přemysla. Obklopil se 12 starci tak, jak se mluví v pohádkách. S<br />

touto svojí radou byl uvězněn, dokud vlna vzrušení neopadla. Smiřický<br />

nechal starcům oholit brady a propustil je. Jejich krále poslal praţskému<br />

purkmistrovi, kde jeho stopy mizí. Starci prorokovali Smiřickému, který jako<br />

krajský hejtman uvěznění zařizoval, ţe 8. rok zemře. Tak se také stalo.<br />

Moţná k tomu přispěl i boţí trest, který svolával na Smiřického mnich Jan<br />

Kapistrán, kterého vypravil papeţ k jednání do Řezna, aby obhajoval<br />

katolictví. Prý se choval tak uráţlivě, ţe mu Smiřický pohrozil odřením<br />

pleše. A to se neodpouští.<br />

Vartenberkové<br />

<strong>Jestřebí</strong> se dostalo do majetku Vartenberků. Rod<br />

pochází z rozvětveného rodu Markvarticů, z větve pánů z<br />

Wartenberka (ze Stráţe). Podívejme se na některé z nich<br />

Zikmund na Děčíně, +1438,<br />

1.ţ. Markéta z Kekeřic, 2.ţ. Aneţka ze Šternberka vdova po Jindřichu<br />

Hlaváčovi z Dubé. Zikmund byl známý z mnoha bojů a majetkových změn,<br />

např. postavil hrad Pannu, přišel o Pannu, získal Vrabinec, přišel o Vrabinec<br />

atd., bojoval proti Luţici, koupil Milčany a pro zradu krále skončil v<br />

hladomorně v Jindřichově Hradci.<br />

Jindřich na Lipém + 14.11.1444, Jan na Děčíně +1464/67, fojt v<br />

H.orní přišel o Lípu, bojoval s Luţicí Luţici, 1. ţ. Kateřina z Donína, 2. ţ.<br />

Kateřina z Kunštátu<br />

Zikmund na Děčíně Kryštof +asi po r.1489, Rybnov, <strong>Jestřebí</strong>,…<br />

a Kamenici, +1518, či 1519<br />

potomci Kryštofa<br />

Václav +1553.. Zikmund Jan nejv. purkrabí<br />

Rybnov, <strong>Jestřebí</strong>, <strong>Jestřebí</strong> 1496 - 1543, Wartenberk<br />

Dědil Václav, který snad jako poslední měl obývat hrad. Jeho ţena<br />

Kateřina z Hungerkoštu přinesla peníze, Václav kupuje mnohý majetek,<br />

staví se Nový Zámek v Zahrádkách. Po Václavovi následuje jeho syn Jan.

---

�<br />

����<br />

Jan na Novém Zámku + 4 ledna 1595<br />

Podívejme se ještě jednou podrobněji na Vartenberky a začněme nejvýše<br />

uvedeným Zikmundem z Vartenberka (+1438), který asi r.1437 zaloţil tvrz<br />

Rybnov. Jeden z Berků z Dubé totiţ mu prodal Milčanské panství a<br />

Zikmund pro správu svého rostoucího majetku si nechal tvrz postavit. Přes<br />

jeho vdovu Aneţku ze Šternberka majetek opustil Vartenberky, aby se<br />

nakonec vrátil. Po Janovi nastoupil syn Kryštof. Známým se stal v další<br />

generaci Kryštofův potomek Václav z Vartenberka, +1553. Roku 1560<br />

předala vdova Kateřina z Hungerkoštu majetek svému synovi Janovi z<br />

Vartenberka. Janovi se podařilo listinou ze 4.června 1575 dostat z manství k<br />

císaři Maxmiliánu II.. Vykoupení z manství stálo ovšem 11500 kop grošů.<br />

Po smrti Jana r. 1595 a jeho syna ve stejném roce se po sporech<br />

majitelem panství stal Zikmund z Vartenberka na České Kamenici (+1608) a<br />

následoval jeho bratr Jan (snad + 31. května 1617 ve vězení pro dluţníky).<br />

Po dalších majetkových sporech získal panství Jan Jiří z Vartenberka z<br />

rohozecké větve. Po Bílé hoře byl Janu Jiřímu majetek zkonfiskován. Jan Jiří<br />

emigroval do Saska r. 1628, na čas se zde objevil r.1631 se vpádem Sasů,<br />

snad měl i vybízet ke vzpouře. Zemřel v cizině r. 1647. Zkonfiskované zboţí<br />

bylo nutno ohodnotit. Nebudeme vypisovat desítky vesnic, města a práva.<br />

Stačí nám hospodářství <strong>Jestřebí</strong>. Vartenberkové od Jindřicha Smiřického<br />

získali (vloţeno do Zemských desek v úterý po sv. Františkovi r. 1545)<br />

<strong>Jestřebí</strong> - zámek, dvůr popluţní, městečko, vsi Provodín Hořejší a Dolejší,<br />

Mnichov ves pustá s dvorem a dvěma mlýny, Oujezd, Maršovice, Chlum,<br />

Pavlovice, Vršov (pozdější Śváby), Hradiště (Radisch), dvůr popluţní (jinde<br />

zaniklý) v Chvístři, rybníky: Velký Jestřebský, Karaský, Veliký Mnichovský,<br />

pod <strong>Jestřebí</strong>m a rybník v Oujezdě Patronát v <strong>Jestřebí</strong>, v Pavlovicích a v<br />

Chlumu .<br />

Zde uţ se rýsují naše problémy. Existoval jiţ Novozámecký rybník, a<br />

který z uvedených by to byl ? Kudy vedly hranice panství ? Pustý kostel v<br />

rákosinách je zbytek Krušiny (předchůdce dnešní vsi), nebo to byl Mnichov<br />

? Nechme to raději na pozdější dobu, protoţe přichází sám budoucí<br />

generalisimus.<br />

� Albrecht z Valdštejna

---

�<br />

�<br />

����<br />

R. 1619 přeběhl od moravských<br />

stavů k císaři. Na Bílé hoře nebyl,<br />

protoţe prý sháněl tehdy potraviny<br />

někde u Loun. R. 1622 je<br />

falckrabětem, r.1623 se oţenil s<br />

Isabelou z Harrachů (2.sňatek), byl<br />

povýšen na kníţete, později vévoda<br />

frýdlantský. Sňatek se uskutečnil<br />

9.června 1623 dokonce za<br />

přítomnosti císaře. Nevěsta ze<br />

šlechtických kruhů byla pochopitelně<br />

bohatá na majetek a obdrţela i dary<br />

ducha. Svatbu popsal polní kurát Thomas Carbe, který nám sděluje, ţe<br />

nevěsta byla půvabná, srdečná, milá, ukázněná atd. Italský ţivotopisec A.z<br />

Valdštejna jménem Gualdo Priorato napsal " una dona veramente di<br />

rimarcabile modestia e di una grandissima purita". Tedy ona dáma je<br />

opravdu hodna pozornosti,<br />

skromná a úplně čistá<br />

(nevinná).<br />

Albrecht za mírný peníz,<br />

často prostřednictvím svého<br />

příbuzného, nejvyššího<br />

hofmistra Adama z Valdštejna,<br />

získal během let přes 60 panství<br />

včetně našeho. Postupně jak<br />

získával majetek a postavení se<br />

měnil i jeho erb. Výše je<br />

uveden zlatý lev v modrém poli<br />

představuje pravděpodobný<br />

původní erb rodu. Jeho jmění<br />

bylo odhadnuto na 9 milionů.<br />

Zdejší ho přišlo na 175000<br />

guldenů, tedy zlatých. Sám<br />

dále prodával, pronajímal,<br />

�<br />

�

---

�<br />

����<br />

dával jako léna. Pro sebe si ponechal asi 24 z nich (jen přibliţné,<br />

zjednodušené vyjádření). Kdyţ byl v noci z 25. na 26.únor 1634 byl v Chebu<br />

zavraţděn a v noci ze 27. na 28.února došla zpráva do Zahrádek, vojáci,<br />

kteří nejspíše měli toto sídlo chránit, ho vyplundrovali. Brzy přišla na řadu<br />

konfiskace jeho majetků. Zdejší zámek a panství cestou milosti aţ od r. 1636<br />

zůstává jeho druhé ţeně Isabele Kateřině, sestře kardinála Arnošta Harracha.<br />

Albrechtovi zdejší panství trochu přirostlo k srdci, kdyţ zde míval své<br />

oblíbené koně. Aby se asi nikdo nemíchal do zbylého majetku, spravoval jej<br />

sám kardinál (+1667) v létech 1636-54. Potom začala vládnout dcera Alţběta<br />

spolu s Rudolfem Kounicem. Náš kardinál byl i iniciátorem stavby<br />

mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, zúčastnil se volby 3 papeţů,<br />

korunoval 3 panovníky, v rámci jím řízené protireformace uvedl do Čech<br />

barnabitky, hyberny, piaristy, kajetány, voršilky a bosé karmelitány.<br />

Kounicové a další<br />

Dcera Valdštejnova Marie Alţběta (+1662) se provdala za nejvyššího<br />

lovčího Rudolfa Kounice. Tento rod se sice objevuje kolem r.1300 na<br />

Moravě, ale teprve pár let před sňatkem byli Kounicové povýšeni na říšská<br />

hrabata. Kounicové se stávají majiteli zahrádeckého zámku a panství včetně<br />

<strong>Jestřebí</strong>. Rodokmen Kouniců je velmi rozsáhlý, proto jsou zde uvedeny jen<br />

hlavní osoby děje. Například Marie Alţběta porodila 7 dětí. Dědí Arnošt<br />

František Karel (+1680), pojmenovaný po strýci kardinálovi. Arnošt v závěti<br />

odkázal majetek Karlu Ferdinandovi z Valdštejna,<br />

svému synovci, majiteli panství mnichovohradišského.<br />

Nastaly<br />

spory mezi<br />

ním a<br />

Dcera Albrechta z Valdštejna.<br />

bratry Arnošta Františka. R.1696 došlo k dohodě a k finančnímu vyrovnání,<br />

a tím se stal majitelem jmenovaný Jan Vilém Kounic (+1721), vlastně<br />

nejmladší vnuk Valdštejna. Ten nechal např. postavit sochu sv. Starosty u<br />

Mnichovské průrvy. Se svojí ţenou Marií Annou Klárou ze Šternberka měl 2<br />

syny a 3 dcery. Po něm dědil nejprve první syn Jan Josef Vilém (+1759) -<br />

bezdětný, ţena Marie Johanna von Vlasching. Pro dluhy přešel majetek na<br />

mladšího bratra Jana Adolfa. Jan Adolf (+1771) měl za ţenu Marii Terezii<br />

Annu O´Gilvy, dceru praţského vojenského velitele. Měli 5 dcer a 4 syny.<br />

V dědictví pak následoval jeho syn Michael Karel Josef, (+1820), ţena Marie<br />

Christina, hraběnka zu Salm-Reifferscheidt-Hainspach - 9 synů a 4 dcery. Za<br />

Michaela byl postaven v <strong>Jestřebí</strong> dnešní kostel. V další generaci Vincenc<br />

Karel Josef (+1829), který měl za ţenu Pavlínu Julii Lonqueval-Buquoy<br />

(Pavlína Buquoyová) - 5 synů a 5 dcer. Jejich syn Michael Karel (+1852),<br />

měl za ţenu hraběnku Voračickou z Paběnic - EleonoraWoracziczky von

---

�<br />

����<br />

Pabienitz und Bissingen. Hraběnce Voračické věnovala Boţena Němcová<br />

svojí Babičku. To uţ ale v polovině století končí panská správa a v čele<br />

<strong>Jestřebí</strong> je od r. 1848 první purkmistr Anton Breier. Pro úplnost si ale ještě<br />

uveďme další majitele Nového zámku, kteří si některé majetky v <strong>Jestřebí</strong><br />

udrţeli i v novějších dobách. Dále syn Albrecht Vincenc (+24. ledna 1897),<br />

poručík kyrysníků a dědičný člen panské sněmovny. Za ţenu měl Alţbětu<br />

Thun-Hohensteinovou , která zemřela 26 února 1910 a pohřbena je u sv.<br />

Barbory do rodinné hrobky. Jeho bratr JUDr. Václav (+1913), zvaný rudý<br />

hrabě, se ucházel o ruku dcery národa Zdeňky Havlíčkové. Ze sňatku sešlo.<br />

Za ţenu si vzal herečku ND Josefínu Čermákovou (sestra malíře Čermáka), s<br />

jejíţ sestrou se oţenil Ant. Dvořák. Zemřel bezdětný i po 2. manţelství<br />

stejně, jako jeho bratr Evţen. Tento poslední muţský potomek z rodu erbu<br />

lekna zemřel v moravské větvi r. 1919. Panství vlastní postupně dcery<br />

Albrechta Vincence, kdyţ jeho dva synové zemřeli.<br />

Marie vlastnila majetek do své smrti 18.1.1918. Jejím manţelem byl<br />

Egon Karel Hohenlohe - Waldenburg - Schillingsfürst, 1853-1896. Marie je<br />

pohřbena se svými potomky u sv.Barbory. Vlevo Albrecht (Egon Albrecht<br />

Leopold princ Hohenlohe), který ţádné potomky nezanechal. Vpravo od<br />

pomníku Marie je uveden Alexandr ( Egon Alexandr Carl Laurentius Maria<br />

princ Hohenlohe). Třetím potomkem Marie byla dcera Vera Therese<br />

Elisabeth Eleonora Anna. Erb rodiny Hohenlohe (dva černé levharty)<br />

můţeme vidět právě na kříţích u kostela sv.Barbory. Moţná z rodiny byl<br />

asi pro nás nejvýznamnější ten Hohenlohe, který nechal navrtat v<br />

Poděbradech pramen kyselky v hloubce 96 m, a to bylo tehdy hodně.<br />

Vlastně tím zaloţil lázně. Další později vyvrtaný pramen byl nazván jeho<br />

jménem.<br />

Eleonora, * 1862,+1936 v Budapešti, její sestra, měla za manţela Gézu<br />

Andrassyho ze staré maďarské rodiny. Její dcera Marica se provdala za<br />

Jana Lichtenštejna. Eleonora musela nějaký majetek (po 1.světové válce<br />

došlo zrušení fideikomisu, coţ umoţňovalo dělení majetku) předat synovci<br />

Albrechtovi. Nový Zámek a část panství jí ale zůstala, i kdyţ něco prodala a<br />

něco jí bylo odebráno v rámci pozemkové reformy. Dále pak od r.1941 do<br />

r.1945 byly vlastníky zdejšího zámku právě její synové Emanuel a Johann.<br />

Po válce dostalo zámek ministerstvo zemědělství, potom zámek slouţil<br />

dlouhou dobu jako internát Ministerstva zahraničního obchodu, později<br />

Univerzitě 17.listopadu, dále pro jazykovou přípravu zahraničních studentů.<br />

V létech 1988-93 proběhla rekonstrukce - 45 pokojů pro hotelový provoz,<br />

učebny. Zámek byl vyuţíván Univerzitou Karlovou jako hotel, studijní<br />

středisko, či pro velké podnikové akce. Vyhořel z 29. na 30. ledna 2003.

---

�<br />

����<br />

Nyní se vraťme ještě jednou do středověku, kdy se často píše o vsi<br />

Krušině (viz 3.kapitola). Po r. 1460 název farní Krušina mizí a prosazuje se<br />

farní ves <strong>Jestřebí</strong>. jaký byl vztah mezi nimi, je doslova ve hvězdách.<br />

5. Krušina<br />

S Krušinou je to krušné. Byla jednou taková ves, dokonce farní. O jejích<br />

farářích existuje plno zpráv. Faráři přicházejí, vyměňují si své prebendy,<br />

umírají. V jejich řadě jsou některé nejasnosti, proto si alespoň uveďme, ţe<br />

nejstarším ze známých je Jan, který 15.4.1360 odchází do Brenné. Ale uţ k r.<br />

1352 máme v Krušině podle církevního soupisu faru s desátkami ve výši 22<br />

grošů, 1384 24 grošů ročně. Bývala zde na tehdejší poměry dost bohatá<br />

prebenda, tedy i dost bohatá ves. Přeskočíme několik desítek let k r. 1411,<br />

kdy odchází farář Jindřich a přichází Jan ze Smilových hor. Faráře podává<br />

Henrici Duba residentis in Krussyna (sedící v Krušině). Opět několik změn<br />

a r. 1417 odchází Petr a přichází Mikuláš z Rajčic, kdyţ podává (tedy<br />

jmenuje faráře) Jindřich "de Giestrzieby in Krussine". Přeskočíme k další<br />

zprávě: 1446 28.3. Čeněk Berka z Dubé a <strong>Jestřebí</strong> prodal Janu Smiřickému<br />

hrad <strong>Jestřebí</strong>, dvůr popluţní, Krušinu městečko, dvory popluţní a dvory<br />

kmecí, Újezdec, ves celou,.. s lesy, jmenovitě s lesem Choříš a s celým<br />

podacím kostelním v městečku Krušině (in Crussinie). Kostel stále tedy<br />

existuje. Otázka je dokdy. Ještě r. 1460 se píše castrum Gestrzebie, oppido<br />

dicto Krussina cum tabernis - tedy ještě pořád je jmenována Krušina.<br />

Později, při prodeji kolem r. 1480 (moţná uţ 1478, ale do zemských desek<br />

zapsáno daleko později), je uváděno vedle hradu i městečko <strong>Jestřebí</strong> a<br />

podacím právem v kostele w gestrzeby. Krušina se nám nějak vytrácí.<br />

Podívejme se nyní ještě na jednu častěji (s odlišnostmi) citovanou<br />

zprávu: "Kdyţ se Jindřich Berka z Dubé na Housce ujal <strong>Jestřebí</strong> jako<br />

poručník dětí Jindřicha staršího, dal 27.10.1407 plat 32 grošů na mlýně<br />

Bartoňově pod městečkem Krušina, na louce Janebowské, na 1 lánu pole<br />

vedle pole Mikšových v Chlumu a zřídil potud nadání, aby plebán chlumecký<br />

Mikuláš byl povinen vţdy v neděli odpoledne modliti se nešpory, v pondělí<br />

pak slouţit zádušní mši za spásu duší rodu Berků.".<br />

Středověký mlýn byl tedy "pod Krušinou", a kdyţ zprávu vezmeme<br />

doslova, těţko tvrdit, ţe mlýn u Provodína tento poţadavek splňuje. Další<br />

zprávu o mlýně máme ve výčtu majetku, který byl prodán Janu Smiřickému<br />

spolu s <strong>Jestřebí</strong>m - zapsáno 28.března 1446. Jiná zpráva o mlýně je z r.1674,<br />

kdy Michal, syn mlynáře Schwarze z Robče si Jestřebský mlýn pronajímá.<br />

Do dnešních dnů se zachoval jen mlýn u Provodína. Těţko jednoznačně říci

---

�<br />

����<br />

kde Bartošův mlýn byl. Zde, jinde ? A kde by ves Krušina mohla ve<br />

středověku být ? Máme několik moţností:<br />

1/ Podle A.Sedláčka ves Krušina byla v místě Pustého kostela v rákosí<br />

Novozámeckého rybníka. Toto místo zaniklé vesnice leţí dodnes na katastru<br />

<strong>Jestřebí</strong>. Představujeme si, ţe vesnice Krušina se v podmáčeném terénu<br />

propadala, proto byla přestěhována pod hrad a později (asi po r. 1460)<br />

převzala jméno hradu. Toto je věrohodné, protoţe Krušina a <strong>Jestřebí</strong> musely<br />

být vedle sebe (častá slovní spojení, cesta od hradu k místu zaniklé vsi v<br />

rákosí).<br />

2/ Také tu je moţnost, ţe se Krušina nestěhovala. Prostě existovala ves<br />

Krušina a nad ní hrad <strong>Jestřebí</strong>. Vesnice převzala jméno hradu. Potom by v<br />

rákosí v místě zvaném Pustý kostel šlo nejspíše o zmizelou ves Mnichov. Ale<br />

nemáme keramiku, která by potvrzovala, ţe hrad byl r. 1295 na dnešním<br />

místě a také kde v prostoru dnešní vsi by byl k r. 1352 existující kostel.<br />

3/ V poslední době se objevila nová teorie. Totiţ, ţe Krušina byla na<br />

místě, ale hrad <strong>Jestřebí</strong> bylo původně jinde (snad tam, kde je Konvalinkový<br />

vrch) a stěhoval se na dnešní místo. Vychází se z toho, ţe u Konvalinkového<br />

vrchu se našla keramika ze 13.století a u hradu <strong>Jestřebí</strong> je keramika z doby<br />

pozdější. Novému nápadu nahrává i skutečnost, jak uţ bylo řečeno, ţe první<br />

zmínka o <strong>Jestřebí</strong> je r.1295, o hradu r.1300 a pak dlouho nic - zprávy aţ po<br />

roce 1400, t.j. ţe by hrad zanikl a objevil se později na novém místě a na<br />

druhé straně, ţe se o Krušině od 1.zprávy z r.1352 (vyskytlo se tvrzení o<br />

1.zprávě k r. 1309, ale není známo, ze které listiny tato informace pochází)<br />

píše průběţně. Zajímavé je, ţe název Krušina se ojediněle pouţíval ještě (či<br />

nově) v 19.stol. pro <strong>Jestřebí</strong>. Například nakladatelství Melantrich vydalo<br />

někdy před koncem 19.stol. publikaci Letem českým světem, kde je dnešní<br />

<strong>Jestřebí</strong> nazváno Krušinou.<br />

Můţeme si vymyslet i 4.verzi - ţe se stěhovala ves i hrad, ale rozřešit<br />

zatím nedokáţeme nic. Poslední verze historiků se přiklání k tomu, ţe v<br />

rákosí v místech Pustého kostela (viz další kapitola) byla ves Mnichov. To by<br />

ale nejstarší kostel Krušiny nejspíše musel být někde v dnešní vsi, třeba na<br />

náměstí, musel být u něho hřbitov (dnes by byl pod násypy) a při výkopech,<br />

kterým nikdy není konec, by se přišlo na lidské kosti. Nenašlo se ale nic. Ale<br />

kdo ví, co čas přinese. Zatím se musíme spokojit s připomenutím několika<br />

významů slova krušina. Krušina olšová (Frangula almus) je běţný keř,<br />

jehoţ se prý uţívalo při výrobě střelného prachu. Slovo "kruchá" se uţívalo<br />

ve významu kruché dřevo = křehké, lámavé, nekvalitní. Krušina - můţe<br />

také být z latinského slova pro koţešinu. Nebo ţe by tu bylo krušno ?<br />

Krušina bývala také ves v Praze - Podolí s kostelem sv.Pankráce, kruch,<br />

krušec = okrouhlý bochník chleba. Nakonec připojme tvrzení romantika, ţe<br />

Pšované bydlí aţ ke Krušině.

---

�<br />

����<br />

6. Pustý kostel u Novozámeckého rybníka<br />

Uţ je tomu více neţ 100 let, co slečna učitelka Marie (Mirza) Klapper,<br />

dcera místního<br />

revírníka z<br />

Provodína, později<br />

učitelka ve Sloupu<br />

(+19.4.1917 v 54<br />

letech) napsala<br />

napínavou reportáţ<br />

o hledání Pustého<br />

kostela, místa, kde<br />

by měla být kdysi<br />

Krušina, či zaniklý<br />

Mnichov. Pustý<br />

kostel je zapadlé<br />

místo na okraji<br />

rezervace, kde<br />

bludičky (duše<br />

zemřelých) hledají<br />

své oběti a moţná<br />

hlídají poklady<br />

kostela. Dnes je to<br />

Nepropustné křoviny chrání<br />

Pustý kostel před lidskou čeládkou.<br />

mírná vyvýšenina v nepřístupných místech chráněných vodou, baţinami,<br />

neprostupnými keři i zákazem vstupu. V husitských válkách prý byl tento<br />

kostel vyrabován a opuštěn. Obýval jej jen zboţný přistěhovalec, poustevník<br />

a pravověrní zdaleka toto místo navštěvovali. Potom byl těmito zboţnými<br />

lidmi někde postaven nový kostel a starý byl opuštěn. Kdyţ vznikl rybník,<br />

starý kostel býval pod vodou a nad hladinu vyčníval ţelezný kříţ na konci<br />

jeho věţe. Ten kříţ se podle vyprávění snad dokonce našel. Zvony z kostela<br />

byly údajně přeneseny do dnešní sv. Barbory u Zahrádek a později nahrazeny<br />

novými. Tato místa prý patřívala klášteru stejně jako např. ves Loubí, které<br />

průkazně patřívalo cisterciákům.<br />

�

---

�<br />

����<br />

Neţ se ponoříme do baţin, připomeňme si, ţe stará hranice mezi<br />

<strong>Jestřebí</strong>m a Zahrádkami vedla prý přes Novozámecký rybník blíţe k hrázi<br />

(dnes při hrázi). Zřejmě sledovala staré hranice majetků z doby, kdy ještě<br />

velký rybník neexistoval. Naše místo by tedy uţ dávno bylo jestřebské. Z<br />

hlediska historie nedávno i několik domů u hráze patřilo k <strong>Jestřebí</strong>.<br />

Pozemky na březích rybníka pozdější novozámecká vrchnost pronajímala do<br />

dědičného pachtu k domu. Pacht zůstával, i kdyţ se měnil majitel. Rušen byl<br />

jen v případě, ţe nájemce neplatil nebo pozemek vrchnost potřebovala.<br />

Vraťme se ale k<br />

našemu hledání.<br />

Minulost se nám<br />

totiţ ponořila do<br />

rybníka a do baţin a<br />

my se budeme snaţit<br />

ji povytáhnout.<br />

Slečna M.<br />

Klapper se tehdy<br />

vydala hledat. Co se<br />

před tím dozvěděla ?<br />

Ţe soused Schiffler z<br />

<strong>Jestřebí</strong> měl také<br />

propachtován kus<br />

louky. Jeho tchán<br />

Ressel, který<br />

pozemek podle dohody dříve uţíval, vyprávěl svému zeťovi, ţe asi před 30 -<br />

40 lety (1855-65) odpočíval po práci ve stínu Pustého kostela (není zde ale<br />

jasně řečeno, zda ve stínu zdí, nebo stromů). Jiný obyvatel <strong>Jestřebí</strong> jménem<br />

Verner vyprávěl Resslovi, ţe kolem místa Pustého kostela se svým sousedem<br />

srovnávali terén pro pěstování trávy a odstraňovali kameny a drny. Přitom<br />

přišli na pravidelnou desku. Pod ní uviděli klenutý prostor s rakvemi.<br />

Vystrašeni dali desku zpět a vše zasypali. Podle jiné pověsti se zde nacházely<br />

kosti a snad i zbytky trámů po mostě do Karas. Slečna učitelka se také<br />

zmiňuje o tom, ţe<br />

jeden z obyvatel,<br />

"Rentmeister<br />

�<br />

Na místě kostela zůstalo je několik kvádrů.<br />

Münzberger", kdysi opsal nápisy na náhrobních kamenech hřbitova u<br />

zaniklého kostela. V době článku slečny M.Klapper (1894), tedy více neţ<br />

před 100 lety jeden starý muţ jménem Langer z Hirsen věděl o vyprávění<br />

starých lidí, ţe okolo kostelíka stávalo několik dřevěných domů. Ty zmizely.<br />

Kostelík, či jeho kamenná ruina je tedy přeţila. Autorka se podle vyprávění<br />

vydala k Pustému kostelu. Neměl to být ţádný problém. Po cestě ale potkala

---

�<br />

����<br />

muţe a ţenu pracující na poli, kteří byli ochotni ji doprovodit. Musela<br />

přecházet mokřinami, baţinami a rákosinami s houpající se půdou pod<br />

nohama, překonávat i odrazování průvodce a bloudění. Měla k dispozici<br />

informace, kde asi kostel hledat a pověst, ţe zámecká paní z nového zámku<br />

nechala odvést stavební kámen na stavbu sv.Barbory a na starém místě<br />

nemělo zůstat vlastně nic. Kdyţ dorazila k cíli, byla překvapena. "Ich hatte<br />

mir nach Beschreibung die wüste Kirche ganz anders gedacht." Tedy místo<br />

vypadalo úplně jinak, neţ slyšela. Na místě sice byly dlaţební (stavební)<br />

kameny z kostela, suť, ale od ţádné velké stavby. Prostor výšinky byl<br />

eliptický, 52 kroků okolo a na jedné straně výšinka poškozená výkopem.<br />

Snad tam byla propadlá hrobka ? Ve výše uvedených vzpomínkách i rozpory.<br />

Například jeden odpočíval ve stínu moţná zbytků kostelíka, tedy jistě<br />

přístupného místa a slečna se zmiňuje o velmi obtíţné a dlouhé cestě<br />

baţinami.<br />

Vydejme se po cestě kolem jestřebského fotbalového hřiště podél hranice<br />

NPR. Vlhké louky za lesíkem vpravo od naší cesty, pro nás spíše pustina,<br />

jsou vlhké louky, na kterých roste plno druhů ostřice, řada rostlin které se<br />

nazývají "bahenní" - smldník, všivec, pcháč, blatouch, či močálový -<br />

štírovník, svízel. I zde se najde obdivovaný bradáček vejčitý, bazanovec<br />

kytkokvětý a další. Za vodárnou se v nekonečných rákosinách a v<br />

neprostupném křoví skrývá Pustý kostel. Pokud necháme vodárnu po pravé<br />

ruce a budeme pokračovat chvilku přímo, pak opět po pravé straně za menší<br />

baţinou objevíme malý vršíček s břízou, vlastně bývalé políčko pokryté<br />

jinými rostlinami neţ okolí (kostřavy a metlička křivolatá). Toto místo je i<br />

dnes občas povaţováno za Pustý kostel. Pokud by zde byl kostelík a odtud<br />

se stěhoval stavební materiál, pak to byla důkladná práce. Nakonec prý to<br />

snad paní hraběnka nařídila. Na okraji políčka je výkop, jáma neznámého<br />

původu.<br />

Jeden občan <strong>Jestřebí</strong> vzpomínal:<br />

"Kdyţ jsme s tátou ještě hospodařili, jednu louku jsme měli za druhým<br />

remízkem na Zahrádky, za tou velkou břízou, která ještě stojí, byl rybník<br />

ohrazen dubovými kůly, takţe byla jasná hranice mezi rybníkem a loukou.<br />

Louky se tedy sklízely aţ k hladině. Toto dřevěné ohrazení se později<br />

odstranilo a rašelina teď sjíţdí do rybníka.."

---

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

����<br />

Jak je vidět, dnešní baţiny, alespoň v některých místech, bývaly<br />

civilizované. U lesíka proti plošině bývalo zorané políčko myslivců a na<br />

jeho okraji v oranici při mizející cestě se objevovaly roztroušeně snad<br />

desítky kousků středověké keramiky. Dnes ale je vše opět zarostlé. Střepy,<br />

odhadem laika 14. - 15. stol., odpočívající stále pod plevelem, ukazují na<br />

pravděpodobné osídlení tohoto místa.<br />

Více se zatím nedá říci. Ponecháme tyto<br />

starosti odborníkům. Stejně ale vrtají<br />

hlavou dříve zmiňované zmizelé náhrobní<br />

kameny. Takový nápis by byl velkým<br />

objevem. Ţe by všechny kameny zmizely<br />

? Údajně měl přeţít kámen u nějaké staré<br />

cesty k <strong>Jestřebí</strong>. Jinak všude pusto. Při vypuštění rybníka prý bývaly kdysi<br />

někde vidět zbytky zdi z protějšího břehu od Karas. Dnes nic ? Zůstává<br />

tedy přece jen otevřenou otázkou, zda<br />

zde byl Mnichov, či Krušina (dnes má<br />

navrch Mnichov). Pokud zde byl farní<br />

kostel Mnichova a pak původní farní kostel Krušiny by byl někde v okolí<br />

hradu, ale kde ?<br />

7. Zbytky hradu <strong>Jestřebí</strong><br />

Střepy středověké keramiky.<br />

�<br />

�

---

�<br />

����<br />

Hrad byl postaven na skalním bloku necelých 50 m nad okolní krajinou.<br />

Hrad asi kolem zač. 19.stol.<br />

působí na kresbě jako fantazie,<br />

ale ţebřík pod skálou jistě<br />

F.Hartig 1805, všimněte si drobné<br />

potvrzuje reálnost kresby.<br />

postavičky.<br />

�

---

�<br />

Vlastní skála nad kuţelem má<br />

výšku kolem 25 metrů. Po<br />

připojení zdejšího panství k<br />

Rybnovu byl odloţen na vedlejší<br />

kolej a snad uţ r. 1546 je pustý.<br />

Skála se postupně rozpadá. Na<br />

jejím úpatí jsou balvany zřícené v<br />

minulých staletích. R.1805 prý<br />

skála pukla. Odlamování skály<br />

bylo zaznamenáno v létech:<br />

1811, 1813, 25.listopadu 1825<br />

spadl balvan tak veliký, ţe tři<br />

domy po jeho pádu musely<br />

zbourat, 1843, 9.3.1848 list<br />

Bohemia zaznamenal další<br />

����

---

�<br />

poruchu, kdyţ píše, ţe skála se<br />

rozštěpila na dvě poloviny, dále<br />

1852, 1868, 10.října 1922 spadlý<br />

balvan demoloval dům, velká<br />

čelní část skály r. 1923, 1926 a<br />

doufejme poslední velký balvan<br />

r. 1936 (letopočty pádu skal se v<br />

lit. mírně liší). Také stará těţba<br />

kamene hradu jistě ublíţila. Snad<br />

skála vydrţí, neţ se najde způsob<br />

jejího zabezpečení. Na balvanech<br />

turonského pískovce je pak<br />

moţno jen výjimečně nalézt<br />

zkameněliny. Obvykle rýhovanou<br />

část schránky nějakého mlţe,<br />

případně válečky o průměru asi<br />

1,5 cm a délce kolem 5 cm, o<br />

kterých někteří paleontologové<br />

����<br />

�

---

�<br />

����<br />

prohlašují, ţe jde o výplně chodbiček neznámých ţivočichů a jiní je povaţují<br />

za pískové výplně trubic po rozpadlých stoncích řas (někdo píše přímo o<br />

zkamenělých stoncích řas). Zmizely oba hradní ochozy s cimbuřím (zůstal<br />

nám jen zbytek horního), komory ve skále i dţbánovité "vězení" hluboké prý<br />

8 m a dole široké 3,5 m (myšlena vytesaná hruška častěji dnes uváděná jako<br />

zásobní jáma). Něco vykonala příroda, něco hledači pokladů. Kdysi prý měly<br />

oba bloky stejnou výšku a jak je vidět podle starých kreseb, byly spojené.<br />

Dnes vyšší část převyšuje zbytek asi o 10 m. Známý historik A. Sedláček v<br />

19. století uvádí, ţe byl jedním z posledních, kteří vystoupili na jeho nejvyšší<br />

část před úplným rozpadem skály na dvě části. Dříve prý byl nahoru přístup<br />

po vnější straně skály, ale z něj po rozpadání skály ve 2.pol. 19.stol.<br />

nezůstalo nic. Aţ v létě r. 1896 místní tesař Böhm postavil zde ţebřík, ale<br />

málo bytelný, proto asi nápad nevynášel. R.1897 vzal věc do rukou hasičský<br />

spolek. Byly postaveny důkladné schody, nahoře dokonce i na nejvyšší části<br />

lavice a stoly. Kopec byl osázen<br />

akáty. Dnešní přístup na plošinu<br />

je pozdější a sleduje vlastně okov<br />

studny, nebo snad cisterny (dole<br />

A.Bubák 1868 - bok skály se zřítil, západní<br />

konec skály se dosud drţí.<br />

�<br />

Hrad s rybníkem Adamčák<br />

někdy začátkem 20.stol..

---

�<br />

����<br />

romantická přístavba vstupu, nahoře velký prostor pro kolo k čerpání vody).<br />

Dá se říci, ţe vystupujeme studnou. Co zůstalo ze starých dob pod námi,<br />

nevíme. K.H.Mácha navštívil hrad 21.8.1833. V létě 2004 nechala radnice<br />

opravit zábradlí a v odstranit nálety dřevin. Vlevo od schodů ve vyházené<br />

hlíně se objevují středověké střepy s červenou vlnovkou, vpravo je odhalena<br />

vrstva zčervenalé hlíny (jistě po poţáru). Zřejmě se na tomto konci skály<br />

zachoval původní povrch, coţ potvrzuje i zachovaná zeď dobře viditelná<br />

zdola. Stejně je otázkou, kdyţ stojíme nahoře, zda nemáme pod nohama<br />

nějaké zasypané prostory. Dole na skále vlevo od vchodu zaniká podpis<br />

generála Nikolaje Voroncova, který velel r.1813 v Německu jedné brigádě<br />

jako generálmajor a Urposnikova z doby<br />

napoleonských válek. Výše najdete k nim patřící<br />

kruhový znak. Josef II. 12.10.1778 pobýval na<br />

hradě, kdyţ kontroloval opevňovací práce v okolí.<br />

Nahoře údajně sídlil i jestřáb stěhovavý, ale kde je<br />

mu dnes konec. Prý okolo skály bývaly valy. Také<br />

zde měla být pod skálou na západní straně umístěna<br />

baterie kanónů v době prusko rakouských válek. I v<br />

roce 1813 na západní straně pahrbku mělo být<br />

postavení baterie jako součást opevněné linie<br />

Jablonné - Plouţnice - Holany. Kdyţ slezeme ze<br />

dolů pod skálu, jsme na 14,6 st.východní délky,<br />

50.55 st. severní šířky a 269 m nad mořem. Aţ kdyţ<br />

člověk obejde hradní skálu uvědomí si její<br />

mohutnost. Proti hřbitovu býval ve skále vytesaný<br />

prostor, kde prý rostl "světélkující mech" podobně<br />

jako ve Sloupu. Asi to byl jeden z druhů mechů odráţejících dobře světlo a<br />

tím vyvolávající dojem jakéhosi světélkování.<br />

8. Zvonice pod hradem a hřbitov<br />

Můţeme si představit, ţe kdyţ majitel vsi jiţ hrad nepotřeboval, protoţe<br />

ţil jinde (prý obydlen snad ještě r. 1505), bylo moţné na nyní volné ploše<br />

hospodářského zázemí hradu postavit r. 1523 kostel (podle tvrzení listiny<br />

nalezené kdysi ve věţi) a k němu r.1572, v době, kdy jiţ v <strong>Jestřebí</strong> kvetlo<br />

luteránství, kamennou věţ. Lutheránství zde vydrţelo do r. 1624, kdy na<br />

den sv.Matěje se ujal naší vsi opět katolický duchovní Matyáš Heimann,<br />

který nahradil Mikuláše Schramma. Fara ale byla aţ do r. 1786 v<br />

Pavlovicích. Kostel shořel při poţáru 12.dubna 1768 spolu s 16 domy, školou<br />

a radnicí. Zřejmě po tomto poţáru bylo dostavěno druhé patro věţe, ale<br />

�<br />

Dnes nejasný<br />

znak výše na<br />

stěně vlevo od<br />

vchodu, čitelná<br />

jsou spíše jména.

---

�<br />

jednomanuálové varhany<br />

uváděné r. 1712, zvon od<br />

J.G.Kühnela z r. 1765 a vše<br />

ostatní, asi aţ na křtitelnici, bylo<br />

zničeno. Věţ byla opravena, ale<br />

provizorní kostelík potom stál na<br />

náměstí. Oltář údajně byl v místě<br />

vysokého dřevěného kříţe, který<br />

stával v nejniţší dolní části<br />

náměstí. Nový kostel sv.Ondřeje<br />

z let 1780-81 byl pak postaven na<br />

novém místě u křiţovatky. Po<br />

výše uvedeném poţáru, jak ho<br />

potvrzují i opálené obnaţené zdi<br />

věţe při opravě r.1996, byla<br />

opravena a dostavěna. Slouţila<br />

potom jako zvonice a v jejím<br />

přízemí byla zřízena hřbitovní<br />

kaple Vzkříšení Páně, jejíţ<br />

původní vybavení bylo zničeno.<br />

Uţ před léty tam býval jen starý<br />

rám obrazu. Obraz někdy z konce<br />

18.stol. zmizel jiţ dříve. Nad<br />

kamennou kaplí v prvním patře<br />

věţe ještě pokračují kamenné zdi s<br />

oblouky naznačujícími, ţe zde<br />

bývalo klenutí, na které pak<br />

navazuje hrázděné zdivo zvenku<br />

omítnuté. Na snímku je vidět úzké<br />

okénko, které vede k názoru, ţe to<br />

mohla být obranná věţ jako součást<br />

����<br />

Věţ na hřbitově v <strong>Jestřebí</strong> je<br />

povaţována za zbytek vyhořelého<br />

kostela.Pokud by byla loď přímo<br />

napojena na kostel, tedy leţela v jeho<br />

ose, sahala by nad volný prostor.<br />

Mohla by být loď přistavěna z boku ?<br />

Nebude se jednat nakonec o<br />

samostatnou zvonici ?�<br />

obrany hradu, případně městečka. Můţeme tvrdit, ţe pokud se stavěla s<br />

kostelem, nebo aţ r. 1572, pak k obraně hradu, který snad jiţ byl pustý,<br />

nemohla patřit.<br />

Ve druhém patře věţe je mohutná konstrukce pro zavěšení zvonů.<br />

Původní zvony odešly do 1. světové války a r. 1927 byly dovezeny nové od<br />

firmy Winter z Broumova. Jak se zde objevil dnešní, jediný zvon o<br />

rozměrech 60 cm x 60 cm, který má nápis HERMAN IACOB GRAF<br />

CZERNIN VON CHVUDENITZ ICS 1782 , reliéf P. Marie, na druhé<br />

straně dvojici svatých v římských vojenských oděvech, se neví. Je to jeden z<br />

těch dvou ? Vypráví se, ţe zde prý dva zvony byly a druhý byl kdysi odvezen<br />

�

---

�<br />

����<br />

do Provodína. Ve třetím patře se zachoval původní stroj věţních hodin, stejně<br />

jako rozbité bicí zařízení (cimbál) a dvě kamenná závaţí v koutě. Po poţáru<br />

měla věţ cibulovou báň, která uţ byla dávno nahrazena dnešní střechou.<br />

Moderní hodiny byly zde instalovány v r. 1998. Moţná důkladný stavební<br />

rozbor by určil, proč mají zdi rozdílné tloušťky a zda na věţ o půdorysu asi<br />

5,5x5,5 m navazovala loď kostela. Po bývalé lodi kostela nebyla snad ani při<br />

kopání hrobů zjištěna v našich dobách ţádná stopa. Kdyby loď kostela<br />

navazovala na věţ v její ose, asi bychom se s ní dostali mimo hřbitov.<br />

Nějaká jiná přímá návaznost věţe na loď kostela vzhledem k terénu je málo<br />

pravděpodobná. Snad vedle proti kopci ? Na druhé straně místnost dole má<br />

kvalitní klenbu, jakou u jiných samostatných zvonic asi neuvidíme. Jaký byl<br />

původní účel otvoru ( v místnosti) zakrytého prkny, uţ se asi také nedovíme.<br />

Moţná tudy býval informován zvoník, aby začal zvonit. Těţko říci. A proč<br />

byla klenba původně ještě ve 2.patře ? To uţ vůbec zvonici moc neodpovídá.<br />

Jedině, ţe by to byl prostor přímo napojený na kostel ? Těţko rozhodnout,<br />

zda jde o samostatnou zvonici, či o zbytek kostela. Jak uţ bylo zmiňováno,<br />

kde měl tento kostel předchůdce - v<br />

rákosí, zde, či někde dole ve vsi, to<br />

zatím také nevíme.<br />

Výklenkové kapličky ve zdi<br />

hořejší části hřbitova mají novější<br />

barevné reliéfy z pálené hlíny.<br />

Obsahem kapliček není klasická<br />

kříţová cesta, ve které bývalo<br />

obvykle 14 zastavení, ale neobvykle 7<br />

bolestí P.Marie. Svátek<br />

Sedmibolestné P.Marie byl zaveden v<br />

r. 1423. Tak tedy:<br />

1/ Uvedení Páně do chrámu<br />

2/ Útěk do Egypta<br />

3/ Jeţíš mezi mudrci<br />

4/ Nesení kříţe<br />

�<br />

5/ Ukřiţování<br />

6/ Snímání z kříţe (Pieta)<br />

7/ Kladení do hrobu *<br />

Uvedení Páně do chrámu, tedy jeho zasvěcení Hospodinovi. Jako oběť<br />

nese postava vpravo dvě holoubata, která nahrazovala oběť prvorozeného<br />

podle Mojţíšova zákona. Křesťanství tento svátek nazvalo Očišťování matky.<br />

Během slavnosti byl průvod se svíčkami, které se později zapalovaly jako<br />

ochrana proti bouřce. Svátek pak byl obvykle nazýván Hromnice.<br />

* někde uvedeno Nanebevstoupení Krista, kdy opouští P.Marii naposledy

---

�<br />

����<br />

Dohady, co bylo ve větší kapličce uprostřed ukončilo rozluštění nápisu<br />

na plechovém oblouku. "Já jsem neposkvrněné početí", sděloval něm. nápis.<br />

Jedná se tedy o Lourdskou jeskyni se soškou P.Marie, která zatím chybí.<br />

Uprostřed hřbitova je pískovcový sloup s hlavicí ionského typu s kříţem z<br />

r.1826 od rodiny Breierovy. ERRICHNET VON IOSEP BREIER ANNO<br />

1826 den 16.., která vlastnila i dům s reliéfem Nejsvětější Trojice a darovala<br />

některé kříţe ve vsi. Při spodní ohradní zdi jsou soustředěny zachované<br />

náhrobky z 19. století s různými symboly. Ze známějších osob zde byl<br />

�<br />

Klasicistní domy na náměstí postavené po poţáru vesnice.<br />

V pozadí stával i nouzový kostelík.<br />

pohřben kdysi i Karl Ossendorf ze slavné papírnické rodiny Ossendorfů,<br />

který zemřel v <strong>Jestřebí</strong> č.p.74. Na hřbitově je i společný hrob padlých vojáků<br />

Rudé armády. Ţádné stopy po lodi vyhořelého kostela,<br />

která měla stát na hřbitově, nebyly zatím zjištěny. Prý v době návštěvy<br />

Josefa II. r. 1778 byly zde ještě zbytky zdí viditelné od staré fary. Jiný tvrdí,<br />

ţe ještě r. 1844. Pod hradem je celkem 26 sklepů, někde s letopočty, např.<br />

1816. Například zřícený sklep úplně vpravo (při příchodu k hradu) je vytesán<br />

dolů do skály, má nejméně 2 dutiny a celkovou délku také kolem 10 m.<br />

Některé sklepy mohou pocházet alespoň zčásti ze starých dob. Jejich<br />

průzkum z tohoto hlediska asi proveden nebyl. Schodiště ke hřbitovu a k<br />

hradu byla v r. 2001 opravena a doplněna. Od staré fary vede cesta dnes

---

�<br />

����<br />

končící na hřbitově. Dříve pokračovala ke hradu. Nedávné vysekání křovin<br />

trochu odhalilo nad hřbitovem její pokračování.<br />

9.Náměstí a ulice<br />

� Raději náměstí, neţ náves, abychom neurazili, kdyţ je <strong>Jestřebí</strong> v historii<br />

často jmenováno jako městečko - např. uţ r. 1405, ovšem jako Krušina, r.<br />

1546 jako <strong>Jestřebí</strong>. R. 1893 je to městys, který má 110 domů a 599 obyvatel,<br />

r. 1930 má <strong>Jestřebí</strong> (Habichstein) 112 domů a 601 obyvatel, z nich 28 ČS a<br />

�<br />

<strong>Jestřebí</strong> 603<br />

Újezd 21<br />

Pavlovice 79<br />

ÚSP 92<br />

celkem 795<br />

obyvatel. Počet trvale<br />

hlášených obyvatel k<br />

31.12.2002 je uveden v<br />

tabulce. Všechno to jsou<br />

čísla jen zčásti<br />

porovnatelná, protoţe k<br />

obci v různých dobách<br />

patří různá drobnější<br />

osídlení. Jak uţ víme, na<br />

náměstí býval dřevěný<br />

kostelík po vyhoření<br />

kostela pod hradem (velký<br />

dřevěný kříţ, který prý<br />

stál v místě oltáře, býval<br />

na náměstí) a také se<br />

objevila myšlenka, ţe by<br />

zde mohl kdysi stát<br />

nejstarší kostelík Krušiny.<br />

565 N; jiného náboţenství neţ<br />

římskokatolického - 14 evang., 1<br />

čs. a 2 iz., jak sděluje tehdejší<br />

soupis. Podle pozdějšího něm.<br />

pramene měla ves v r. 1939 721<br />

Vzkříšení Krista pod baldachýnem,mezi<br />

pilastry, empírovými vázami a andílky<br />

Kaple na náměstí podle letopočtu na omítce pochází z roku 1796. Daleko<br />

široko ovšem byly známé pozdější slavné dobytčí trhy. Ţádný autor píšící o<br />

<strong>Jestřebí</strong> nezapomene zdůraznit, ţe se zde objevili obchodníci aţ z Holandska.<br />

R. 1900 rozhodnuto přemístit trhy mimo náměstí a zde vysázet stromy.<br />

�<br />

Převládají lípy, několikrát javor klen a douglaska tisolistá. Ve vsi jsou

---

�<br />

�<br />

�<br />

����<br />

Výřez z katastrálního plánu z roku 1843. Vpravo nahoře klikatá čára<br />

ukazuje průběh starého koryta. Letecké snímky dodnes odhalují podle<br />

zabarvení vegetace jeho průběh. Přibliţně přes střed slova Lehmgruben<br />

(Hliněné rokle) vedla stará cesta s můstkem. Této cesty se uţívalo i po<br />

provedení meliorací, kdy přes nové koryto byl postaven nový můstek, jehoţ<br />

stopy se ještě dají najít. Všimněte si způsobu napojení silnice od Zahrádek,<br />

která tedy musí být mladší komunikací. Půdorys skály je větší neţ dnes - viz<br />

např. přečnívající SZ část, která jiţ neexistuje.<br />

roztroušeny staré stromy - lípy a vrby zejména západně od hradu.<br />

Vesnice bývaly dřevěné, proto i v <strong>Jestřebí</strong> často hořelo. Jak uţ bylo<br />

uvedeno, dne 12.dubna 1768 to bylo 16 domů se školou, kostelem a s<br />

radnicí. Dne 16.března 1793 - 64 domů, řada kůlen a chlévů. Dne<br />

29.července 1848 - 32 obytných domů a stejný počet stodol. R. 1871 byl<br />

zaloţen spolek dobrovolných hasičů. Dne 16.září 1884 shořelo 12 domů a

---

�<br />

����<br />

jako jindy i řada hospodářských stavení. Velký poţár vznikl v sobotu<br />

9.července 1904, kdy shořelo 18 popisných čísel a opět velký počet<br />

hospodářských budov. Průběh tohoto poţáru je podrobně zaznamenán v<br />

Pamětní knize <strong>Jestřebí</strong> (Gedenkbuch der Gemeinde Habstein). Ví se, ţe<br />

poţár vznikl ráno ve stavení č.p.91 na SZ konci hradního vrchu. Protoţe<br />

usedlosti byly převáţně dřevěné, kryté slámou a rákosem, v silném větru<br />

se oheň šířil jako smršť. Hořící stébla rákosu vystřelovala ve svazcích a<br />

větrem odnášena zakládala další a další poţáry. Hořelo vše včetně plotů,<br />

hnojišť a stromů. Přijelo asi 20 hasičských stříkaček. Ale marná snaha.<br />

Alespoň ţe se podařilo zachránit všechny ţivoty. Ironií osudu bylo, ţe<br />

mnoho obyvatel bylo toho dne na náboţenské slavnosti v Horní Polici, kde<br />

Výřez z jiné kopie katastrálního plánu. Zde je zakreslena i cesta k hradu.<br />

Vedla tak, jak je vyznačena ? Dají se najít její stopy nad hřbitovem ?<br />

Zajímavá je také snaha o zachycení tvaru hradu.<br />

jistě prosili i o ochranu proti ohni.<br />

Kdyţ se podíváme do historie, pak po staletí to měl oheň jednoduché.<br />

Nejstarší dřevěné budovy neměly komíny, kouř vycházel stropem a otvorem<br />

ve štítu, případně při stropu byly menší otvory do bočních stěn. Komíny se<br />

objevují na vesnicích nejdříve v 16.století - nejprve dýmníky, coţ jsou<br />

lapače kouře nad otevřeným ohništěm, potom dřevěné komíny vymazané<br />

hlínou, teprve v 19. stol. byly nařízeny zděné. Aţ do 17.stol byla v oknech<br />

tenká kůţe a podobné materiály, objevují se i sklíčka jako kolečka, či<br />

šestihrany, drobné tabulky (jejich výroba např. doloţena ve sklárně Stráţov<br />

�

---

�<br />

����<br />

u Břehyně). Okna byla často bez rámu, ostění oken je běţnější aţ od 18.stol..<br />

U některých starých dřevěných staveb se dodnes zachovala malá okénka<br />

starého typu, to je bez ostění. V místnosti byl otevřený oheň, na háku kotel<br />

na vaření, měch, roţeň. Jedlo se dřevěnou lţící a rukama. Pro rozdělání ohně<br />

bylo nutné křesadlo (pazourek a ţelezný kolík), troudník, či miska s<br />

troudem, později i sirné nitě. K osvětlení slouţily louče, olejové lampičky,<br />

lojové a voskové svíce. Nábytek - lavice stoly, truhly. Oděvy z místního<br />

plátna. Protoţe často hořelo, byla vydávána různá nařízení (ohňové patenty) -<br />

něco jako stavební a hasební řád, např. stodoly stavět dál od domů, zděné<br />

komíny, hlídání vesnice v noci apod. Obkládání štítů břidlicí a břidlice na<br />

střechách je důsledkem těchto nařízení, stejně jako rozvinutá těţba štuků v<br />

1.polovině 19.stol.etí Za nejspolehlivější proti ohni mezi lidmi byl ale<br />

povaţován oběšencův provaz. Kdyţ se dotkl ohně, ten pak uhasl. Hořelo i v<br />

novějších dobách. Např. v r. 1958 29.května vyhořel starý kravín a 22.srpna<br />

od blesku stodola se senem a od ní konírna. Je charakteristické pro ves, ţe<br />

první k ohni přijeli hasiči v obou případech ze sousedních vsí. V kronikách<br />

se najdou i další vesnické události. Například při doţínkové slavnosti v r.<br />

1957 se probořil na můstku ke hřišti traktor se samovazem. Byl tam ve vodě<br />

po celé 3 dny. Musíme ale ještě uvést, ţe můstek byl důkladně opraven,<br />

ovšem aţ r. 1958. A ještě do třetice co zaznamenal kronikář Č.Tůma. V létě<br />

r. 1959 bylo v Budovateli českolipské vesnice psáno, ţe u autobusové<br />

zastávky na lavici budou sedat jen slepice, protoţe se ztrácela prkýnka. Na<br />

konci roku uţ tam nemohly sedat ani ty slepice. To je ovšem historie.<br />

I kdyţ se staví domy zděné, vyhovující mnoha předpisům, mají hasiči<br />

stále dost práce. Například v r. 1995 vyjíţděli k 5 poţárům vesměs<br />

hospodářského zařízení a k 5 případům poţáru lesa u okolních obcí.<br />

Velké klasicistní domy ve vsi (zejména kolem náměstí) byly obvykle<br />

stavěny asi od začátku 19. století. Charakteristický je pro ně nízký<br />

(stlačený) oblouk ostění dveří (občas s klenákem), kleneb a stejně i nízké<br />

oblouky v horní části oken. Občas se vyskytuje (např. na starých<br />

domovních dveřích) motiv slunce. V omítce bývají vyznačeny lisény a<br />

pilastry napodobující v ploše sloupy klasických, tedy řeckých a římských<br />

staveb. Tyto klasicistní prvky z některých domů s padající omítkou, či s<br />

opravou fasády mizí. Na náměstí si všimněme na štítě č.p.18 (školka)<br />

reliéfu Zmrtvýchvstání Krista z 19. století orámovaný mandorlou z oblaků,<br />

pravou rukou ţehná, v levé drţí korouhev vzkříšení. Po stranách bývají<br />

andělé, zde drobní putti. Další reliéf, tentokrát Svaté Trojice je na č.p. 77<br />

vedle v ulici. Obdobné reliéfy najdeme v Loubí, Domašicích, Drchlavě,<br />

Dřevčicích a v Pavlovicích. Nejspíše to bude dílo, či nápad jednoho<br />

řemeslníka. Na vzdálené straně náměstí jsou dva klasicistní domy č. p. 50 a<br />

51 s pěkným sníţeným zaklenutím na sloup na zápraţí domu.

---

�<br />

����<br />

Roubených domů zůstalo ve vsi jen několik. Stará fara za náměstím<br />

č.p.100, prastará usedlost u křiţovatky, o jejíţ existenci i přes shořelé<br />

dokumenty víme jiţ od r. 1678, kdy je prodávána (č.p.13 s č.p.108, coţ<br />

býval seník k č.13) a pár dalších. Po válce bylo postupně zbouráno 42<br />

převáţně roubených domů. Na druhé straně bylo postaveno 10 bytovek<br />

(první v r.<br />

1973). Dnes uţ je provedena i plynofikace, kanalizace k čističce, úprava<br />

náměstí a prostoru u hřbitova atd.<br />

Devatenácté století přineslo do vsi i několik kříţů. V ulici k Provodínu<br />

zůstal jen podstavec s letopočtem 1825 8. sept, u silnice na Č. Lípu se kříţ<br />

zachoval celý a u staré silnice k Dubé pod lesem byly nalezeny rozvalená<br />

boţí muka (jsou zatím sloţena na hřbitově). Mezi č.p. 76 a 99 býval kříţ<br />

postavený na paměť dvou zamilovaných, kteří si vzali ţivot, protoţe jejich<br />

otcové se nenáviděli a nepřáli jejich vztahu Nejspíše při bourání byl kříţ<br />

odstraněn. Z poválečné doby se zachoval pomník padlým vojákům RA proti<br />

kostelu, na místě, kde byl jeden z nich dočasně pohřben.<br />

<strong>Jestřebí</strong> má všechny tradiční potřebné náleţitosti obce - obecní <strong>úřad</strong>,<br />

mateřskou školu, školu, hospody, poštu, faru, dobré spojení s okolím a<br />

krásnou přírodu. Jen s bývalou zájezdní hospodou na exponovaném místě to<br />

stále nějak skřípe (2004). Restaurace Na rychtě v jejím sousedství je prý<br />

úspěšná a návštěvníci mají k dispozici i rozsáhlou historii usedlosti. Jen prý<br />

palačinky by měly být levnější, jak sdělil místní znalec.<br />

V r. 1966 byl připojen k obci Újezd a Popelov, v r. 1976 Pavlovice a v<br />

období 1980-90 Provodín.<br />

10. Znak <strong>Jestřebí</strong>:<br />

Znak <strong>Jestřebí</strong> dal městečku Josef II. na přímluvu<br />

Michaela Kounice u příleţitosti císařovy návštěvy<br />

r.1778. Je to stříbrný leknínový list v červeném poli.<br />

Jeden čas byl také povaţován za list dubu - např. na<br />

zač. 20.stol. dubový list s korunou přes něj podle<br />

�<br />

F.Hantschela. Znak vychází z erbu Kouniců, kteří<br />

byli po staletí patrony kostela a za kterých městečko se nejvíce rozrostlo.<br />

Erbovní pověst říká, ţe předek rodu bojoval ve vojsku Fridricha Rudovousa<br />

u Milána r. 1158. Našel pro císaře brod a na důkaz přinesl lekna (leknínové<br />

větvičky i s kořeny). Odměněn byl erbem. Josef Kohoutek vydal v roce<br />

1927 romantické dílko s názvem Význam znaků měst. Podívejme se tedy<br />

alespoň na leknín, ať vidíme, co jestřebský znak skrývá: Leknín bílý -<br />

Nymphaea alba představuje boţskou bytost, symbol Matky Boţí, kdy z<br />

kořene v bahnitém dně vyrůstá lodyha, velké listy a krásné bílé květy.

---

�<br />

����<br />

Nádherný květ vyrostl stejně, jak vyrostla i P. Marie z pozemského ţivota.<br />

<strong>Jestřebí</strong> má ve znaku 1 list. Chybí kořen a kousek lodyhy (dnes v úřední<br />

verzi znaku) jako symboly pozemského ţivota, chybí i květ. Přesto<br />

přetrvává duch, láska Matky boţí, neboť je vyjádřená červenou barvou štítu<br />

se stříbrným listem, který představuje ušlechtilost.<br />

11. Dnešní kostel sv.Ondřeje<br />

Fara v klasicistním stylu s erbem Kouniců ve štítě byla postavena r.1790.<br />

Farnost je poprvé zmiňována v Krušině, v dobách válečných <strong>Jestřebí</strong> farní<br />

<strong>úřad</strong> ztratilo (ves patřívala farností k Pavlovicům) a nakonec byl obnoven v<br />

r.1786. V průčelí fary je erb Kouniců.<br />

Kostel sv.Ondřeje je moţná v pořadí jiţ 4. kostel - první ve staré<br />

Krušině (jejíţ jméno se nám po r. 1460 nějak vytrácí), druhý z r. 1523<br />

vyhořel r. 1768 (zůstala věţ), třetí byl nouzový a čtvrtý je ten dnešní.<br />

Připomeňme si prodej místních majetků Smiřickým Vartenberkovi snad<br />

r.1478 (ale do zemských desek zapsán daleko později) kde je uváděno vedle<br />

hradu i městečko <strong>Jestřebí</strong> a podacím právem v kostele w gestrzeby. Který to<br />

byl kostel ? Starý v přejmenované Krušině? Jiný ?

---

�<br />

����<br />

�<br />

Občas se objeví i další, těţko říci čím<br />

podloţená tvrzení, např. v jedné rozsáhlé<br />

práci vydané v r. 1997 se píše: "Kostel<br />

sv.Ondřeje ….. - rokoková jednolodní stavba<br />

z let 1780-86, postavená zřejmě na místě<br />

staršího barokního kostela."<br />

Vraťme se ale k našemu poslednímu kostelu. Délka lodi 26,5 m, výška<br />

11 m. V sanktusníkové věţičce bývaly dva zvonky. Na levé straně<br />

presbytáře z pohledu návštěvníka je obdélníková sakristie, na pravé straně<br />

kdysi oratoř, nyní zimní kaple. Loď kostela je uvnitř pokryta ilusivní malbou<br />

napodobující architekturu od Josefa Kramolína, který je i autorem oltářního<br />

obrazu sv.Ondřeje a zastavení Kříţové cesty (rámy nové). Část maleb na<br />

zdích zejména po stranách, je zabílena (jsou vidět jen konce namalovaných<br />

pilastrů). Je reálná naděje, ţe jednou bude všechno opraveno. Kostel byl<br />

vysvěcen arciděkanem W.Hocke z Horní Police za střelby z moţdířů, za<br />

přítomnosti panstva a velkého shromáţdění prostého lidu dne 30.11. ve<br />

svátek sv.Ondřeje LP 1781. Páter Florián Knobloch se stal prvním farářem.<br />

Kostel byl opravován ve větší míře byl r.1904 po poţáru v městečku a v<br />

létech 1982-91.

---

�<br />

����<br />

Josef Kramolín, 1730-1802, jezuita, ţák Ignáce Raaba, maloval kostelní<br />

interiéry (fresky a obrazy). V okolí například v Holanech v létech 1788-90,<br />

tedy současně s <strong>Jestřebí</strong>m. Jeho bratr Václav Prokop Kramolín byl také<br />

malířem iluzívních obrazů<br />

barokního pojetí. Obrazy<br />

bývají signovány Josephus<br />

Cramolin Carolotermiensis,<br />

J.Cramolin pinxit Caroloth<br />

apod.<br />

Podívejme se nyní blíţe<br />

na vnitřek kostela Na<br />

vítězném oblouku je něm.<br />

nápis, v překladu: "Buď<br />

pochválena Nenejsvětější<br />

svátost oltářní". Na jeho<br />

pravé straně je socha sv.Jana<br />

Nepomuckého s baldachýnem, za ní socha sv.Floriána. Vybavení doplňuje<br />

několik drobnějších sošek. Vcelku je zařízení i výzdoba rokoková s<br />

klasicistními prvky (např. zlacené mušle). �Při<br />

zimní kapli sv.František z<br />

Assisi.<br />

Panna Marie Dobré rady<br />

hlavní oltář<br />

obraz sv.Ondřeje 420 cm x 210 cm, iluzivní malby za oltářem<br />

levý boční oltář pravý boční oltář<br />

Neposkvrněného početí P.Marie - Srdce Páně -<br />

bílý se zlatem - klasicismus, opět klasicistní - bílý se zlacením,<br />

kazatelna křtitelnice<br />

na levé straně, s baldachýnem, kamenná, pokrytá zdobením,

---

�<br />

����<br />

na kazatelně znaky 4 evangelistů uvnitř cínová mísa z r.1670, soška a<br />

reliéf sv.Ondřeje J.Křtitele z víka byla ukradena.<br />

Křtitelnice pocházela ze starého<br />

kostela, pro který ji nechal zhotovit<br />

farář Lumpe r. 1670.<br />

Vitráţe v oknech jsou z pozdějších časů. Dvě okna s Kristem, dvě s<br />

P.Marií, další s Alţbětou Duryňskou (také Uherská, dcera uherského krále,<br />

symbol křesťanské lásky) a se sv. Františkem Xaverským (misionář v J.Asii,<br />

zázračně uzdravoval, sv.3.12. - o svatém Xaveru fičí vítr od severu).<br />

Klasicistní varhany se dvěma manuály na kruchtě byly vyrobeny r. 1782, kdy<br />

k větší slávě Boţí (AMDG) sestrojil nástroj organmeister Johann Rutsch z<br />

Litoměřic. Manuály mají 45 kláves a 11 rejstříků, pedály - 18 kláves, 2<br />

rejstříky. Za 1.republiky došlo k jejich přebudování na elektrický pohon.<br />

Poslední oprava proběhla v roce 1996. Velký obraz na kruchtě je moţná<br />

oltářním obrazem ze starého kostela. Znázorňuje Kalvárii s Kristem na kříţi,<br />

P.Marií, Janem Evangelistou a sv.Máří Magdalenou. Zaujme starý obraz<br />

Panny Marie Dobré rady - podle obrazu se objevil zázračně na stěně kostela<br />

ve městě Genezzano za Pavla II. (1464-71). Některé obrazy bylo nutné z<br />

různých důvodů sejmout, některé byly z různých důvodů přemístěny jinam.<br />

Tradice vkládání dobových zpráv do věţí přináší často zajímavé údaje.<br />

Do Pamětní knihy <strong>Jestřebí</strong> byly opsány kdysi nalezené informace (zřejmě z<br />

r. 1712, kdy proběhla její oprava), například ţe AD 1171 je postaven praţský<br />

most v čase krále Ladislava, 1244 na sv.Cyriaka je město Lípa, kostel, škola,<br />

radnice a městská zeď celá velmi ohněm zkaţená a ţalostně vyhořela, r.1496<br />

je v Čechách velké umírání a v Lípě na mor zemřelo 924 osob. R.1589 je<br />

velmi hubený (suchý) rok, ţe celé léto a zimu nepršelo a drahota<br />

následovala, r.1599 dopustil Bůh na město Lípa a celou zemi mor a v Lípě<br />

zemřelo 1190 osob, r.1600 velké sucho v zemi, 1 strich pšenice stál 5 florenů<br />

50 krejcarů, 1 strich ţita 5 florenů 15 krejcarů, r.1600 je s povolením<br />

vrchnosti a konfesí jeho císařského královského majestátu Rudolfa II. v<br />

kostele sv.Petra a Pavla v Lípě poprvé evangelické kázání, r.1611 opět mor v<br />

Lípě a opět 1000 osob zemřelo a další obvykle neradostné události. K tomu<br />

nějaké mince.<br />

Kostel je zasvěcen sv.Ondřejovi, snad bratrovi sv.Petra. Apoštol,<br />

galilejský rybář, konal misijní cesty, byl ukřiţován kolem r.70 na kříţi ve<br />

tvaru X, který se stal jeho atributem (poznávacím znakem). Jeho ostatky<br />

byly prý přeneseny do Skotska, jehoţ se stal patronem. Populární je také v<br />

Řecku. Zasvěcen mu je 30.listopad. Noc před sv.Ondřejem byla kouzelná,<br />

věštilo se, předpovídalo se.<br />

Pranostiky:

---

�<br />

����<br />

Kdyţ na sv.Ondřeje sněţí, sníh si dlouho poleţí.<br />

Na sv. Ondřeje sluníčko jiţ nehřeje.<br />

Sníh na sv.Ondřeje vzešlému ţitu nepřeje.<br />

Sníh na svatého Ondřeje, ţitu velmi prospěje -<br />

Nějak ta lidová moudrost selhává.<br />

Věštění:<br />

Děvčata klepala na komín - které se první ozval<br />

kohout, ta se do roka vdá.<br />

Na lopatu se dají kousky chleba a čí kousek si<br />

vezme pes nejdříve, ta se do roka vdá.<br />

Zvyky: Ondřeje ukřiţovali na leţícím kříţi. Před výjezdem vozu se<br />

proto dělal na zemi kříţ, aby cesta byla úspěšná, nebo se bič<br />

dává před výjezdem kříţem na zem.<br />

Odlévání olova - který nástroj řemeslníka odlitek připomíná,<br />

toho si děvče vezme.<br />

Socha sv.Antonína Paduánského před kostelem z r. 1819 byla původně<br />

umístěná u hlavní silnice. Na podstavci jsou reliéfy sv.Jiří, sv. Floriána,<br />

sv.Josefa s Jeţíškem a s lilií (někde chybně Anna) a asi sv.Augustina. K<br />

populárnímu sv.Antonínovi alespoň jednu legendu: Kdyţ jednou kázal v<br />

kostele a bylo ho třeba na jiném místě, schoulil se do pláště a rozdvojil -<br />

současně tak mohl zpívat jinde. Fara s erbem Kouniců je z r. 1790.<br />

Z farářů si připomeňme Wenzela Grumicha, * 1742 v <strong>Jestřebí</strong>, který se<br />

dostal na vandru do známého kremţského kláštera, kde byl r.1768 vysvěcen<br />

na kněze. Po zrušení kláštera se stal knihovníkem v Linci, + 1793.<br />

Jestřebskému kostelu věnoval zelený sametový gobelín a 51 děl v 79<br />

svazcích. Knihovna se rozrostla na 90 velkých knih vázaných v kůţi a na 800<br />

dalších. Ze vsi byla odvezena. R.1809 se narodil v <strong>Jestřebí</strong> Bohuslav<br />

František Lukeš, kněz a spisovatel. Vydán byl např. r.1846 jeho Krátký<br />

zeměpis pro dítky, r. 1855 Jak to vypadá s naší vírou katolickou atd. Po<br />

válce zde býval farářem P.Ferdinand Klinger (uměl česky), který by vězněn<br />

gestapem. R.1951 odešel na vlastní ţádost do Rakouska.<br />

12. Válečné události<br />

V době husitské se v krajině opakovaně válčilo, následovala střetnutí s<br />

Luţickým Šestiměstím, válka třicetiletá, která vylidnila krajinu, k tomu selská<br />

povstání i ţivelné katastrofy. Podívejme se ale nyní do<br />

18. století.<br />

Vládci: V létech 1740 - 80 vládla Marie Terezie - čas tereziánských reforem,<br />

válka o dědictví rakouské, 1780 - 90 Josef II. - čas josefinských reforem,<br />

�

---

�<br />

����<br />

1790-92 Leopold II., 1792-1835 František I.(II.) - Napoleonské války<br />

(František Lotrinský muţ Marie Terezie nebyl císařem, proto různé počty).<br />

Války: 1.slezská 1741-2, 2.slezská 1744-5, 3.slezská - 7letá válka 1756-63.<br />

R.1757 po bitvě u Kolína hospodaří u Karas, Ramše a okolí Prusové.<br />

Potom v létech 1770-2 přišly hladomory, deštné roky, obilí shnilo a z<br />

Pirny kolem r.1770, byly přineseny brambory, a to znamená začátek jejich<br />

pěstování. V Čechách první zpráva o bramborách je prý zk roku 1632, kdy<br />

od mnichů Hybernů je dostal k ochutnání Vilém Slavata. První recept na<br />

jídlo ze zemských jablek je znán z r.1712. R.1775 následovalo selská<br />

povstání, r.1778 válka s Turky.<br />

4.slezská válka o dědictví rakouské proběhla v létech 1778-9. R. 1777<br />

zemřel bavorský kurfiřt Josef Maxmilián. Tím v Bavorsku vymřel vládnoucí<br />

rod a Josef II. jednal s dědici o výměně Bavorska za Rakouské Nizozemí.<br />

Proti tomu se postavil pruský král Fridrich, který měl také pořád málo. A je<br />

tu bramborová válka. Podél Labe a podél silnice Litoměřice - Česká Lípa a<br />

na dalších místech byla stavěna opevnění. Hlavní leţení vojsk generála<br />

Laudona (Gideon Ernst von Laudon, 1717 - 1790) bylo také na čas u<br />

Mimoně. Místní opevnění na provodínském Dlouhém vrchu bylo v květnu,<br />

v říjnu a v listopadu 1778 navštíveno Josefem II., proto bývalo nazýváno<br />

také Šance císaře Josefa. Důsledkem návštěvy císařské jasnosti bylo i<br />

zbudování jestřebského kostela. Sochy (vcelku věrné podoby) Josefa II.<br />

dodnes najdeme v Kunraticích u Cvikova a ve Stráţi. Úpravy na Dlouhém<br />

vrchu byly součástí opevněné linie od Blíţevedel a Holan, opírající se o<br />

rybníky. Válečná štěstěna je vrtkavá a nakonec se zde a v okolí 6 týdnů<br />

zdrţovali Prusové. Stopou jejich pobytu je i Pruský (Císařský) kámen, či<br />

Pruský zámek na Dlouhém hřebeni.<br />

Josef II.<br />

Josef II. býval populárním<br />

panovníkem (viz např. Babička<br />

B.Němcové). Církev a památkáři asi<br />

�

---

�<br />

����<br />

budou mít jiný názor. Jen pro zajímavost: např. 14.3.1785 zakázal klekání<br />

před císařem a vrchností a líbání rukou (viz např. film Amadeus). V<br />

Čechách se tradice ale ještě dlouho udrţela. Jiným nařízením např. bylo, ţe<br />

kaţdý ţenich musí ke svatbě vysadit několik ovocných stromů - moţná z této<br />

doby jsou aleje podél cest. Pochopitelně zrušení nevolnictví - poddanský<br />

patent z 11.11.1781 a toleranční patent ze 13.11.1781 byla z jeho rozhodnutí<br />

asi nejdůleţitější.<br />

19.století<br />

Opevnění byla upravována i v době Napoleonských válek r.1813, kdy<br />

zejména v okolí Nového zámku a u Hradčan byla umístěna vojska rakouské<br />

armády. Velitelem opevňovacích prací byl v této době baron Generalstabs-<br />

Oberstleutnant Freiherr von Rumerskirch. Pana barona museli denně vozit z<br />

<strong>Jestřebí</strong> na stavbu. Denně museli civilní obyvatelé stavět opevnění. V<br />

Severních Čechách docházelo k různým potyčkám a k přesunům vojsk<br />

Například od 11.8 kolem 82000 Rusů a dalších národů carské říše pod<br />

vedením Benningsena, který bojoval uţ u Borodina a asi 44000 Prusů.<br />

Nemá asi zde smysl vysledovat všechny ty přesuny tam a zpět. Jen prý v<br />

kronikách a ve vzpomínkách zůstali vedle kozáků s kopími ještě Kalmici,<br />

Baškirci s luky na malých koních a na skále našeho hradu dříve uvedené<br />

nápisy. Jak bylo uvedeno, vzpomínkou na pruské i napoleonské války je i<br />

Pruský (Císařský) kámen na Dlouhém hřebeni. Prý zde byl nejen Josef II. v<br />

r.1778 ale i František I. nejspíše 29.července r.1813, a to byly nějaké osoby<br />

mezi vesnickou chudinou.<br />

20.století<br />

1.světová válka. Stála ves 14 (jinde 16) padlých. Kdyţ r. 1983 byla<br />

opravována věţička kostela, našly se v ní 2 schránky. V nich byla zpráva o<br />

kostele a farnosti od r.1885 sestavená farářem Karlem Mühlsteinem a<br />

přepsaná 7.června 1932. Zpráva o pomníku padlých, svěcení zvonů r.1927,<br />

zavedení elektřiny r.1932 a o zřízení vodovodu 1930. Popsáno také bylo<br />

<strong>Jestřebí</strong> v době válečné 1914 - 18, kdy byl zaveden lístkový systém, sběr<br />

ostruţinového listí na čaj, probíhal sběr kovů - měděné a mosazné kotle,<br />

moţdíře, zvony aţ na umíráček, sběr vlny, probíhaly odvody, atd.<br />

2.světová válka<br />

V r. 1938 jsou stavěny z pevnůstek obranné linie proti fašistickému<br />

nebezpečí. V lese vlevo od silnice na Doksy nám z té doby zčásti zůstal i<br />

protitankový příkop od firmy Jelínek a dvě pevnůstky, vpravo pevnůstky<br />

tvořící linii dále přes Maršovický kopec. <strong>Jestřebí</strong> (Habichstein, Habstein)<br />

připadlo říši. V říjnu evakuovali prakticky všichni obyvatelé české<br />

národnosti. V <strong>Jestřebí</strong> zůstalo 9 smíšených rodin. 10.října 1938 byla<br />

evakuována místní četnická stanice spolu s četníky ze Stvolínek a ze

---

�<br />

�<br />

�<br />

����<br />

Zahrádek, jako poslední symbol státní moci v místě. Během odjezdu došlo k<br />

napadení ze strany ordnerů a jeden z nich byl těţce raněn. Radost z připojení<br />

k říši brzy skončila a místní německé obyvatelstvo se muselo podílet na<br />

bojích za novou Evropu. Náhradu za chybějící pracovní síly tvořili na vsích<br />

zajatci v <strong>Jestřebí</strong> ubytovaní v č.p.16. Na konci války ve vsi a v jejím okolí<br />

zemřelo několik sovětských vojáků (pomník na hřbitově). V posledních<br />

dnech války zde při silnici na Dubou bylo rušno. Jednotky Wehrmachtu se<br />

snaţily zadrţovat nepřítele na linii Maršovice - Újezd - Dlouhý vrch a krýt<br />

zřejmě ústup k Labi.. Došlo k různým střetnutím v okolí křiţovatky směrem<br />

k Dubé. Za sochou sv. Jana prý byly nějaké zákopy. Sovětská letadla<br />

bombardovala prostor Maršovic, kde bylo zbořeno 5 domů, Dlouhý vrch, kde<br />

snad jsou ještě stopy po bombách a prostor aţ k Dubé. Kdyţ se dělaly kdysi<br />

úpravy terénu nad křiţovatkou, bylo prý v hlíně plno nábojů do pušek, dýky i<br />

zbytky nacistických vyznamenání. Na hřebeni mezi borůvkami na cestičce<br />

bylo moţno ještě nedávno zakopnout o zbytky nábojových pásů a nábojnic.<br />

Ve sklepení byly kdysi nalezeny ukryté dva vojenské motocykly a pod<br />

Stráţním vrchem doţívaly trosky terénního auta. Ve vzdálenější osamělé<br />

skále jsou stopy po střelách (v tomto prostoru ale bývala i poválečná<br />

střelnice). Soudobí hledači pokladů pocházejících z války zde pochopitelně<br />

terén prozkoumávali. Kaţdopádně o stará rezatá kamna ale nikdo zájem<br />

neměl. Válka doznívala dlouho. Dne 9. října 1945 došlo k boji se skupinou<br />

ozbrojenců z Polska, kteří se usadili v Maršovicích a asi za rok byly nalezeny<br />

pozůstatky něm. vojáka u Braniborské jeskyně. Toho roku byl i dokončen<br />

odsun německého obyvatelstva.<br />

13. Spojení vsi s okolím

---

�<br />

����<br />

Představme si na okamţik krajinu bez lidských zásahů. Bobří potok jistě<br />

vytvořil u Borku pěknou baţinu. Stejně působil i silně meandrující Mlýnský<br />

potok. Tradiční obchodní cesty na Českou Lípu se asi proto naší vsi<br />

vyhýbaly. Například cesta od Mělníka prý v Podolci zahýbala na Šváby,<br />

případně jste mohli odbočit k Popelovu, nebo v Újezdě (cesta Höhenzug<br />

Podívejme se na silnice a cesty západně od <strong>Jestřebí</strong> asi tak před 80 roky<br />

(názvy současné). Je vidět, ţe dokud nebyla postavena silnice novou<br />

přímou trasou z <strong>Jestřebí</strong> do Zahrádek, byla zřejmě frekventovaná cesta od<br />

Podolce, mimo Popelov dále vedle Borku. Svědčí o tom i staré úvozy.<br />

nedaleko návrší Hornberg - Roţec) a <strong>Jestřebí</strong> zůstávalo stranou, v obou<br />

případech pak ke sv. J.Nepomuckému u Borku a dále po hrázi bývalého<br />

Mnichovského rybníka na Zahrádky. Cesta od Mladé Boleslavi vedla přes<br />

Doksy na Mimoň, jiná z Doks přes Staré Splavy, pod hrází Máchova jezera<br />

na Provodín a Karasy, případně přes Srní. I kdyţ se některé staré obchodní<br />

�

---

�<br />

����<br />

trasy během věků měnily, <strong>Jestřebí</strong> jakoby nějakým podivným řízením osudu<br />

zůstávalo trochu mimo ně.<br />

První z císařských silnic v našem okolí se začala stavět r. 1790 přes<br />

Stvolínky, Zahrádky, Sosnovou a Českou Lípu dále na sever. Asi se stavba<br />

nějak táhla, neboť bylo zaznamenáno, ţe při přesunech vojsk r. 1813 museli<br />

vojáci někde u Zahrádek přecházet přes dvory, protoţe silnice nebyla<br />

dokončena. Na trasu od Zahrádek přes <strong>Jestřebí</strong> na Doksy a Mladou Boleslav,<br />

došlo prý v r. 1805/6 a opět se stavba musela nějak protahovat (moţná<br />

rozšiřovat), protoţe na prokopané skále u Borku je let. 1813 a objevují se<br />

tvrzení o stavbě v 1814-1818 s tím, ţe mezi <strong>Jestřebí</strong>m a St.Splavy byla<br />

silnice protaţena r. 1814. Trochu zde měla naše ves štěstí, protoţe prý<br />

silnice měla vést od Doks zadem před Provodín okolo známé hospody<br />

Sandschänke, ale pro majetkové spory hostinského s hlavním inţenýrem<br />

nakonec je vedena s většími náklady dnešní trasou (bylo nutno pouţít<br />

dubových pilotů a více materiálu do podloţí). V r. 1829 pak byla dokončena<br />

stavba silnice přes Podolec na Dubou.<br />

Mezi <strong>Jestřebí</strong>m a Provodínem existovaly donedávna cesty přes mokré<br />

louky. Letecká fotografie ještě dnes podle vegetace odhaluje meandry potoka<br />

před jeho regulací, cesty a místa můstků. Pohodlnější cesta byla asi po hrázi<br />

dávno vypuštěného Velkého Jestřebského rybníka (nyní Pustého rybníka).<br />

Jeho stáří neznáme, ale jiţ r. 1480 existoval. R.1929 pak pomocí pilotů z<br />

dubových kmenů a následně vysazením stromů byla hráz bývalého rybníka<br />

(1843 jiţ neexistuje) zpevněna a na ní postavena do Provodína štěrková<br />

silnice. Ta prý měla být vydláţděna brzy potom, ale po válce hromady<br />

kostek byly odvezeny. R.1969 byl dokončen velmi potřebný silniční<br />

obchvat vsi.<br />

Devatenácté století je věkem zrození ţeleznice. Naše trať Bakov - Doksy<br />

- <strong>Jestřebí</strong> - Česká Lípa se začala stavět oficiálně 23.10.1866 a provoz byl z<br />

Bakova do Č.Lípy zahájen pro veřejnost 14.11.1867. Ferdinand Dobrotivý<br />

ovšem zde projel jiţ 9.10.1867 do stanice Reichstadt - Niemes (dnes Srní).<br />

Trať stavěla společnost Böhmische Nordbahn známá spíše zkratkou BMB za<br />

finanční podpory vlády. A tak můţeme cestovat na Prahu, nebo do Č.Lípy a<br />

odtud na všechny strany: do Nového Boru 1869, na Ţandov 1872, na<br />

Mimoň 1883 a z Mimoně na Liberec r. 1900, do Litoměřic 1898 a lokálkou<br />

do České Kamenice přes Manušice aţ v novém století od r. 1903.<br />

Vyprojektována byla také ţeleznice z <strong>Jestřebí</strong> na Dubou, která měla<br />

pokračovat aţ do Liběchova, ale bohuţel ke stavbě nedošlo. Tvrdí se, ţe prý<br />

se uţ stavěl nějaký násep nedaleko bývalého zemědělského zařízení a jeho<br />

stopy snad jsou zachovány. "Měli jsme doma mapu se zakreslenou trasou<br />

ţeleznice, která měla vést okolo Dubé u Rozprechtic", sdělila pamětnice.

---

�<br />

����<br />

Jízdní řád z České Lípy do Bakova<br />

vzdálenost ve starých dobách jízdní řád dnes<br />

km míle doba jízdy<br />

B.Leipa (Č.Lípa) O - 4.58 4.48<br />

6,524 0,86<br />

Reichstadt-Niemes (Srní) P - 5.08 10 6<br />

3,262 0,43 O - 5.09 4.54<br />

Habichstein (<strong>Jestřebí</strong>) P - 5.15 6 6<br />

5,763 0,76 O - 5.16 5.00<br />

Hirsberg (Doksy) P - 5,26 10 8<br />

5,811 0,77 O - 5.27 5.08<br />

Woken (Okna) P - 5.36 9 6<br />

4,779 0,63 O - 5.37 5.14<br />

Bösig (Bezděz) P - 5.45 8 6<br />

8,800 1,16 O - 5.46 5.20<br />

Weisswasser (Bělá p.B.) P - 6.01 15 11<br />

(dnes ještě další zastávky) O - 6.02 5.31<br />

9,483 1,25<br />

Bakov P - 6.17 16 5.44 13<br />

---------------------------------------------------------------------------------------------<br />

Celkem 44,422 5,86 6´ doba čekání + 1.14´<br />

56´<br />

Přece jen je vidět i na ţeleznici pokrok a jistě to není její poslední slovo.<br />

Další vymoţeností se stalo zřízení poštovního a telegrafního <strong>úřad</strong>u v r. 1868.<br />

Okruh působnosti poštovního <strong>úřad</strong>u se prakticky kryl s působností <strong>úřad</strong>u<br />

farního (ten vedl vlastně matriku) a školním obvodem (<strong>Jestřebí</strong>, Provodín,<br />

Srní, Senná Brána, Újezd, Kraví Hora, Maršovice). Telegrafního spojení<br />

bylo moţno vyuţít nejprve na ţelezniční stanici a brzy bylo zřízeno i na<br />

poště. R.1910 má <strong>Jestřebí</strong> na poště první telefon, r. 1935 je připojeno 5<br />

soukromých stanic (pískovna, ţelezniční stanice, četnická stanice, obch.<br />

zastoupení Bati a mlékárna). Peníze jste si mohli uloţit v druţstevní záloţně<br />

Spar- und Vorschuss-Vereine in Habstein v č.p.9. Poštovní <strong>úřad</strong> v Hirnsenu<br />

(u hráze Novozámeckého rybníka) pracoval do roku 1894.

---

�<br />

14. Zemědělství<br />

���� �<br />

Zemědělská půda není příliš úrodná, proto se pěstovalo tradičně například<br />

ţito, oves, brambory, občas i len, konopí a kdysi i chmel, jehoţ rostliny<br />

přeţívají ve starých úvozech. U Újezda prý býval údajně i pivovar, ale ten<br />

uţ někdy v dobách třicetileté války zanikl. Zachované názvy polí<br />

pochopitelně odráţely pozdější převaţující německé osídlení. V některých<br />

názvech lze odhalit starší názvy české, např. Katscherhaus, Libosken,<br />

Saladin, Chorschich. R. 1757 byl vydán tzv. Tereziánský katastr. Jeho<br />

obsahem je důkladný soupis majetků šlechty, poddaných, měst a vesnic i<br />

církve včetně robotních povinností, bonity půdy atd. Podívejme se tedy<br />

alespoň na některé údaje o hospodářích na poddanské půdě (rustikál).<br />

Výměra<br />

hospodářství<br />

1 strych = asi<br />

0,29 ha.<br />

Počet usedlostí<br />

(hospodářů)<br />

podle výměry<br />

půdy (celkem72)<br />

Vyuţití půdy Výměra (počet<br />

strychů, za<br />

tečkou počet<br />

věrtelů) *<br />

do 1 strychu 37 pole 715.2<br />

od 2 do 5 10 lada 57.1<br />

od 6 do 15 8 pastviny 53.3<br />

od 16 do 30 5 louky 45.2<br />

od 31 do 60 10 lesy 11.1<br />

nad 60 2 *věrtel=719m 2<br />

Lidé s nejmenší rozlohou půdy - domkáři a bezzemci - se museli také<br />

nějak ţivit. Byli to řemeslníci, nádeníci, panský ovčák, panský mlynář atd.<br />

Další půdu vlastnilo panstvo - tzv. dominikál. Obec drţela 24 strychů<br />

chmelnic, přes 11 strychů pastvin, přes 28 strychů luk a 46 strychů tzv.<br />

měkkých lesů. Ke kostelu patřilo 6 strychů polí a farnímu <strong>úřad</strong>u v místě pak<br />

20 strychů polí a přes 6 strychů jiného vyuţití. Povinností poddaných bylo<br />

pracovat na panském. J.V.Šimák ve své práci Registra panství Lipského a<br />

Novozámeckého k r. 1579 přesně vypisuje, jaký úrok (poplatek v penězích)<br />

museli mají platit jednotliví hospodáři, jaké poplatky v naturáliích (obilí),<br />

kolik roboty museli vykonat a zvlášť i kolik slepic a kuřat museli dodat. K<br />

tomu ještě jestřebští "povinni jsau po 1 záhonu zelé okopati, po 1 záhonu<br />

konopí trhati, po 1 záhonu řepy rýti a obřezati, také jsou povinni na louce<br />

panské trávu roztřísti a usušiti a do kopenuov vloţiti a na lov chodívat, kdyţ<br />

se jim to rozkáţe". K r. 1757 byly ve vsi k robotě 2 koňské potahy se dvěma<br />

koňmi s povinností roboty aţ 3 dny v týdnu, osm volských potahů (opět

---

�<br />

���� �<br />

dvojspřeţí) se stejným rozsahem roboty a 56 ručně pracujících s povinností<br />

67 dní v roce pracovat na panském.<br />

Na panskou půdu se podívejme ještě v době po 1.světové válce. Byly<br />

přijaty nové zákony rušící šlechtické výsady, např. odstranění uţívání<br />

šlechtických titulů a zrušení tzv. rodových fideikomisů, které zaručovaly<br />

nedělitelnost rodového majetku. Eleonora Andrassyová tak musela<br />

poskytnou část majetku synovci Albrechtovi Hohenlohe (pohřben u<br />

sv.Barbory) - asi 800 ha od N.Zámku. Přijatý zákon o pozemkové reformě<br />

vedl k 1.1.1924 k rozdělení majetku. Eleonoře zůstal Nový zámek s parkem<br />

a se zahradou - 23,6 ha, 125 ha v revíru Provodín, 125 ha v revíru Pavlínino<br />

údolí, okolí Vřísku - 318,3 ha, baţantnice a remízy u Zahrádek a Holan -<br />

36,4 ha a rybníky v katastru <strong>Jestřebí</strong>, Zahrádky, Holany, Provodín,<br />

�<br />

Celková rozloha 1267,03 ha<br />

z toho orné půdy 387,45 ha<br />

louky 383,83 ha<br />

lesy 235,69 ha<br />

rybníky 131,63 ha<br />

lesní pastviny 61,42 ha<br />

zahrady 33,88 ha<br />

neplodné půdy 33,13 ha<br />

Hostíkovice, Chotovice, Dobranov a Ţízníkov - 472,5 ha. Celkem tedy asi<br />

1100 ha. Obec <strong>Jestřebí</strong> koupila v r. 1927 85,17 ha. Podívejme se v této<br />

souvislosti na údaje z jestřebského katastru podle poválečného stavu.<br />

Výnos plodin na zdejší půdě byl nevelký, k tomu zaplavované louky, a<br />

to vedlo k rozšíření dobytkářství. Před válkou, na čas i po válce bývala v<br />

č.p.158 mlékárna. Daleko široko ovšem byly známé slavné dobytčí trhy.<br />

Protoţe se zde shromaţďovalo aţ 500 krav, bylo r. 1900 rozhodnuto<br />

přemístit trhy mimo náměstí a zde vysázet stromy. Rekordu v počtu<br />

"účastníků" bylo dosaţeno 9. 11. 1930 - na 800 krav a kolem 50 koní. Ovšem<br />

trţiště jiţ bylo na okraji vsi za kostelem ve směru k Doksům. Oním místem<br />

byl písčitý prostor obecního pozemku u silnice do Doks, přístupný cestou<br />

okolo školy. Sama obec dala upravit bývalou pazdernu na trhovou kancelář a<br />

zároveň byl zřízen oplocený prostor pro karanténu zvířat. Byl vypracován<br />

řád pro přepravu dobytka a povozů obcí. Nové trţiště fungovalo ještě po r.<br />

1945 za českých osídlenců. V 70. létech tohoto století, kdy se zde jiţ trhy<br />

nekonaly, postoupila obec pozemek pro stavbu rodinných domků, byla zde<br />

postavena i klubovna mysliveckého sdruţení (pozn. kronikáře - mezitím zde<br />

bylo hřiště na volejbal, nacvičovali zde sokolové, hasiči zde měli stojan na<br />

sušení hadic atd.).

---

�<br />

�<br />

���� �<br />

Pokud jste se chtěli trhů zúčastnit, pak kdysi trhy výroční a dobytčí v<br />

<strong>Jestřebí</strong> bývaly vţdy v pondělí, a to: druhé v únoru, před sv.Josefem, před<br />

J.Nepomuckým, před Bartolomějem, druhé v září a druhé v listopadu.<br />

Údajně i z důvodu hladké dopravy byla ţelezniční stanice pojmenována<br />

Habichstein (aby se prý Habstein nepletlo s Rabsteinem).<br />

V době kolektivizace vzniklo i v <strong>Jestřebí</strong> JZD. V roce 1952 mělo 37<br />

členů. Porovnejme si výnosy plodin v těchto poválečných letech se<br />

současnými výnosy v krajině:<br />

plodina v JZD zaseto 1952 ha q/ ha 2003 q/ha<br />

ţito 40 17 45<br />

pšenice 22 22 50-55<br />

ječmen 11 20 45 (jarní)<br />

oves 13 15 40<br />

mák 1 8 -<br />

hrách 3 18 30<br />

len - stonky 5 17 -<br />

zimní řepka 2 5 30<br />

jarní řepka 1 0,5 12,5<br />

cukrovka 7 200 425<br />

krmná řepa 4,5 ? -<br />

brambory 33 100 200<br />

krmiva 33,04 ? 380 kukuřice<br />

V r. 1960 se pěstoval i námel (210 q s výnosem 16,3 q/ha), jindy kmín,<br />

hořčice, kukuřice. Začátkem roku 1960 bylo ve vsi celkem 233 kusů skotu<br />

(r.1952 druţstvo mělo 164 kusů skotu), 246 prasat, 1063 kusů drůbeţe a 19<br />

koní. Nebude problémem porovnat tyto počty s dnešními stavy. Druţstvo<br />

(později K.H.Máchy) hospodařilo s různými úspěchy i neúspěchy. Vedle<br />

toho ve vsi hospodařili další rolníci samostatně. Vývoj nakonec tehdy vedl r.<br />

k připojení ke státnímu statku ( Dubá). Dnes jsou obnovena některá<br />

soukromá hospodářství.<br />

Kdyţ zemědělství, tak nesmí chybět informace o počasí. Podle<br />

poválečného kronikáře zde naměřili nejvyšší teplotu 29.července 1921, a to<br />

36,7 °C, nejniţší koncem ledna r. 1954, a to -30 °C. Ve druhé polovině<br />

května 1952 vše co vyrostlo zmrzlo. Nejvíce pršelo v 19.stol. v r. 1882 - 231<br />

deštivých dní a naopak r. 1874 bylo jen 93 deštivých dní. Dne 29.7.1897

---

�<br />

���� �<br />

napršelo za jeden den 68 mm sráţek. R.1882 napršelo celkem 887 mm<br />

sráţek, 1871 naopak nejméně, a to 317 mm sráţek. Sníh býval podle starších<br />

statistik v průměru 47 dní, bouřek v průměru 22 za rok. Vybrané údaje o<br />

počasí se pravidelně dostávají i do současné kroniky.<br />

Připomeňme si rok 2002, tak jak jej zachytil kronikář:<br />

Povodňový rok 2002<br />

Konec ledna se vzdálil od normálu - 20.1 nastalo prudké oteplení s<br />

deštěm, coţ vyvolalo v Čechách povodně aţ do 2. stupně povodňové aktivity.<br />

Začaly padat teplotní rekordy (velká tepla) na různých místech a 28.1 se<br />

přihnala vichřice 120 km/h. Toto „jaro“, které v Praze vedlo aţ ke květu<br />

zlatice (Forsythia) v únoru, bylo 21.2 vystřídáno vánicemi a poklesem teplot.<br />

Sněhová pokrývka od 1.1 (16.12) - 21.1 a 22. - 24.2. Poslední sněţení 7.4,<br />

poslední mráz 10.4. Vítr před bouřkou 29.4 převrátil čekárnu u restaurace<br />

Na rychtě aţ na její plot. Další velká bouřka přišla 20.6 - kromě vodního<br />

přívalu přinesla i velký vítr, který lámal větve o síle i 10cm. V červnu a v<br />

červenci se objevila řada přívalových deštů. Od 8.srpna začíná v Čechách<br />

velká povodňová tragedie. V <strong>Jestřebí</strong> v několika rodinách se ubytovaly<br />

evakuované rodiny. Některé úseky silnice na Mělníku a v Liběchově byly<br />

zatopeny, zatopeno bylo i okolí Štěpánského mostu. Veškerá doprava z Prahy<br />

byla převedena přes Mladou Boleslav, takţe v tyto dny byla silnice na Dubou<br />

a dále zcela prázdná, zatímco na silnici směrem na Doksy nebylo moţné se<br />

dostat pro hustý provoz. Ţelezniční tratě v údolí Labe byly smeteny. Proto<br />

byly vlaky převedeny na náhradní trasy, mimo jiné i přes <strong>Jestřebí</strong>. Od 13. do<br />

31.8 projelo <strong>Jestřebí</strong>m navíc 150 nákladních a 35 osobních vlaků, v září<br />

navíc projelo 331 nákladních a 79 osobních vlaků. První schůze<br />

zastupitelstva po povodních odsouhlasila poslat 50 tisíc z rozpočtu obce, a to<br />

do obce Černěves, která byla 100% postiţena.<br />

15. Řemesla, cechy a ţivnostníci<br />

Vesnice bývaly v mnoha směrech soběstačné. Kováři, koláři, zedníci,<br />

kameníci, bednáři, stolaři, truhláři, zámečníci, sklenáři, krejčí, ševci a další<br />

řemeslníci byli nezbytní. Hospoda nemohla chybět. Podle podmínek<br />

(suroviny, odbyt) se objevovali např. cínaři, puškaři, či jinde hrnčíři. Starším<br />

řemeslem byla např. výroba kovových helmic, později se zase rozmnoţili<br />

hodináři. Obvyklé bylo, ţe i řemeslník měl nějaké to pole, k tomu pár kusů<br />

dobytka a další zvířectvo, aby se rodina uţivila. Někteří ještě pamatují, jak<br />

kovář nevyhodil ţádný kus ţeleza, dokázal vyuţít prakticky kaţdého zbytku<br />

na rozdíl od dnešní doby stále plné plýtvání. Řemeslníci, zejména asi z<br />

důvodu potlačení konkurence, se sdruţovali do cechů. V <strong>Jestřebí</strong> je doloţena<br />

existence spojeného cechu zedníků, pokrývačů a kameníků k r. 1706.

---

�<br />

���� �<br />

Dochovala se například mistrovská kniha z r. 1782 pro cech zedníků,<br />

kameníků a pokrývačů. Počet cechů se rozrůstal, panský <strong>úřad</strong> řemeslnou<br />

výrobu podporoval. A tak, kdyţ r. 1934 byla předána do archivu a do muzea<br />

Společenstvem ţivnostníků v <strong>Jestřebí</strong> cechovní pozůstalost sestávající ze<br />

dvou truhlic s cechovními knihami a listinami včetně cínového poháru s let.<br />

1792 s emblémem cechu podkovářů, můţeme se z listin dočíst o existenci<br />

cechu krejčovského, máme zde listiny zámečníků, podkovářů, kolářů,<br />

puškařů, cvočkařů a hodinářů, a to jistě plno dalších listin zmizelo při<br />

častých poţárech ve vsi. Na takovou ves to bylo přece jen příliš. Cechy<br />

bývaly zřejmě málo početné (víme, ţe se sdruţovaly) a patřívali k nim i<br />

někteří řemeslníci z okolních obcí. Například ale cech krejčích zaloţený r.<br />

1768 dokázal zde být samostatným cechem, měl ovšem i členy ze<br />

sousedství. Celkem to bývalo přece jen pouze několik desítek řemeslníků -<br />

mistrů, kdyţ zapomeneme na tovaryše a učedníky (bývá uváděno max. 13<br />

cechů s 32 mistry). Řemeslníci obvykle své výrobky i prodávali, ale<br />

samostatný obchod na sebe nedal dlouho čekat. Místní dobytčí trhy prý<br />

bývaly doprovázené mnoha stánky výrobců i obchodníků i z okolí. Trhy,<br />

jarmarky, posvícení, náboţenské slavnosti apod. dávaly obyvatelům vsi<br />

moţnost získat hotové peníze, případně zboţí koupit, vyměnit. Aby byl klid,<br />

byla zřízena ve vsi i četnická stanice. Cechy se časem staly brzdou, a tak od<br />

r. 1861 máme ţivnostníky, kteří se pochopitelně také sdruţují, ale za jiných<br />

podmínek. Roku 1885 bylo v <strong>Jestřebí</strong> zaloţeno Společenství ţivnostníků,<br />

něco jako ţivnostenská komora spojující místní ţivnostníky z <strong>Jestřebí</strong>,<br />

Újezda, Provodína, Veselí a Heřmaniček. Podívejme se orientačně na<br />

ţivnostníky v r. 1935.<br />

ţivnost, podnik - počet roku 1935<br />

autodílna 1 obchod se střiţním<br />

zboţím<br />

1<br />

pekař 3 obuvník 2<br />

stavebniny 1 sklad obuv. zboţí Baťa - 1<br />

později prodej<br />

dámské krejčovství 2 klempíř 1<br />

parní mlátička 2 trafika 4<br />

parní pila a obchod se dřevem 1 truhlář 2<br />

mlýn 1 dopravní zn., signal.., 1<br />

obchod s jízdními a s šicími stroji 1<br />

odrazová skla "Siva"<br />

pojišťovací agentura 2<br />

řezník a uzenář 3 obchod s dobytkem 2<br />

hostinec 7 kolář 1<br />

porodní bába 2 výroba rákosového zboţí 1

---

�<br />

���� �<br />

obchod se smíšeným zboţím 4 zámečník 1<br />

pánské krejčovství 2 optik (broušení čoček do 1<br />

brýlí) "Siva"<br />

prodej dřevěného nářadí 1 obchod s rakvemi- sklad v 1<br />

Zahrádkách<br />

podkovářství a oprava vozů 2 obchod<br />

stromky<br />

s ovocnými 1<br />

kapelník 1 obchod s plodinami 1<br />

obchod s uhlím 1 holičství a kadeřnictví 2<br />

trhovkyně 1 mlynář 1<br />

mlékárna 1<br />

Doba válečná značně omezila počet ţivností a po válce vzhledem k počtu<br />

obyvatel, poválečným změnám ve výrobě a změnám ve společnosti se počet<br />

samostatných ţivností sníţil. Podle poválečného kronikáře Č.Tůmy: " Ještě v<br />

létech 1946-47, za českých osídlenců, byli v obci 2 řezníci a zároveň<br />

hostinští, pekař, který měl zároveň obchod koloniálním zboţím, kovář,<br />

sedlář, koţešník, mlynář, obuvník, krejčí, trafikant, dále druţstvo<br />

Severočeská včela a přechodně i prodejna zeleniny. Brzy však začal tento<br />

sortiment sluţeb chřadnout. Provozovatel oficíny (holič) uprchl i s rodinou<br />

do vnitrozemí a odvezl si celé zařízení provozovny s sebou, ač ji měl pouze v<br />

nájmu. " S rostoucí lacinější velkovýrobou a s rostoucími moţnostmi<br />

dopravy i politickými vlivy zanikly postupně další sluţby, aţ nakonec<br />

prakticky zůstala pouze prodejna smíšeného zboţí, hospoda a řezník. V<br />

současných letech se počet ţivnostníků opět zvyšuje: truhlářství, prodejny<br />

potravin a dalšího zboţí, zámečník, autodílna, zednické práce, elektrikářské<br />

práce, účetnictví, autodoprava atd. Zchátralá budova u hlavní silnice (2004)<br />

je z r. 1868. Bývala zde prosperující hospoda, jejíţ úlohu převzala v těchto<br />

časech sousední "dřevěnka".<br />

16. Místní podniky<br />

Ze starších podniků:<br />

Mlékárna<br />

U Provodína ještě<br />

po válce pracovala<br />

mlékárna - mléko,<br />

máslo, sýry - asi se 14<br />

pracovníky.<br />

Mlýn<br />

�

---

�<br />

���� �<br />

U Provodína v č.p. 88 a 111 (budova barokního typu) býval mlýn který<br />

míval dvě zaloţení. Hladina vody byla vzduta dnešním Pustým rybníkem,<br />

později uţ zůstala jen<br />

voda ve starém korytě<br />

vzdouvaná stavidlem.<br />

Bývalý mlýn<br />

Mlýn s novou technologií - Francisova turbína 28 HP, 4 mlecí stolice po 2<br />

válcích a další zařízení byl dán do provozu těsně po 1.světové válce. Ve<br />

30.letech byla přistavěna příčná budova, zabudováno vlastní dynamo na 120<br />

V a elektromotory 15 kW a 11 kW. Mlýn mohl dodávat proud do sítě pro<br />

vlastní osvětlení, pro parní pilu v sousedství i hostinec Sandschänke. Naopak<br />

v době nedostatku vody (např. při vypuštění Máchova jezera) odebírat ze sítě<br />

proud. Obvykle zaměstnával 4 pracovníky mimo majitele. Jeho mlecí<br />

kapacita byla aţ 100 vagónů za rok. Přívod vody do mlýna, do nového koryta<br />

a do luk na zavlaţování obstarávala celkem 4 stavidla. Některé z nich asi<br />

bude v této době jiţ obnoveno. V okolí dnes jiţ bývalého náhonu byla<br />

zjištěna mimo jiné i vzácnější sítina hlavičkatá. Dnes budovy mlýna<br />

očekávají své příští.<br />

Parní pila<br />

Parní pila ( 1943 měla 10 zaměstnanců) stála vedle mlýna. Tam, kde jsou<br />

bytovky, býval sklad kmenů. Z pily, kde bývala provozována i bednárna a<br />

hoblovna, zůstala jen budova bývalé sušárny. Mlýn byl v provozu byl do r.<br />

1953 a brzy po něm přestala pracovat i pila.<br />

Zpracování rákosu<br />

V zimních měsících, kdy ještě nebyla televize a rádio, noviny drahé a<br />

zřídka se vyskytující, zprostředkovalo šíření zpráv například draní peří, jedna<br />

z typických zimních ţenských prací. Rolníci si přivydělávali pomocí potahů<br />

například při sváţení dřeva a v <strong>Jestřebí</strong> další příleţitostí bylo ještě sekání<br />

rákosu, jeho odvoz a prodej. Představte si, ţe na konci tyče (násady) máte<br />

napříč zastřený kus ţeleza, kterým (případně na kolečkách) jezdíte po ledě a<br />

přímo u ledu useknete, či<br />

urazíte ztvrdlé stonky.<br />

Rákos se potom vázal do<br />

otýpek a odváţel ke<br />

zpracování na různé<br />

rohoţe (například na<br />

strop) a kdo ví, co<br />

dalšího. Zbytky se i stlalo<br />

pod dobytek. Dílna byla v<br />

č.p.37, po válce byly<br />

stroje odvezeny do Zákup.<br />

Rákosu bylo dost na<br />

Novozámeckém i<br />

bývalém Mnichovském a<br />

� Bývalé ředitelství pískoven, dříve<br />

mlékárna

---

�<br />

���� �<br />

Jestřebském rybníce. Byla to výhodná zimní práce. Za nasekání, svázání a<br />

dovezení otýpky bylo podle soudobého kronikáře 2,40 Kč, případně jen za<br />

dovezení 0,90 Kč v tehdejších korunách. Na vůz se vešlo aţ 150 otýpek.<br />

Tato přírodní surovina dnes zatím čeká na své nové vyuţití.<br />

Pískovna<br />

Pískovna v nedalekém Provodíně pracuje od konce 19.stol., kdy se zde<br />

písek těţil řekněme průmyslově pro potřeby sklářství, pro slévárny (formy<br />

pro odlévání), do filtrů na čištění vody, od r. 1930 i výroba betonových tašek,<br />

dnes např. i pro maltové směsi a pro další účely (písek je přitom propírán,<br />

tříděn podle zrnitosti). Vedle křemene je v těţené surovině obsaţen<br />

kaolinizovaný ţivec, zirkon, tmavě červený haematit, černý turmalín, titanit,<br />

průhledný aţ růţový granát, světle zelenoţlutý monzit, oranţový staurolit,<br />

limonit, fialové či modré spinely, magnetit, ilmenit, rutil, anatas,... Všechno<br />

ovšem v malých zrníčkách obvykle několik desetin mm. Přítomnost těţkých<br />

minerálů se odhaduje v průměru asi 1 kg na tunu. Firmy se měnily (např.<br />

Erster nordböhmische Glassand… Wilhelm Schulz, Severočeské pískovny<br />

n.p.) a písek byl stále těţen na starých místech. V 80.letech 20.stol. se těţba<br />

přesunula k Srní, těţilo se ročně aţ 950 000 tun. Dnes je otevřena další těţní<br />

jáma od Srní směrem k Č. Lípě. Podnik Provodínské pískovny je dnes v<br />

zahraničních rukou. Nerostné bohatství krajiny mizí jako sníh a současně je<br />

dokonale zničena paměť krajiny. Příroda dělá co můţe. Na vytěţených<br />

místech se usazují rostliny, osidlují ji zvířata včetně chráněných druhů.<br />

Např. se rozhodla zde na březích písčitých jam ţít velmi vzácná plavůňka<br />

zaplavovaná. U Provodína i u Srní je úspěšně prováděna rekultivace na les.<br />

Připomeňme si ještě několik podniků působících v sousedním Provodíně,<br />

které bývaly zdrojem pracovních příleţitostí i pro <strong>Jestřebí</strong>: ZZN (silo) - měl<br />

asi 40 zaměstnanců, Obalovna - 14 zaměstnaců, ACHP - kolem 40<br />

zaměstnanců. Podniky se transformovaly.<br />

17. Škola a osvěta<br />

V knoflíku věţe kostela byla kdysi nalezena zpráva, ţe škola bývala<br />

dřevěná a stávala na rynku nedaleko fary. V létech 1681 - 1722 zde učil<br />

Georg Mosig. Dne 12.dubna 1768 však shořela. Nově postavená nedaleko<br />

shořelé r. 1772, shořela r. 1793. Následující škola byla postavena vedle<br />

dnešního kostela, r. 1840 rozšířena (stala se dvojtřídní, později trojtřídní).<br />

R.1893 podle tehdejšího faráře patří ke školní obci <strong>Jestřebí</strong> (aţ na výjimky)<br />

Provodín s osadami Mühlgraben, Am Teiche, Schenkwinkel, Hirswinkel,<br />

Meierhof, Schwarze Erde, Im Dorfe, dále Újezd s osadou Kieferdörfel, část<br />

Karas, Srní, Kraví Hora a některé jednotlivé usedlosti. Tohoto roku měl<br />

I.ročník 57 ţáků, II.ročník 52 a III.ročník 83 ţáků. Celkem 91 chlapců a 101

---

�<br />

���� �<br />

děvčat ( ke konci r. 1906 pak celkem 168 ţáků). O ţáky se v té době tehdy<br />

staral třídní učitel, nadučitel, učitel a podučitel, dále katecheta (zdejší farář) a<br />

Snímek ţáků s učiteli je z r. 1985<br />

industriální řemeslo nebývalo nikdy učitel. Učitelské výnosné. Například ze<br />

13 učitelů zjištěných z matrik v pro léta 1681 - 1893 zemřelo 6 na<br />

souchotiny.<br />

Po 1. světové válce se začala aktivizovat a rozšiřovat česká menšina,<br />

která se měla k světu po stránce kulturní i hospodářské. Roku 1927 si<br />

zaloţila místní osvětovou komisi a knihovní radu pod patronací Okresního<br />

osvětového výboru v České Lípě. Menšinu hospodářsky posilovalo České<br />

obecně prospěšné stavební druţstvo z České Lípy stavbou rodinných domků<br />

na pozemcích k tomu účelu zakoupených. Škola pro českou menšinu byla<br />

otevřena třídou v r. 1927. V roce 1935 zde vedle německé trojtřídní školy se<br />

dvěma paralelkami byla i dvojtřídní česká škola a třída školy mateřské. Po<br />

válce aţ do dnešních dnů školy prošly více reformami, neţ celá staletí před<br />

tím. Snad jen mateřská škola se moc reformovat nedala. Škola bývala v<br />

<strong>Jestřebí</strong> a v Provodíně. V <strong>Jestřebí</strong> "střední" a mateřská, v Provodíně<br />

"národní". Potom r.1953 přišla osmiletka, 1960 ZDŠ. V r. 1961 se<br />

organizačně spojila provodínská škola s jestřebskou. Budovu v <strong>Jestřebí</strong> bylo<br />

nutno přístavbou rozšířit. V r. 1984 opět osmiletá škola, 1996 opět<br />

devítiletka. V <strong>Jestřebí</strong> například v roce 1955 měla mateřská škola 20 dětí,<br />

střední škola 95 dětí. Výuku na střední škole zajišťovalo 5 učitelů včetně<br />

ředitele školy a církevní administrátor, který vyučoval nepovinné<br />

�

---

�<br />

���� �<br />

náboţenství. V r. 1977/8 měla škola celkem 180 ţáků, v dalších letech<br />

počet narůstal aţ v r. 1987/8 dosáhl počtu 313. V následujících letech<br />

počet ţáků pomalu klesá. Při opětovném zavedení devítileté docházky v r.<br />

1996/7 - 167 ţáků, a v následujících letech opět počet ţáků klesá.<br />

V <strong>Jestřebí</strong>, jako všude v předválečných dobách, bylo plno spolků. Zde<br />

například byl spolek válečných veteránů z války r. 1866, zaloţený 1871,<br />

spolek hasičů, spořitelní a záloţní spolek, místní skupina spolku Němců v<br />

Čechách, pěvecký spolek, výrobní druţstvo, ţivnostenský spolek atd. Tyto<br />

spolky vlastně také nahradily společenskou činnost někdejších cechů, o nichţ<br />

�<br />

Obyvatelé dvora v Ţákách. Většina z nich se přestěhovala do <strong>Jestřebí</strong>. V<br />

první řadě sedmý zleva je i pan Josef Janoušek z č.p.153.

---

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

���� �<br />

zmíněno výše. Po odsunu německého obyvatelstva přišli mezi prvními<br />

osídlenci dělníci z velkostatků okolo Čáslavi, 23 slovenských rodin z<br />

Maďarska z obce Tárnok u Budapešti, reemigranti z Vídně atd. Někteří<br />

zůstali, jiní odešli za lepším. Ze zájmových organizací uţ v prosinci r. 1945<br />

vznikl místní Sbor dobrovolných hasičů, r. 1946 Svaz československé<br />

mládeţe, r. 1947 tělovýchovná jednota Sokol. Na prvním místě pochopitelně<br />

nechyběla kopaná a během času vznikl např. oddíl turistiky, ZRTV, moderní<br />

gymnastiky atd. Oddíl kopané je asi dalším nezbytných atributem pořádné<br />

vsi. V r. 1947 bylo otevřeno místní kino, vznikla obecní knihovna, která<br />

měla v r. 1960 uţ 1197 svazků. První roky poválečného období zachytil v<br />

místní kronice Čeněk Tůma. Typickými akcemi pořádanými v poválečných<br />

desetiletích ve vsi byly různé přednášky a besedy, zájezdy do divadla,<br />

estrády, taneční zábavy, různé akce u příleţitosti významných dnů a výročí,<br />

veřejné schůze k různým otázkám ţivota ve společnosti, či k problémům ve<br />

vsi. S rozšiřující se televizí, s měnícími se zájmy a podmínkami ţivota se<br />

mění i vesnický společenský ţivot.

---

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

18. Novozámecký rybník<br />

���� �<br />

Geomorfologicky ves <strong>Jestřebí</strong> patří k provincii Česká vysočina, soustavu<br />

(subprovincii) Česká tabule, oblast Severočeská tabule, celek Ralská<br />

pahorkatina, podcelek Dok(e)ská pahorkatina, okrsek Jestřebská kotlina.<br />

Okolí tvoří okrsky: Provodínské kameny, Bezdězská vrchovina a Polomené<br />

hory. Mezi věncem kopců, se vytvořila baţinatá, močálovitá a málo<br />

přístupná krajina na pískovcích středního turonu. Zde vznikl v neznámé době<br />

Novozámecký rybník proslulý svým nekonečným rákosím, mnoţstvím zde<br />

ţijících druhů ptáků a zejména vytesanou průrvou, kterou odtéká z rybníka<br />

voda. Někdo tvrdí, ţe rybník zaloţil jiţ Karel IV. v návaznosti na Máchovo<br />

jezero (1366) a z té doby má být nějaká zeď a základ hráze. Je to ale málo<br />

pravděpodobné, protoţe zde v té době jiţ nebyla královská půda. Dále se<br />

spíše hádá zaloţení rybníka v letech od r. 1416 aţ k r. 1575, někdo i<br />

�

---

�<br />

���� �<br />

později. Uvaţuje se, ţe starý název rybníka (Hirnsner Teich, Herrnser Teich<br />

u vísky stejného jména) vznikl z označení "Panský rybník". Objevil se také<br />

názor, ţe jméno vzniklo ze slova "hornický" (Hornissen), kdyţ si Václav z<br />

Vartenberka, který vlastnil Krupku, přivedl horníky. Po nich pak mohl být<br />

nazván rybník a vlastně by byla určena doba vzniku rybníka.<br />

Rozsáhlá vodní plocha bývá pokryta mnohými často plovoucími<br />

ostrůvky vegetace. Na části pokryté místy vodními rostlinami (býval to<br />

zejména zejména růţkatec ostnitý, jinak také ponořený) navazuje souvislý<br />

porost rákosí (rákos obecný - Phragmites communis, phragma = pletený plot)<br />

a křovin, obklopený lesíky a loukami. Klidné prostředí vytvořilo domov pro<br />

mnoţství druhů rostlin a ţivočichů, zejména ptáků. Proto jiţ 31.12.1933 zde<br />

byla vyhlášena rezervace, dnes národní přírodní rezervace, zaujímající i s<br />

ochranným pásmem celkem 368,46 ha (různé plochy v lit.). Vodní plocha,<br />

která se v porovnání s minulostí zmenšila, bývá odhadována od 40 do 60 ha.<br />

Plocha rákosu obecného, ze kterého si prý dělal flétnu bůh Pann, se<br />

odhaduje na 200 ha. Na volnější hladině se dnes seskupují bílé lekníny<br />

(leknín bělostný - Nymfaea candida, prý podle nymfy, která zemřela láskou k<br />

Heraklovi), společenství močálovitých rostlin zde dále zastupuje tolie<br />

bahenní s bělavým květem, drobný, plazivý pupečník obecný s kulatými<br />

vrubovanými listy, hrachor bahenní - poléhavá, aţ 1 m vysoká trvalka s<br />

Pohled na Novozámecký rybník od Karas poblíţ hráze. Na obzoru vlevo<br />

vrch Borný, Šroubený, hrad <strong>Jestřebí</strong>, v pozadi oba Bezdězy, vpravo<br />

Dlouhý hřeben.Světlá skvrnka vlevo od Dlouhého hřebene je bříza, v<br />

jejímţ okolí bývala ve středověku ves, o jejímţ názvu jsou dodnes dohady.<br />

modrofialovými květy, drobná rosnatka okrouhlolistá, dvoujzubec trojdílný<br />

známý svými naţkami zachycujícími se o oděv, známý stulík ţlutý (Nuphar<br />

lutea) ukazuje své ţluté květy k obdivu nad hladinu, zřídka se vyskytuje<br />

bazanovec kytkokvětý, ohroţený všivec bahenní - Pedicularis palustris<br />

vysoká rostlina s růţovými květy, na loukách byl kozinec písečný, ve vlhčím<br />

stínu kapraď hřebenitá, vypadající spíše jako kostra ryby, či známější kosatec<br />

ţlutý, z jehoţ oddenku se vyráběl prášek na ochranu proti zlým duchům.<br />

Nechybějí zde ani sítiny, ostřice (např. ostřice dvoudomá), zevary, orobince,<br />

voďanka ţabí se svými třemi bílými okvětními lístky, plovoucí okřehek<br />

menší (vodníkovy peníze), kruštík bahenní s běloţlutými květy na dlouhém<br />

stvolu i vachta trojlistá. Keřové patro u břehů vytváří zejména vrby, kterých<br />

bylo zjištěno nejméně 7 druhů - např. asi 1/2 m vysoká červená vrba plazivá<br />

- Salix repens, pozůstatek doby ledové, zde představuje poměrně velkou<br />

lokalitu, spíše více lokalit na ploše rezervace. Na loukách u Karas i u <strong>Jestřebí</strong>

---

�<br />

���� �<br />

(například louka Krédlova, Grulichova, Sochorova, Vávrova) se vyskytuje<br />

mnoţství vstavačů a jiných chráněných druhů rostlin. Nadšení znalců<br />

vyvolávají stovky druhů brouků i desítky měkkýšů. Jak to dopadne po<br />

uvaţovaném odbahnění rybníka uvidíme aţ za čas. Rybník byl v létě 1996<br />

vypuštěn a po dlouhé opravě stavidel napuštěn. Na podzim 1999 se začalo<br />

se sekáním rákosového porostu v rozsahu přes 30 ha za účelem obnovení luk<br />

( ty se přestaly sekat pár let po r. 1970 a z mnohých vznikly baţiny). Ukazuje<br />

se totiţ, ţe velké plochy rákosové monokultury sice zajišťují klid, ale<br />

nedávají moc moţností obţivy pro místní nájemníky, aţ na divoká prasata,<br />

která si pochutnávají na oddencích rákosu obsahující cukry. Problémem<br />

rybníka bylo a je bahno, které bráno z jiného pohledu má také plno<br />

spokojených obyvatel.

---

�<br />

���� �<br />

J.Pucherna podle kresby F.K.Wolfa z r. 1797.<br />

Podle obrázku vody Novozámeckého rybníka tehdy sahaly aţ pod hrad a snad<br />

�<br />

ještě výše. Buď musela být tehdy nějaká povodeň,, nebo proti dnešní době<br />

vysoká hladina rybníka byla později sníţena, jak se občas tvrdí.Jedním z<br />

návrhů v nedávné době bylo zvýšit opět hladinu o necelé 2 metry. Tím by se ale<br />

mohl opakovat stav zachycený na kresbě.<br />

Ze zdejších rostlin není domácího původu např. například puškvorec<br />

obecný, který se k nám dostal uţ někdy ve středověku z Jihovýchodní Asie,<br />

snad s Tatary, snad jinak . Mezi vodními rostlinami na jiných lokalitách (zde<br />

nezjištěn) je přeborníkem známý vodní mor kanadský. Dokáţe vytvořit<br />

husté porosty přispívající k vytváření baţin R. 1836 byl zjištěn v Irsku,<br />

r.1879 poprvé u nás. Vodní mor je tedy také jednou z "dovezených". Kdosi<br />

odhadl, ţe z Evropy se zase na oplátku do Ameriky dostalo na 4500 druhů<br />

rostlin a ţivočichů. My jsme například dodali jitrocel kopinatý, lnici květel a<br />

další.Bylo také zjištěno, ţe dřívější představy o bezedných rašeliništích jsou<br />

chybné. Dno tvoří obvykle několik desítek cm bahna a pod ním pak je uţ jen<br />

písek. Dohad, ţe zde bývalo před zaloţením rybníka nějaké jezero, se<br />

nepotvrdil.<br />

V dřívějších letech se hospodářsky vyuţívalo rákosu, probíhal i běţný<br />

hospodářský výlov, Podívejme se zpět ke konci 19 stol.. Rybník se lovil 1x<br />

za 3 roky. R. 1888 byl zaznamenán výlov rekordní štiky dlouhé 2 metry o<br />

hmotnosti 27 kg a dalších 5 štik mělo 112 kg dohromady Roku 1904 bylo

---

�<br />

���� �<br />

vyloveno: 6496 kaprů o celkové váze 12377 kg, 222 štik - celkem 396 kg a<br />

ostatních ryb 3150 kg. Rybník byl před válkou pronajímán. Mnoţství<br />

odlovených ryb se v jednotlivých letech poválečné doby značně liší. Dnes se<br />

rybník kaţdoročně loví, chov ryb je ovšem poţadavkem orgánů ochrany<br />

přírody omezován. Běţně se vsazuje 5-7000 kaprů (normálně by se<br />

vsazovalo 20-25000 kusů), nějaké štiky a candáti jako dravci. Z ryb zde<br />

snad i po dlouhé době vypuštění rybníka ţije kapr obecný, úhoř říční, plotice<br />

obecná, mník jednovousý, okoun říční, štika obecná, candát obecný, sumec<br />

velký, cejn velký a cejnek malý, specialitou byli karasi, parmy, piskoř<br />

pruhovaný a další druhy. Rybník je totiţ těţko slovitelný z důvodu dvou<br />

přítoků a existence tůní, které se vypustit nedají. V období 1902/3 bylo<br />

dokonce uváděno 17 druhů ryb. Dnes např. zde ţije i vzácná vydra říční<br />

Lutra lutra. Bývala hojná - i korunní princ Rudolf ji zde na rybníce lovil<br />

moţná 24.6. 1882, kdy byla jeho zdejší návštěva zaznamenána Zmizela, aţ<br />

r. 1979 byla zde spatřena. Prý se objevuje i na Ploučnici a Svitávce.<br />

Prohřátá voda zřejmě vyhovuje např. i škebli rybniční, která tu dosahuje<br />

opravdu mimořádné velikosti. Ţije zde i bahenka ţivorodá, okruţák ploský,<br />

blatnice skvrnitá, skokan skřehotavý, ropucha krátkonohá, plno drobných<br />

měkkýšů, stovky brouků a další havěti krásných jmen, např. saranče tlusté,<br />

či zavíječ bahenní i na suchu ţijící karpatský měkkýš Plicuteria lubomirski.<br />

Nadšení znalce vyvolalo objevení jakéhosi střevlíčka. Na druhé straně<br />

například bukače velkého, kterého němečtí obyvatelé nazývali pro jeho<br />

zvukové projevy gro3e Rohrdommel = rybniční kráva, nějak není slyšet.<br />

Neuvěřitelné údaje kolují o Motýlí louce. Měli bychom si nakonec<br />

připomenout Jana Svatopluka Presla, který úspěšně zaváděl názvy rostlin a<br />

ţivočichů, např. okoun, ťuhýk. Po vypuštění rybníka jeho dno pokryla<br />

vegetace (zejména šťovíky). Po konečném napuštění je proti dřívějším létům<br />

vegetace ve vodě viditelně méně. Těţko říci, co se stalo s mnohými<br />

ţivočichy. Uvidíme, co se zachovalo pro budoucnost.<br />

Podle starší literatury zde, případně v okolí byla zjištěna přítomnost 192<br />

druhů ptáků, podle publikace Příroda, Sborník ochrany přírody 20, Praha<br />

2002, byla historicky zaznamenána přítomnost 221 druhů. Protoţe v<br />

některých případech se jedná jen o přelety, jindy uţ se nájemník vystěhoval,<br />

ţije zde pochopitelně druhů méně. Prakticky většinu z nich stejně ani<br />

nezahlédneme. Běţná je labuť, nějaké kachny, důstojně s nadhledem sledují<br />

okolí roháči a v dálce se hádají (dnes uţ jen "hádali") rackové. Zjistit<br />

skutečný stav, je práce pro specialisty na několik let. Přístup do rezervace<br />

není dovolen. Můţeme jen konstatovat, ţe lidská civilizace stále vytlačuje<br />

přírodu. Podle současného zákona je u nás 35 druhů kriticky ohroţených<br />

druhů ptáků, 59 silně ohroţených a 30 druhů ohroţených. Všimněte si např.<br />

v zimě, ţe běţní jsou uţ jen vrabci (i ti poslední dobou mají nějaké potíţe) a

---

�<br />

���� �<br />

� Přístup k průrvě Bobřího potoka, který je<br />

druhým přítokem do našeho rybníka..<br />

Ošlapané schody svědčí o dlouholetém<br />

uţívání místa, kde bývalo loviště při<br />

vypouštění dávno zaniklého<br />

Mnichovského rybníka.<br />

sýkorky. V některých<br />

případech - tetřev, tetřívek,<br />

křepelka,... jde spíše jen o<br />

vzpomínky. Např. sýkořice<br />

vousatá naposledy zde<br />

hnízdila asi r. l970, husa<br />

velká asi r.1980. A to hus<br />

bývalo plno a lovily se:<br />

1900 - 25 kusů, 1902 - 8<br />

kusů. Přilétaly prý někdy<br />

dokonce v polovině února.<br />

V roce 1941 byla<br />

zaznamenána přítomnost 54<br />

hus (uváděny jako šedivé).<br />

Na druhé straně se podařilo<br />

na umělém hnízdišti<br />

zahnízdit orla mořského a<br />

snad se povede (povedlo?)<br />

totéţ u orlovce říčního.<br />

Kdysi bylo stříleno kde co.<br />

Např. v lit. se píše o<br />

zastřelení velkého orla<br />

mořského r.1907 . Před<br />

1.svět válkou dokonce<br />

zastřelili aţ v Rumburku<br />

ibise hnědého z JV Evropy.<br />

Novozámecký rybník je<br />

zařazen mezi národní<br />

přírodní rezervace. V Iránu 2.2.1971 byla podepsána Ramsarská smlouva o<br />

ochraně mokřadů. ČSFR k ní přistoupila r. 1990 a zapsány byly 4 mokřady:<br />

Třeboňské rybníky, Modravské slatě na Šumavě, Lednické rybníky,<br />

Novozámecký rybník s Břehyňským rybníkem. Později přišly další. R.1989<br />

Novozám. rybník a Břehyně jsou také zařazeny k významným ptačím<br />

územím Evropy v Birdlife International (dnešní název). Novinkou je<br />

zařazení rybníka a okolí do ptačí oblasti - Natura 2000.<br />

Pověsti, pověry, moudrosti a zkušenosti<br />

Dříve ţili lidé daleko více v přírodě a v souladu s přírodou. Proto se i<br />

řada ptáků zapsala do pověstí a pověr. Dnes se uchylujeme pomocí televize<br />

od ţivota k iluzi. Příklady zkušeností, pověr a pověstí:

---

�<br />

���� �<br />

Vlašťovky létají vysoko - bude hezky. Vlašťovka je symbolem světla a<br />

mateřské lásky. Vlašťovka je prý miláčkem bohů, její trus na hlavě znamená<br />

štěstí, stejně jako její hnízdo.<br />

Kde se uhnízdí čáp, dům je chráněn před bleskem a přichází tam štěstí.<br />

Straka věští změnu počasí a příchod hostů.<br />

Všichni víme, ţe o hromnicích si musí skřivan vrznout, i kdyby měl<br />

zmrznout.<br />

Kdyţ ráno straka štěbetá, bude hezky.<br />

Kolikrát kukačka zakuká, tolik roků ţivota.<br />

Zakokrhání kohouta ruší moc temných sil.<br />

Skřivana také udělal Jeţíš z hroudy hlíny a z potu sedláka , aby obveseloval<br />

sedláky.<br />

Linduška lesní - ochránce zbloudilých.<br />

Stehlík je pestře zbarvený: Pán Bůh poručil při stvoření světa andělíčkům,<br />

aby ptáky pomalovali. Stehlík ale přišel aţ poslední, proto dostal zbytky<br />

barev a je tak pestrý. Jinde,ţe červená skvrna od krve Krista.<br />

Kdyţ Kristus vzkřísil Lazara, pak stvořil i kukačku, aby Marie a Marta<br />

přestaly (zřejmě z radosti) plakat (kukat = plakat).<br />

Kukačka je náhradou za zemřelého.<br />

Sýček přivolává svým houkáním smrt.<br />

Ledňáček je symbolem manţelské věrnosti (vdova se vrhá po smrti muţe<br />

do moře a je z ní ledňáček).<br />

Červenka vytrhávala trny z hlavy Krista, proto je červená od krve. Od té<br />

doby, kdyţ objeví v lese nějaké mrtvé zvíře, snáší mech a snaţí se jej pohřbít<br />

Strakapoud je proměněný faun Picus - bůh lesa, kterého Kirké proměnila ve<br />

strakapouda.<br />

Při prvním spatření čápa je nutno si lehnout na záda, aby člověka nebolelo po<br />

celý rok v kříţi.<br />

Straka je zosobněním slovanského boha Triglava (se 3 hlavami), protoţe má<br />

3 barvy: černou představující zemi, zelenou - vodu a bílou - vzduch.<br />

19. U hráze Novozámeckého rybníka<br />

K <strong>Jestřebí</strong> patřila ještě část bývalé vsi Hirnsen u hráze Novozámeckého<br />

rybníka, jejíţ jméno jiţ není uţíváno. R. 1887 měl Hirnsen 3 domy patřící k<br />

<strong>Jestřebí</strong> a 27 k Zahrádkám ( jinde uvedeno, ţe to byl vedle rybářské bašty,<br />

hotelu Pošta ještě Selzighaus a další dvě stavení). Nás pochopitelně zajímá<br />

především bývalý hotel Pošta. Ten před léty fungoval alespoň jako hospoda a<br />

vedle, v bývalém hudebním pavilonu vystavěným v novogotickém stylu,<br />

bývala odbočka muzea. Přišla nová doba, budova byla vykradena, z<br />

pavilonku zůstala zeď a stodoly někdo zboural. Aţ konečně v r. 2004

---

�<br />

���� �<br />

vidíme opět v provozu hospodu. Přitom zde bývalo ţivo, jak ukazují<br />

například novinové zprávy:<br />

* 1855 - Nový Zámek dává v tisku 6.září na vědomí, ţe 29.září proběhne<br />

výlov Hernsner Großteich bei Neuschloß a ryby se budou prodávat tento a<br />

další den A ještě lze dobře pořídit další nákup: Na poště v Hirnsen je ke<br />

koupi krásná, zachovalá dvouhlavňová puška za nízkou cenu, jak napsal<br />

Böhmisch-Leipaer WOCHEN BLATT.<br />

* 12.10.1857 v hospodě Zum Hirnsen (kdysi také i Hörnssen) pořádal<br />

hospodářský ředitel panství Josef Urban hudební akademii - 10 zlatých bylo<br />

dáno na dobročinné účely a 5 zlatých českolipské nemocnici. Ve dnech 11. a<br />

25.října proběhly zde taneční zábavy.<br />

Pošta zde skutečně byla do 10. 7. 1894. Potom jí přeloţili do Zahrádek.<br />

Říká se, ţe kdysi i z České Lípy museli balíky dodávat aţ do této pošty. Ona<br />

vlastně pošta - hospoda vlastně měla štěstí. Silnice do Bělé se prý měla stavět<br />

z České Lípy po staré cestě přes Bílou kapli k Sandschänce v Provodíně,<br />

tedy mimo naše místa, ale pro nějaký spor s majitelem pozemků byla<br />

nakonec zvolena dnešní trasa od Sosnové k Zahrádkám. Stavba mostu v<br />

� Opravená rybářská bašta.

---

�<br />

���� �<br />

serpentinách, odtesání skal a vedení silnice přes hráz si tehdy vyţádalo<br />

40000 florenů (zlatých). Dnešní katastrální hranice vede podle hráze, tedy dá<br />

se říci, ţe voda je jestřebská a hráz zahrádecká. K <strong>Jestřebí</strong> jinak dnes patří uţ<br />

jen rybářská bašta.<br />

Podívejme se ještě na několik číselných údajů. V průměru protéká<br />

rybníkem obvykle max. několik m 3 /s. V některých dnech bývá průtok daleko<br />

vyšší. Potom se hovoří o roční vodě, případně aţ o stoleté vodě. U našeho<br />

rybníka na základě údajů v období 1931 - 1980 byly tyto mimořádné vody<br />

popsány takto:<br />

x letá voda 1 2 5 10 20 50 100<br />

m 3 /s 6 9 11 13 14 17 21<br />

�<br />

Maximálně moţný objem vod rybníka byl odhadnut na 1,8 milionu m 3 .<br />

�

---

�<br />

���� �<br />

Průrva Novozámeckého rybníka.<br />

Jsme v části Zahrádek, která se kdysi nazývala Herrnsen (Hirnsen). Od<br />

budovy, která bývala poštou, hotelem a nyní restaurací, sejdeme ke stavidlům<br />

a podíváme se na mohutnou průrvu (kapitola 19, 18). Stačí se otočit a máme<br />

výhled na část rybníka s porostem leknínů. Pískovcový útes naproti byl kdysi<br />

nazýván Bartelův vrch. Dále k Č.Lípě na Hölzelově vrchu bývala kdysi velká<br />

skála s ležatými čedičovými sloupy. Tu se podařilo beze zbytku přeměnit na<br />

štěrk a v kopci u silnice nám zůstala jen stará betonová výsypka, ze které<br />

nedávno někdo ukradl všechna železná dvířka. Na vršku jsou jen ojedinělé<br />

kousky tufu s krychličkami chabasitu.<br />

�

---

�<br />

���� �<br />

přes 75 m. Odhadněte její výšku a délku a<br />

spočítejte si, kolik materiálu kolik nákladů muselo<br />

být poddanými přivezeno pomocí venkovských<br />

vozů, které asi těţko zvládly 2 kubíky. Pod hrází<br />

býval "slup", coţ bylo v naší krajině neobvyklé<br />

zařízení na chytání ryb při vypouštění rybníka (v<br />

podstatě soustava mříţí) - viz např. mlýn Slup na<br />

Občas se někdo chce<br />

podívat na rybník ze<br />

silnice. Neriskujte. Lépe je<br />

projít pod restaurací<br />

podle břehu bývalou<br />

cestou asi 100 m na místo<br />

vcelku s volným<br />

rozhledem.<br />

Hráz rybníka je nahoře<br />

široká přibliţně 10 m, dole<br />

Jiţní Moravě, ulici Na Slupi v Praze. Vedle potoka býval pod hrází i náhon pro<br />

mlýn dodnes stojící pod zámkem.<br />

Bylo by moudré a všestranně uţitečné, kdyby se podařilo vytvořit malou expozici<br />

o Novozámeckém rybníce přímo v budově, kdyţ ze starého novogotického<br />

hudebního pavilónku, ve kterém muzeum bylo, zůstal jen kousek zdi. �<br />

�<br />

�<br />

Na staré kresbě vlevo od<br />

budovy pošty zahlédneme<br />

novogotický pavilon, za ním<br />

zmizelé kůlny a dole<br />

rybářskou baštu.<br />

20. Od Šibeničního vrchu k<br />

Braniborské jeskyni<br />

Za bývalým zemědělským zařízením je<br />

malý, ale ve středověku významný kopeček -<br />

obávaný Šibeniční vrch, něm.Galgenhöhe<br />

(Golgota = aramejsky lebka, podle tvaru<br />

kopce, na kterém byl Kristus ukřiţován). Na poli k silnici jsou kousky<br />

ţelezitých pískovců - pokračování ţelezitých vrstev od Borku. Za kopečkem<br />

je zalesněný hřbet, po jehoţ levé straně v mírném stoupání je turisticky<br />

značená cesta. Zčásti čitelný nápis na rozvaleném kříţi u cesty z r. 1834 nás<br />

informuje o dárci "Errichtet in Jahre 1834 den 24.April vom Joseph Breier<br />

auf Habichstein No 30".<br />

Potom se na stráních objevuje linie betonových pevnůstek. Běţně jsou<br />

tyto stavby z r. 1938 nazývány "řopíky" podle "Ředitelství opevňovacích<br />

prací". Pevnůstky jsou součástí úseku Q2, který začínal u Maršovické hory a<br />

pokračoval přes blata k Mimoni. Tento úsek byl pak částí tak zvané

---

�<br />

���� �<br />

Liběchovské příčky, na které se plánovalo 558 řopíků. Snad jich byla<br />

postavena polovina. Jak uţ bylo řečeno, v linii pevnůstek byl protitankový<br />

příkop, který stavěla firma Jelínek. Tento příkop lze nalézt na kraji lesa na<br />

levé straně silnice do Doks. Od meliorací se dá snadno odlišit svojí šířkou,<br />

hloubkou a valem na východní straně. Za ním jsou ještě dva řopíky stavěné<br />

zřejmě na poslední chvíli, protoţe západní strana je odhalena (nemá ochranu<br />

zásypem) a na betonu je vidět, ţe ani nebyl moc udusaný.<br />

Řopíky<br />

Celkem bylo v republice plánováno podle některých pramenů 15463<br />

těchto lehkých objektů. Postaveno bylo přes polovinu , někdo tvrdí, ţe aţ<br />

9000. Vyzbrojeny byly obvykle lehkým, či<br />

těţkým kulometem, pro obranu granátovými<br />

skluzy, střílnou pro ochranu vchodu<br />

chráněného dále mříţí, zalomením a dveřmi<br />

Okolí bylo sledováno periskopem, větrání<br />

bylo zajištěno ventilátorem. Linie<br />

doplňovány okopy (občas jsou v lesích<br />

zachovány), úkryty, palebnými prostředky.<br />

�<br />

Osádka 7 muţů. Pomocí kulometů s<br />

palebným polem 80 - 1200 m bylo moţno vytvořit kříţovou palbou linii asi<br />

600 m před řopíky. Čelní betonová stěna má tloušku 80 cm - 120 cm a je<br />

zesilována násypem, u střílen 60 cm, vzadu 50 cm. Před válkou bylo<br />

postaveno několik set bunkrů vzor 36 podle francouzského vzoru uţitého v<br />

podle Maginotově linii. Naše řopíky vzoru 37 jsou dokonalejší neţ jejich<br />

předchůdce. Stavěl se v pěti typech v různých variantách. Zde převaţuje<br />

typ A se dvěma střílnami, jejichţ osy svírají úhel 120 - 180 stupňů podle<br />

verse pro boční a šikmou střelbu.. Naše pevnůstky patřily k úseku Q2<br />

liběchovské příčky.

---

�<br />

Potom nás čekají stráně<br />

zvané Verešovka. Na skalkách,<br />

opuštěných lomech a v úvozech<br />

cest se zachovaly letopočty a<br />

různé znaky, např. 1814, 18JH<br />

9, RJM atd. V lese, vpravo od<br />

cesty na hřbetě je skalní věţ<br />

připomínající kostel - tedy<br />

Pustý kostel. Prý se tak říkalo<br />

r.1553 také paloukům někde v<br />

těchto místech. Obvykle<br />

pustým kostelem jsou nějaké<br />

jeskyně. Zde se tedy jedná o<br />

zvláštnost. Na mapách bývá<br />

Pustý kostel umísťován různě.<br />

Na německých mapách je<br />

���� �<br />

�<br />

Pustý kostel nedaleko Braniborské brány.<br />

Místo Pustého kostela v těchto lesích bývalo<br />

na mapách různě umisťováno a o něm různě<br />

vykládáno. Obvykle totiţ se pod tímto<br />

názvem skrývá nějaký podzemní prostor .<br />

označován někdy Hundskirche, jindy<br />

Hundsküche. Potom, pokud<br />

� nezabloudíme ( u rozcestí v lese je vedle<br />

úvozů snad také nějaký val), nás čeká Braniborská jeskyně. Na konci jedné z<br />

roklí je skalní převis, ve své nejširší části skoro 10 m hluboký s výškou asi 6<br />

m. Po straně je zúţený aţ do vzdálenosti dalších asi 30 m. Ve výši očí je<br />

umístěn výše uvedený nápis orámovaný srdcem, nahoře korunka<br />

připomínající W, tedy Waldštejny a je s podivem, ţe vydrţel aţ do dnešních<br />

dnů. Připomeňme si: Roku 1713 byla podepsána pragmatická sankce, podle<br />

které můţe na rakouský trůn nastoupit ţena. Marie Terezie r.1740 nastupuje a<br />

ţivot šel jinak. Vypukla první slezská válka, r.1740 Prusové pod vedením<br />

Karla Albrechta obsazují Prahu. Na začátku zimy r. 1741 vojska patřící<br />

Fridrichovi II., obsadila Severní Čechy. Obyvatelé ukrývají před vojskem<br />

majetek i sebe z důvodu nucených odvodů.

---

�<br />

���� �<br />

Ao1741 den 21.Dec. Roku 1741, dne 21.prosince,<br />

sein alwegen Branaburges se kvůli Braniborským<br />

entwichen Beamte, ukryl <strong>úřad</strong>ující<br />

Richter und gemeine Leute rychtář s obyvateli.

---

�<br />

���� �<br />

Jeskyně je vlastně jen převisem několik desítek metrů dlouhým. Napadaný<br />

sníh ukazuje, v jakých podmínkách se obyvatelé museli skrývat.<br />

Okolí Braniborské jeskyně představuje dosud málo probádáný, divoký terén.<br />

Pokud budete velmi pozorní, nedaleko křiţovatky lesních cest, kde<br />

odbočujeme k jeskyni objevíte v lese nerovnosti, snad valy o délce asi 20 m<br />

a<br />

50 m z neznámé doby, moţná objevíte místa kde se prý za 1.republiky našla<br />

prastará keramika. Na boční stěně jedné skály také bývalo stráţní místo<br />

prozrazující se nedávno poškozeným obdélníkovým vstupem. Moţná sami<br />

na něco zajímavého, neznámého přijdete.<br />

21. Shnilé louky<br />

Asi 2 km ve směru na Doksy probíhala po levé straně silnice do r. 1987<br />

rozsáhlá těţba rašeliny. Zde těţená vrstva jak je vidět na profilu v lese, kam<br />

si asi chodí místní něco málo nakopat, byla asi 1 - 1,5 m. Jistě tu kdysi<br />

rostlo mnoho i vzácného kvítí. Těţba rašeliny ledacos změnila. Na některých<br />

místech však příroda dokázala zázrak, který se ale dá tak snadno zničit.<br />

Rostliny vyuţily vzniklých slatin s kaluţemi vody a se spodní vodou<br />

prosakující občas aţ k povrchu. Stovkám rostlin masoţravé rosnatce<br />

okrouhlolisté se daří nejlépe. Přehlédnout se nedají krásné rostliny vstavače<br />

�

---

�<br />

���� �<br />

májového. Ve zdánlivě jednotvárném zamokřeném terénu však roste také<br />

suchopýr úzkolistý, plavuň pučivá, vemeník dvoulistý, výtod obecný, fialová<br />

zeměţluč, hlízovec Loeselův se zelenavými kvítky, ţluťucha orlíčkolistá,<br />

modravá violka bahenní, bývala vidět i vachta trojlistá a dokonce dva<br />

endemity - tučnice česká a prstnatec český, který je kříţencem mezi<br />

prstnatcem pleťovým a plamatým. Druhů mnoho. Prý se dodnes najde např.<br />

kruštík bahenní, bradáček vejčitý, pětiprstka ţeţulník, prstnatec pleťový<br />

pozdní, ostřice slatinná a ostřice dvoudomá, kozinec písečný, ve vyjeté koleji<br />

plavuňka zaplavovaná, jinde bahnička bahenní, nebo například kohátka<br />

kalíškatá - Tofieldia calyculata L., která je asi 40 cm vysoká, listy má jako<br />

tráva, na stvolu podlouhlý shluk běloţlutých kvítků (do zelena), asi 3 mm v<br />

průměru. Ale tak jednoduché to přece jen není. Rostliny se "ukrývají". Raději<br />

je nechme být. Odhalení konkrétních míst výskytu dnes můţe znamenat<br />

vykradení a zničení nalezišť a také příroda sama se dokáţe bránit. Komu by<br />

se chtělo zapadnout do bahna. Ostatně s mnoha zajímavými rostlinami se<br />

můţeme setkat v krajině na mnoha dalších místech. Stačí se kolikrát kolem<br />

sebe jen rozhlédnout. Jestřebsko je proto pravidelným cílem exkurzí<br />

botaniků a studentů<br />

přírodovědných škol.<br />

Ve zdejší krajině<br />

docházelo často k<br />

uvolňování bahenních<br />

plynů (methan) a k<br />

jejich vznícení. Proto<br />

vzniklo plno pověstí o<br />

bludičkách. Měly to<br />

být duše zemřelých<br />

nepokřtěných dětí.<br />

Zde jedna z nich<br />

(obsahově podle<br />

F.Hantschela).<br />

�<br />

Výřez mapy z doby po r. 1930. Vyznačeno je staré<br />

a nové koryto Mlýnského potoka, meliorace, Pusté<br />

louky, Sluneční Dvůr a vpravo Konvalinkový vrch..

---

�<br />

Na shnilých loukách<br />

Splav jezera se v dálce ztrácí,<br />

stará ţebračka se domů pod hrad vrací.<br />

Den jiţ zvolna pohasíná,<br />

dlouhými stíny noc vládu přijímá.<br />

Z oblaku mlhy postava dobrého ducha<br />

vystoupila<br />

a takto k ţebračce promluvila:<br />

"Vrať se , vrať se zpět,<br />

u Shnilých luk zlá bludička slídí,<br />

vrať se,<br />

přespi pod splavem u dobrých lidí."<br />

"Ale vţdyť je to k mostu kousek jen<br />

a pod hrad pak jiţ skok,<br />

vidím červánky, ještě neskončil den<br />

a já mám dosud pevný krok."<br />

���� �<br />

Krok za krokem její postava v šeru<br />

mizí,<br />

krok za krokem se k osudnému místu<br />

blíţí.<br />

Tam bledé světlo k věčnosti poutníky<br />

vábí,<br />

nad novou duší bludička v tanci<br />

dovádí.<br />

Výkřik, pak uţ nic,<br />

zhaslo světlo, přetrhla se ţivota nit,<br />

opona tmy vše zahalila,<br />

na svět se ţebračka jiţ nikdy nevrátila.<br />

Na druhý den jen kůrky pohozené<br />

našli lidé po ţebračce zmizelé.<br />

V čase pak nová dění<br />

uvrhla vše v zapomnění.

---

� 128<br />

Německé označení těchto planin bylo na několika starých mapách Faule<br />

Wiesen tedy Shnilé louky. Název Faule Brücke - Shnilé mosty patří k potoku<br />

(ojediněle objevil u Pustého rybníka, o kterém bude ještě zmínka). Snad ještě<br />

jedna drobnost. Od Starých Splavů za několika novými domky postavenými<br />

nedaleko silnice, vede stará Lipská cesta. Ta se zatáčí proti Konvalinkovému<br />

vrchu a mizí. Byla to původní cesta přímo k <strong>Jestřebí</strong> z dob před postavením<br />

silnice, anebo snad směřovala ke Konvalinkovému vrchu, kde se našly zbytky<br />

nějakého starého můstku ?<br />

Podívejme se také na druhou stranu od silnice. Nedaleko parkoviště byla<br />

před časem objevena v lese pod mechem stará Boţí muka (moţná nejstarší v<br />

krajině) - asi 2 m dlouhý kvádr. Kdyţ byla opravována silnice, zmizela, a tak<br />

<strong>Jestřebí</strong> přišlo o výjimečnou památku. Nahoru do strání vedou staré cesty<br />

včetně dlouhého úvozu, snad k nějaké zaniklé vesnici. Někde zde snad býval<br />

statek Bída, jehoţ zánik přeţila pověst. V tomto zapomenutém statku prý ţila<br />

pyšná vybíravá dcera. Došlo to tak daleko, ţe si pro ni s velkou slávou přijel<br />

bohatý ţenich. Kdyţ za bouře bez poţehnání otce odjíţděli, poznala dívka, ţe<br />

se jedná o ďábla. Otec prý volal Ó bído, či ó já bídný... Dcera se modlila k<br />

P.Marii, a ta ji zachránila. Zůstal prý jen název dvora Bída. Nahoře na jednom<br />

ze hřbítků je skutečně starý sklep, vidět jsou obdélníky bývalých polí v<br />

dnešním lese i chmelové rostliny jako pozůstatek chmelnic. Někde v těchto<br />

lesích směrem ke Starým Splavům bývala také ves Ouříčí. Například z listiny,<br />

kterou Jiří Poděbradský potvrdil městu (t.j.Doksy) 6.4.1460 práva a výsady,<br />

vidíme, ţe právu dokskému podléhaly vsi Kalek (=Skalka), Ouříčí-Naurecz,<br />

Záhoří-Zahorzy, Myšlín-Mysslin a mlýny v Břehyni-Brzehine, v Oboře, pod<br />

Doksí a v Hakově. Ouříčí zmizelo a v lesích blíţe Starým Splavům zůstaly<br />

místní názvy Horní a Dolní Ouříčí, kterých uţ málokdo uţívá. Stejně beze<br />

stopy zmizelo i Záhoří, zmizel Hakov a nevíme ani, kde byl Myšlín.<br />

�<br />

22. Pustý rybník

---

� 129<br />

Silnice k Provodínu vede po hrázi bývalého rybníka<br />

Obraťme se nyní k rákosí u silnice do Provodína do míst označovaných na<br />

některých mapách jako Wüste Teich, tedy Pustý rybník. Tato místa asi mnohé<br />

skrývají. Kdyţ r. 1622 je majiteli N. Zámku konfiskován majetek, byl<br />

zkonfiskován i Velký Jestřebský rybník, Karaský, Veliký Mnichovský, pod<br />

<strong>Jestřebí</strong>m a rybník v Oujezdě. Pravděpodobně Velký Jestřebský (zmiňovaný<br />

uţ snad i r. 1480, 1843 prázdný) by měl být náš Pustý rybník, kdyţ jiný se<br />

nehodí. Dnes je zde rozsáhlý rákosový porost, dříve uţívaný ve velkém jako<br />

surovina, nyní občas z malé zčásti sekaný. Za rákosinami jsou nekonečné<br />

ploché louky se sítinami, často tedy zamokřené. Meliorační strouhy sniţující<br />

úroveň spodní vody jsou dnes zarostlé. Kdyţ bývala v rybníce voda, musely<br />

se táhnout v ploché krajině baţiny daleko, jistě aţ k dnešní rezervaci Sluneční<br />

dvůr a s ní splývat. Moţná rozloha rybníka s mokřinami byla odhadována na<br />

80 ha. Mezi neuskutečněnými projekty, kterými odborníci hýřili, byl i nápad<br />

tento rybník obnovit, coţ zase jiní odborníci odsuzovali. V 2.polovině 19.stol.<br />

byl proveden průzkum, který konstatoval, ţe tehdy na jednotlivých místech<br />

po rybníce zůstávají "baţiny", ve kterých bylo zjištěno kolem 80 druhů bylin<br />

a k tomu například i 8 druhů vrb. Z běţných rostlin - například dvojzubec,<br />

jestřábníky, plovoucí bublinatka, všivec, potočník, hladýš, 7 druhů ostřic, 4<br />

druhů sítin, 3 různé máty, ledenec, smldník, rdest, pryskyřníky, kozlík, mléč<br />

bahenní, jablečník, světle kvetoucí violka bahenní, vítod hořký, drobná<br />

měkčilka, kosatec sibiřský, ve vodě stolístek klasnatý, vachta trojlistá, či<br />

zábělník bahenní, zde růstávaly vstavače (např. plamatý), kruštík bahenní,<br />

ďáblík bahenní, hlízovec Loeselův, leknín bílý, rosnatka okrouhlolistá,<br />

�

---

� 130<br />

popelivka sibiřská a plavůňka zaplavovaná. Nechyběly ani drobné keříky<br />

kyhanky sivolisté, klikvy ţoraviny a většího rojovníku bahenního. Po r. 1928<br />

bylo vytvořeno nové, hlubší, rovné koryto Mlýnského (Starosplavského)<br />

potoka, byla snaha o další vysušení luk a je otázkou, zda se alespoň někde<br />

nezachovaly některé vzácné rostliny. Například se dnes mezi nepřehlednými<br />

plochami rákosin vedle některých rostlin výše uvedených spíše najde česnek<br />

hranatý, ocůny, plno řeřišnice, ve vodě blatouch bahenní atd.<br />

Jak je vidět na mapce, původní koryto potoka vedlo k bývalému mlýnu,<br />

tedy blíţe k Provodínu. Břehy nového koryta zpevnily hustě vedle sebe<br />

dubové kůly natlučené aţ pod budoucí hladinu. Regulace byla doplněna<br />

celkem čtyřmi stavidly (proti Konvalinkovému vrchu, nad Slunečním Dvorem<br />

pro náhon ke mlýnu, v úrovni Slunečního Dvora a u silnice). Hladina vod<br />

poklesla, lidé vysušovali (někdy zase zavlaţovali) a zejména ukrajovali<br />

baţiny, aţ z rybníka zbyl menší trojúhelník (dnes je tendence obrácená). Z<br />

hráze rybníka se stala silnice do Provodína a náhon do mlýna je zčásti<br />

zasypán. Pod silnicí ve směru k Novozámeckému rybníku sahaly louky také<br />

aţ k potoku. Byly ale mokré a vůz se senem se nesměl zastavit, pokud to<br />

nebylo nutné. O tom prý rozhodovali sami koně. Rákos se v zimě sekal a<br />

zpracovával. Po válce vodní systém tvořený hlavními strouhami s uvedenými<br />

4 stavidly ještě fungoval. Regulován byl přítok vody ke mlýnu tak, aby se<br />

zachovala voda v hlavním korytě, regulovány byly výšky hladin v hlavních<br />

strouhách podle toho, zda bylo třeba zavlaţovat, či sušit seno. Vykládá se, ţe<br />

někdy z trávy koukala kravám jen hlava. Na hlavní strouhy navazovaly<br />

struţky, které současně oddělovaly majetky - jednotlivé loučky. Také bylo<br />

nutné odvést vodu z pramene, který býval u silnice přibliţně proti bunkru<br />

Lenka. Vypráví se, ţe prý obyvatelé také chodili lovit (nejspíše pytlačit) ryby<br />

do klikatých meandrů starého koryta Mlýnského potoka. Zde se ovšem<br />

poměry výrazně změnily kolem r. 1929, kdy proběhly meliorace. Ramena<br />

některých struh, do kterých bývala pomocí stavidel vypouštěna voda (např. při<br />

potřebě vláhy), prý bývala i potom "výnosná" - jsou zmiňováni pstruzi,<br />

kapři, okouni a líni. Chodívalo se tak do lesa i na ryby. Strouha přes Shnilé<br />

louky v důsledku těţby rašeliny uţ neexistuje. Stejně zmizel i můstek. V r.<br />

1955 bylo konstatováno zanesení melioračních struh zejména kaly z pískovny<br />

a následovaly zemní práce. Pouţitá výbušnina ale poškodila i dubové<br />

obloţení, můstky a stavidla. Časem se i břehy sesuly. Pamětník připomíná, ţe<br />

při zarostlých strouhách byly občas problémy. Prý okurky, které se blíţe vsí<br />

pěstovaly, se musely někdy sklízet z necek. Pro potřeby udrţení hladiny vody<br />

pro rezervaci Sluneční dvůr bylo navrţeno vybudování nového stavidla.<br />

U potoka nad silnicí, kdyţ se dříve louky pečlivě sekaly, bývala malá pláţ,<br />

kterou vyuţívala mládeţ. Pod silnicí prý voda byla uţ dost hluboká.<br />

Vyskytovali se zde v hojném počtu i raci. Jinak ve vsi se mladí koupávali v<br />

Adamčáku (Schinkenteich, Podhradní rybník), o který se dělili s husami.

---

� 131<br />

Záhada před Štědrým dnem r. 1996: Nedaleko nepouţívané, staré čističky<br />

vytryskl v louce gejzír aţ 3 m vysoký, doprovázený menšími. Příčinou byl<br />

zapomenutý vrt 390 m (artézská studně), který v těchto místech byl před léty<br />

proveden a pro údajně slabě radioaktivní vodu uzavřen. Voda unikala<br />

prorezivělým víkem.<br />

23. Sluneční Dvůr<br />

Sluneční Dvůr - Sonnenhof, dnes Ústav sociální péče je zařízení, jehoţ<br />

počátky jsou v roce 1912. Toho roku štýrský pastor Otto Weitkat koupil od<br />

obce něco přes 30 ha neplodné půdy za 15 670 korun. Za 300 K koupil a<br />

nechal přivézt 3 vyřazené vagóny, které byly předělány na malé obytné<br />

místnosti. Přistavěny byly chlívky, kůlny. Pastor tak realizoval myšlenku<br />

přivést na lepší cestu těţko zvládnutelnou mládeţ, která se vlastní, či nevlastní<br />

vinou dostala na scestí. Zařízení bylo pojato jako zemědělské hospodářství, ve<br />

kterém jeho obyvatelé vlastní prací získávají prostředky na jeho provoz. Z<br />

pozemků bylo něco oseto, dále pěstovali brambory a zeleninu pro kuchyň.<br />

Výnosy asi nebyly velké. Kdekoliv stačí zakopnout a ukáţe se rašelina.<br />

Produkce pochopitelně nestačila, ale pomáhaly dary příbuzných. R.1914<br />

pastor narukoval. Po válce byl objekt postoupen evangelickému řádu (lépe<br />

diakonie augšpurského vyznání) v Praze. Ten zakoupil další pozemky, za<br />

pomocí chovanců ústavu, peněz diakonie a pod vedením diakona Pavla Raba<br />

z Moritzburku byl celkem v krátké době postaven a 25.5.1922 za přítomnosti<br />

honorace vysvěcen nový zděný dvorec. V roce 1945 byl ústav jako německý<br />

majetek zkonfiskován. Dostal se do majetku ONV a byl provozován<br />

spotřebním druţstvem Bratrství, potom státními statky jako farma Sluneční<br />

Dvůr. Výnosnost hospodaření byla nevelká. Dnem 4.července r. 1957 vznikl<br />

zde Ústav sociální péče pro osoby se sníţeným intelektem, s tím ţe bude na<br />

části pozemků provozována menší farma se dvěma páry koní (rehabilitační<br />

farma - 1.ústav toho typu v republice) za přispění obyvatel ústavu. To se moc<br />

nedařilo, nakonec bylo pěstování omezeno na skleníky a venkovní záhony -<br />

na zeleninu a okrasné květiny, stromy a keře. Do r. 1960 zde působily řádové<br />

sestry. Od r. 1984 zde přebývají mentálně postiţená děvčata a ţeny, kterých v<br />

r. 1994 bylo 87. Za ústavem jsou uţ jen louky z větší zčásti ponechané osudu.<br />

24. Přírodní rezervace Sluneční dvůr<br />

<strong>Jestřebí</strong> leţí v pásmu mokřin a rašelinišť, které se táhnou od Zahrádek ke<br />

Starým Splavům a vlastně aţ nad Břehyni. Dnes je toto prostředí narušeno<br />

lidskou rukou (obydlí, těţba rašeliny, meliorace). Přesto se však květena<br />

alespoň na některých místech uchovala. Přírodní rezervace Sluneční (někde<br />

Slunečný) dvůr, je pojmenována podle nedalekého "dvora" - sociálního

---

� 132<br />

ústavu. Vyhlášena byla 14. 3. 1955 jako rezervace 2,9 ha, dnes 3,68 ha.<br />

Vyhlášení je hezká věc, ale bude rozhodovat, zda se podaří udrţet louku proti<br />

rozšiřování náletových dřevin, proti nájezdníkům a jak se podaří udrţet<br />

potřebné zamokření. Uveďme si nyní ( pro změnu i s latinským jménem)<br />

některé významné zástupce zajímavé a chráněné flóry v rezervaci a v jejím<br />

okolí.<br />

Popelivka sibiřská - Ligularia sibirica L.<br />

je vysoká asi 1 m, listy srdčité, či spíše ve<br />

tvaru rovnostranného trojúhelníka, na konci<br />

asi 1 m dlouhého stvolu shluk ţlutých květů<br />

s 8 okvětními lístky. Na tuto rostlinu se<br />

jezdívali podívat i různí potentáti. Nejbliţší<br />

její výskyt je na lokalitě Klokočka při<br />

soutoku říčky tohoto jména s říčkou Bělou<br />

u Bělé pod Bezdězem. V poslední době se<br />

uvádí její nález na Šumavě. Dále pak roste<br />

snad aţ na Slovensku. Ve staré vlastivědě<br />

učitele Krále ze starší doby je uvedeno aţ<br />

1000 exemplářů popelivky mezi<br />

Zaukenbergem a Jakelsbergem. Dnes i přes<br />

Ostře ţluté květy "obalují"<br />

lodyhu v její horní části.<br />

některá opatření (moţná také vlivem počasí) je počet rostlin velice nízký. V<br />

nedávné době se objevila zmínka o nalezení této rostliny někde u Plouţnice a<br />

v mokřině zaniklého Baronského rybníka, který býval za Konvalinkovým<br />

vrchem (na druhé straně ţelezniční trati asi o 300 m dále ke Splavům). Kaţdý<br />

je na rostlinu zvědavý, a kdyţ uvidí něco jako diviznu, tak bývá zklamán.<br />

Úřední zákaz vstupu je zesílen baţinatými strouhami v okolí. I kurfiřt<br />

Fridrich Brandenburský (Braniborský), později král Fridrich August II. zvaný<br />

Silný, +1854 , který s J.W.Goethem vydal knihu o flóře Mariánských lázní,<br />

Praha 1837, zde byl. Ten byl vůbec samá zábava. A zvědavost ho dovedla aţ<br />

sem, kdy za doprovodu adjunkta, později hlavního zdejšího fořta - lovčího<br />

Franze Lercha někdy r. 1836 nebo 7 vzácnou rostlinu shlédl. Moţná někde u<br />

vody zahlédnete kosatec sibiřský - Iris sibirica L., coţ je aţ 1 m vysoký,<br />

modrofialový kosatec, výjimečně bílý. Častější je zejména u potoka kosatec<br />

ţlutý - Iris pseudacorus L.. Mezi místní zvláštnosti patří dále kyhanka<br />

sivolistá - Andromeda polyfolia L., keřík s podlouhlými kopinatými listy (3-4<br />

cm) na spodní straně světlejších, která má shluk růţových květů na stopkách.<br />

Známějším keříkem je rojovník bahenní - Ledum palustris L. s drobnými<br />

bílými květy, listy podlouhlé, koţovité, dole chlupaté. Brusnice vlohyně -<br />

Vaccinia uliginosum L. je podobná borůvce, která ale má listy špičaté, zde<br />

jsou listy zakulacené, zespodu světlé.<br />

Nekonečné louky v okolí Konvalinkového vrchu, snad aţ ke Starým<br />

Splavům jsou z větší části ponechávány svému osudu. Dominují zde vysoké<br />

�

---

� 133<br />

rostliny, např. všude je plno pcháče zelinného - přes 1 m vysoký, tlusté zelené<br />

stvoly, světle zelená poupata a šťovíku tupolistého s dlouhými listy, rozšířený<br />

je sadec konopáč, pastinák setý a další. Hustým porostům se vyhýbají snad i<br />

divočáci. Je otázkou, jak zde přeţívají vzácné rostliny.<br />

O vzácných rostlinách<br />

Připomeňme si, je v naší krajině bylo zjištěno podle některých zpráv asi<br />

78 druhů chráněných rostlin. Mezi kriticky ohroţené rostliny patří měkkyně<br />

bahenní (baţinná) - Hammarbya paludosa (v poslední době asi nenalezena) a<br />

hlízovec Loeselův - Liparis Loseli se dvěma kopinatými listy, ze kterých<br />

vyrůstá menší stvol se zelenými květy a endemit tučnice česká - Pinguicula<br />

bohemica, na konci její lodyhy vyrůstající z růţice listů je fialový květ.<br />

Druhým endemitem je prstnatec český - Dactylorhiza bohemica. Zde se jedná<br />

o komlikované problémy s rozeznáváním. Rod prstnatec (Dactylorhiza) se liší<br />

od vstavačů (Orchis) tvarem hlíz a některými dalšími znaky. Ke všemu dochází<br />

ke kříţení. Ojediněle se objeví bradáček vejčitý - Listera ovata L se dvěma<br />

vejčitými (ale do špičky) listy a nenápadnými květy, v některých místech rostou<br />

stovky rosnatek okrouhlolistých - Drosera rotundiflora L.. Vemeník dvoulistý<br />

- Platanthera bifolia mokřiny nemá moc rád. Dosahuje výšky aţ 50 cm a jeho<br />

bílé květy krásně voní. Své jméno nezapře tolie bahenní - Parnassia palustris<br />

a jedním bílým květem s 5 lístky. Světle fialovými květy na stvolu se chlubí<br />

pětiprstka ţeţulník - Gymnadenia conopea R. Br. , většími s jasnější barvou<br />

pak kruštík bahenní - Epipactis palustris.<br />

A tak bychom mohli dlouho pokračovat: kokořík vonný, či ţluťucha<br />

orlíčkolistá na okraji lesa, jinde pupečník obecný, kozinec písečný, běţný mléč<br />

bahenní atd. Znalci poznají i další zajímavé rostliny. Moc se tomu dnes nedá<br />

věřit, ale na lukách prý se občas ještě vyskytuje koniklec otevřený, koniklec<br />

luční, a vrba plazivá. Nečekejte botanickou zahradu. Jak uţ bylo řečeno,<br />

rostliny se často skrývají před nenechavci.<br />

Vedle flóry zde v klidu ţije plno druhů ptáků. Bramborníček hnědý<br />

(černohlavý se prý uţ neobjevuje), ťuhýk červený, bekasina otavní,<br />

moudivláček luţní a další. Sledovat například námluvy bramborníčka<br />

hnědého, to je jak divadelní představení. Slečna se natřásá a sem tam poletuje<br />

z kytky na kytku a mladý pán jako by náhodou také poletuje, ale opatrně a<br />

nenápadně se po spirále přibliţuje Nakonec vše dobře dopadlo. Příroda si<br />

ţádá své. Prý sem dokonce zalétá i orel mořský, doloţen je i jeřáb popelavý<br />

(1998) Mezi mnoţstvím drobné havěti je řada druhů pavoukovitých, střevlíků<br />

a dokonce se někde vyskytl i vzácný krasec s honosným označením<br />

Melanophila formaneki bohemica. Opakovaně se tvrdí, ţe zmizel motýl<br />

hnědásek chrastavcový.

---

� 134<br />

25. Konvalinkový vrch<br />

Je to nenápadný, zalesněný<br />

kopeček, chráněné území (dnes PP)<br />

od 20. 8. 1954 o rozloze 3,53 ha<br />

(jinde 3,02 , 3,75 ha, někde uvedeno<br />

také jako Konvalinkový vršek)<br />

zajímavá výskytem rojovníku<br />

bahenního - Ledum palustre,<br />

typickým keříkem rašelinišť. Zde, i<br />

kdyţ nemnoho, roste na pískovcové<br />

skále a upozorňuje na sebe<br />

mnoţstvím bílých květů. Prý se<br />

rojovník bahenní přidával k výrobě<br />

piva místo chmele. Jsou dohady, ţe<br />

tento růst je zajištěn vlhkostí v<br />

puklinách skal. Tento kopeček, daleko<br />

od obydlí, uprostřed luk, okolo<br />

rojovník bahenní - asi 0,5 m<br />

vysoký keřík s bílými květy<br />

křoviny, za Slunečním dvorem, blízko ţel. trati, ztracený kdysi v baţinách,<br />

byl ve středověku opevněn. Ţádné zprávy o něm nejsou nebo lépe řečeno,<br />

nevíme, jak se hrádek jmenoval. Jen obvyklé kombinace a dohady. Zůstal jen<br />

přes 7 m široký příkop hloubky moţná 3,5 m napříč protáhlou skálou<br />

dlouhou přes 50 m a řada čtvercových, či obdélníkových otvorů, zářezů<br />

zřejmě pro trámy a sotva znatelné rýhy. Jedna řada otvorů je jasná, druhá, na<br />

opačné straně skály se předpokládá (několik otvorů bylo snad nalezeno)<br />

Nálezy keramiky ze 2.pol. 13.stol. (jiný posunuje na začátek 14. stol.), vedou<br />

k dohadu, ţe zde byl manský hrádek podléhající Bezdězu, ţe zde mohl být<br />

kdysi původní hrad <strong>Jestřebí</strong> apod. Jinak se uvaţuje, ţe by zde mohl ţít známý<br />

Dalibor z Myšlína, kdyţ musel opustit tvrz moţná po vzniku Máchova<br />

jezera. Někde v okolí by měla být zaniklá ves Hakov (Hákov), po které zůstal<br />

jen název. Například ze známých listin víme, ţe 16.10.1592 měštané Doks<br />

vyměnili s Janem z Vartenberka polesí Hakov, sahající aţ Jestřebským roklím<br />

a dokským loukám v Hakově, nebo (jak jiţ bylo zminováno), kdyţ 6.4.1460<br />

Jiří Poděbradský městu Doksy potvrzuje jeho práva, je mimo jiné jmenován<br />

mlýn v Hakově. Nedaleko za kopcem býval Baronský rybník, dnes botanicky<br />

zajímavá mokřina, doloţený v 18.stol. a na starém toku se našly střepy a<br />

zbytky starého můstku. Pozor, můstků v loukách v novověku bylo více. Přes<br />

ţelezný u Slunečního dvora se prý chodívalo do <strong>Jestřebí</strong> na pivo, jak pravil<br />

pamětník. Jiný se zmiňuje o znělcových kamenech na tato místa dovezených.<br />

V místech za tratí ve směru k Dvojdomí, jak uvedla mladší pamětnice, našly<br />

před léty ve vývratu starou keramiku a velké kosti asi z koně. Dodnes se za<br />

�

---

� 135<br />

tratí k Provodínu dá v lese najít starý zaklenutý, dnes prakticky zasypaný<br />

sklep neznámého stáří. Jsou to vlastně stopy neznámého osídlení.<br />

A nahoře na vršku máme s trochou fantazie neznámý hrad (jeho malé<br />

zbytky) ze 13.stol.. Prohání se zde otakárci, velmi zřídka je vidět rojovník<br />

bahenní a dole přechází vrch do náletů dřevin. Dále se ví, ţe v r.1536 zde<br />

někde byl hraniční spor, kdy se hovořilo o skále s průsekem - "k vrchu, v<br />

kterém jest prosek skrze skalu" . To jasně ukazuje na náš vršek 288 m. n.m. ,<br />

kde je hradní příkop napříč skálou. Hranice starého katastru vykazují<br />

Z celého hrádku nám zůstaly otvory k zasazení trámů a hradní příkop.<br />

výstupek. Německy býval vršek nazýván Zaukenberg. Co znamená slovo<br />

"zauken" ? Ve slovnících je Zauke psáno jako krajové označení pro jarní<br />

květenu, jindy konvalinky, které jsou ale běţně Maiglöcken. Ale Zaun také<br />

bývalo slovo uţívané ve významu Týn, coţ bývalo v Čechách ohrazené místo<br />

(Tein podobně Taun = Zaun, umzäunen = oplotit, ohradit). Moţná měl být<br />

český název vršku jiný. V okolí se zachovalo několik hraničních kamenů,<br />

vesměs s označením H H - Habstein, Hirschberg a H N - podle Nového<br />

Zámku - Neuschloss). Nevíme, kdy byly mezníky zasazeny. Kámen s<br />

letopočtem se zatím ani zde neobjevil, ale pokusy o jejich ukradení ano.<br />

�

---

� 136<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

Řekněte sami, je to val, násep zapomenuté cesty, nebo přírodní útvar ?

---

� 137<br />

26. Dlouhý hřeben<br />

Dlouhý hřeben je návrší podél silnice od <strong>Jestřebí</strong> do Zahrádek (někdy je<br />

tak označován pouze jeho konec směrem k Borku a vršek při středu pak<br />

Pruský kámen). Za ním (proti Újezdu) býval les Chorschich, Karschich,<br />

jindy Karsich, Chorsich (snad Choříš, snad od hořeti, snad od Kořist).<br />

Zastavme se nejdříve u sochy sv. Jana Nepomuckého pod lesem. Podle<br />

provedení se jedná o nějakou spíše lidovou práci, která bývala natřena<br />

barvami (polychromována, abychom se vyjádřili odborně), jak bývalo v době<br />

baroka zvykem. Jan hledí někam do dáli, asi na rozbité zemědělské stavby,<br />

zato psi ve vedlejším stavení zvědavě sledují, co se v okolí děje. Podle<br />

pověsti se zde za bouřlivého počasí objevuje neznámý duch. Někde u můstku,<br />

který byl při staré silnici od hradu k nám je prý osud zakopán poklad zlata a<br />

drahého kamení. Ten nikdo asi zatím nenašel.<br />

O Janu Nepomuckém<br />

Opomíjená socha sv.Jana Nepomuckého<br />

představuje proslavenou postavu Podíváme-li se do<br />

historie, pak zprávy o Janu z Pomuku byly poněkud<br />

různorodé. Malérem bylo, ţe na jednom starém<br />

náhrobku bylo prý 16. května 1383 a jinde uvedeno<br />

umučení 1393. Kronikář Hájek z toho byl Janek<br />

(nebo janek ?) a zanechal nám proto ve své kronice<br />

postavy dvě. Z jednoho (legendárního) se stal<br />

zpovědník královny Ţofie, který zemřel prý r. 1383 a<br />

druhý zemřel pro kladrubské opatství 20. března<br />

1393. Správná reklama ve správnou dobu vytvořila<br />

nového svatého, populárního i v okolních zemích.<br />

Postava "panáčka" se stala součástí krajiny. Z<br />

reálné postavy generálního vikáře Jana Velfína z<br />

Pomuku, který se dostal do sporů s králem (ustanovil<br />

prý opata v Kladrubech bez souhlasu krále), byl<br />

�<br />

mučen a vhozen do Vltavy se stal symbol mlčenlivosti a mučednictví. Sv. Jan<br />

N. má tradiční oblečení: biret - kulatý klobouk do 4 rohů, sutana - bílé<br />

roucho nad kolena, dnes se jí říká i rocheta, která byla stejná, aţ na úzké<br />

rukávy, almuce - koţešinová pláštěnka zapínaná jen vpředu u krku, klerika -<br />

dlouhý černý mimoliturgický oděv. Obvyklou svatozář s 5 hvězdami a palmový<br />

list mučedníka naše socha nemá.. R. 1683 odlil v Norimberku Wolfgang<br />

Hieronimus Herold bronzovou sochu pro Karlův most. Tím byl vytvořen vzor<br />

pro další jeho sochy, které jako déšť pokryly krajinu, jak kdosi prohlásil. Na

---

� 138<br />

naší soše najdete ještě zbytky barev, kterými bývala natřena, jak tehdy bývalo<br />

zvykem.<br />

Za sochou jsou zbytky nějakých zemních úprav, v lese občas jámy, moţná<br />

pozůstatky z konce války. Nedá se nic dělat, musíme vylézt nahoru. Z okraje<br />

skal je krásný výhled na hrad a na Provodínské kameny.<br />

Pokud se nezdrţíme na borůvkách, brzy narazíme na podivnou rýhu v<br />

pískovci se dvěma otvory po stranách. Není jasné, k čemu úprava slouţila -<br />

vrátek, past ? Nověji se vykládá, ţe to byl vrátek pro vytahování kanónů na<br />

hřeben. V r.1813 zde postavení kanónů<br />

prý určitě bylo.<br />

Vrcholová skála - Pruský, či<br />

Císařský kámen se nedá přehlédnout.<br />

Ţe se mu říkalo Kaiserstein, se dá<br />

pochopit, protoţe zde byl Josef II. r.<br />

1778 a František I. r.1813, a to byly<br />

nějaké osoby mezi vesnickou<br />

chudobou. Vytesaný výklenek snad byl<br />

pro kapličku, snad patřil k<br />

pozorovatelně. Vpravo od ní v malé<br />

průrvě je nápis v rámečku. Ten by se<br />

měl vztahovat k návštěvě Františka I.<br />

�<br />

asi 29.6.1813 (".. sollte wohl auch<br />

durch eine Inschrift an dieses Ereignis erinnert werden", jak je zaznamenáno).<br />

Mezi novodobými nápisy se snad dá vystopovat starší letopočet 17.. . Pokud<br />

vylezeme nad vytesanou "kapličku", nahoře je zajímavé zvětrávání pískovce-<br />

řekněme pyramidální forma. Ale proč se snad tato skála někdy nazývala<br />

Preu3enschlossel, se snaţil vyřešit uţ A.Paudler. Asi těţko by to byl zámeček,<br />

moţná nějaká dřevěná stavba. Pověsti také mluví o pánovi, který kdysi dávno<br />

zde sídlil před dostavěním hradu <strong>Jestřebí</strong>, o staré cestě k novému hradu, o<br />

nálezech střepů, kachlů a základů staré věţe. Ale dodnes se nic nenašlo. Snad<br />

v poslední době jen několik středověkých střepů na okraji lesa ve směru k<br />

<strong>Jestřebí</strong>, v místech, kde pověsti mluví o valech, mohyle, o leţení husitů apod.<br />

Musíme si také připomenout, ţe krajina není osídlená jen člověkem.<br />

Běţně ji obývá například "černá zvěř" a lišky, výjimečně se objevuje jelen,<br />

daněk a někdy i muflon. Kmenový stav zvěře místního mysliveckého sdruţení

---

� 139<br />

v 70.letech ukazuje tabulka. Od těch dob koroptve vymizely, baţanti na tom<br />

nejsou o nic lépe (jejich počty se dají doplňovat umělým chovem), počet<br />

zajíců poklesl asi na polovinu. Na pokles stavu, zejména koroptví měla jistě<br />

vliv chemizace a spojování honů. Dnes jim výskyt neobdělaných ploch jistě<br />

prospívá, naopak lesy jsou poměrně často lidmi navštěvovány.<br />

Újezd<br />

Kmenový stav zvěře 70.léta<br />

srnčí 16<br />

baţanti 210<br />

koroptve 150<br />

zajíci 70<br />

27. Ves a předkové Lobkoviců<br />

Velký dům u silnice, jinak skoro nic, na druhé<br />

straně pod lesem pár chalup. Přesto se moţná<br />

jedná o staré slovanské sídlo. B.Kinský i<br />

J.K.Hanuš uvádí existenci slovanského Újezda jiţ<br />

v 11.století. Toto tvrzení však není doloţeno.<br />

Snad vychází z nedalekých dubských nálezů<br />

�<br />

slovanských hrobů, snad z názvu vsi. Dnes se vesměs uvádí, ţe 1.zpráva o vsi<br />

je z r.1374 - Vgest, o tvrzi (nebo dvorci) z r.1376, kdy byl majitelem Mareš z<br />

Újezda, psáno dnešními slovy. Snad k r.1460 měla být tato tvrz jiţ pustá. Výše<br />

uvedený majitel je povaţován za zakladatele historicky významné rodiny<br />

Lobkoviců. Ţe se jedná o náš Újezd, je určeno v podstatě z osoby faráře v<br />

Drchlavě. Podívejme se tedy na vladyky z Újezda, předky Lobkoviců.<br />

Mareš z Újezda (jinde Martin) snad +1397<br />

Blaţej + před r.1397 Václav - farář v Pavlovicích Mikuláš zvaný<br />

Chudý dostal Újezd, r.1374, v Drchlavě k r.1401, nejvyšší písař<br />

vdova se vdala v Lobkovicích k r.1412 zemských desek, za<br />

Mikuláše k oltáři sv.Kateřiny získává Lobkovice<br />

purkrabího na Lipém, asi r.1409 (jinde<br />

zachovala se listina 1410), +1435.<br />

o jejím sporu se Byl pod obojí,<br />

švagrem Mikolášem ale v Kostnici u

---

� 140<br />

hranice uţ stál na<br />

druhé straně.<br />

R.1397 je Mikoláš "de Vgest bei Lipa". 27.2.1410 je" Nicolaus<br />

chudy de Vgest alias de Lobkowic".<br />

Nicolaus natus Marssonic de Ugest, nuncupatus Chudy, cupiens<br />

D.Venceslao, plebano eccl. Drchlavia, fratri.<br />

Anna Jan Popel,+1470 Mikuláš, +1462<br />

"Popelové z Lobkovic" zakladatel<br />

Hasištejnské větve<br />

ţena Ţofka ze<br />

Ţerotína, či Źirotína<br />

Nejstarší erb prý snad měl obsahovat klobouk s pérem, který byl později v<br />

klenotu Mikuláše Chudého. Jinak se píše, ţe vladykové z Újezda měli v erbu<br />

stříbrný štít s červenou hlavou (červený pás). Lobkovicové později dědictvím<br />

po pánech ze Ţerotína rodinný erb obohatili o černou orlici (štít rozčtvrcen).<br />

Snaha o vyhledávání dávných předků v romantické době vedla zřejmě autora<br />

Rukopisu Zelenohorského k zařazení pověsti o sporu o dědictví po otci -<br />

Chrudoše a Šťáhlava - bratrů Klenoviců z rodu Popelova. "oba rodna bratry<br />

roda stara Tetvy Popelova" z Libušina soudu. Slovo "Tetvy" se vysvětluje<br />

jako chyba písaře. Má být "větvi", tedy jsou z větve rodu starého Popela.<br />

Souvislost byla vysvětlována ze starého rodového hesla Lobkoviců : Popel<br />

jsem a popel budu. Proto jistě i název nedaleké vsi je Popelov.<br />

R. 1397 je naše ves Vgest, 1407 Ugezdecz, r. 1412 je Petr z Újezda (Petrus<br />

de Vgeszd)<br />

správcem oltáře v<br />

kapli P.Marie na<br />

předměstí Lípy. R.<br />

1579 Vgiezd. Jen si<br />

z historie rodu<br />

například<br />

připomeňme, ţe LP<br />

1604 Jiří z<br />

Lobkovic poslal vůz<br />

míšeňských jablíček<br />

Papeţi Klementovi<br />

VIII... Na<br />

�<br />

Litoměřicku bývalo<br />

č.p.3 - bývalá hospoda<br />

v těch dobách

---

� 141<br />

vysazováno mnoho těchto stromů a uvedeného roku byla jablíčka zvlášť<br />

chutná. Byli i jiní rodáci, například v pozdějších dobách se zde narodil Johann<br />

Christoph Hoffmann, malíř působící ve Štýrském Hradci stejně jako jeho syn<br />

Josef.<br />

Klasicistní budova u silnice č.p.3 se soškou P.Marie. Převaţuje názor, ţe<br />

zaniklá tvrz byla v místě na konci vsi (projdeme po cestě kolem kaple), kde<br />

jsou trosky a kde bylo č.p.1. Prý se tam někde našly prastaré dubové trámy.<br />

Další tvrdí, ţe byla někde na druhé straně silnice ve vsi u lesa. Zachovala se<br />

kaple P.Marie z r.1730, uvnitř kruhová, se 4 výklenky pro sochy a další pro<br />

oltářní obraz s náznakem menzy oltáře. Vše pryč, jen zvonek ve věţičce se<br />

ubránil. Dnes opraveno. Ve vísce je zajímavý např. klasicistní statek se<br />

sníţenými oblouky kleneb, srub - statek č.p.5 z r. 1810. V patře jeho přední<br />

stěny bývala větší zachovalá soška<br />

sv.Floriána. Někdo ji r.1993 ukradl za<br />

přítomnosti majitele v domě. Tento srub<br />

asi přeţil i poţár 11.4.1813, kdy shořelo<br />

5 domů i poţár 11.dubna 1863. U vsi<br />

býval kdysi dávno pivovar, po kterém<br />

někdy před 100 lety ještě zbývala nějaká<br />

zeď a jsou zde stopy hráze rybníka. Ze<br />

staré cesty, která vedla k <strong>Jestřebí</strong> zůstal v<br />

polích jen rozvalený kříţek.<br />

Újezd míval problémy s pitnou<br />

vodou. Zachovaly se studny podle<br />

tvrzení místních aţ 40 m hluboké a<br />

přitom vody nic moc. Problémem (do<br />

zavedení vodovodu) bývalo také větrání<br />

pískovce, který se drolí a padá na dno.<br />

Na stropě vytesané<br />

místnosti u č.p.22 je tento<br />

kruh. (věnec).<br />

�<br />

Kaple před opravou<br />

Tím se vytvářejí do stran dutiny -<br />

kaverny aţ 3 m do strany. Prý kdyţ<br />

obyvatelé studny v 80.letech čistili,<br />

zajišťovali si dole vzduch větráním -<br />

spouštěním a vytahováním korun<br />

�<br />

smrčků na provaze. Jako v jiných<br />

vsích i zde podle moţností byly tesány<br />

"sklepy", někdy dokonce chlévy se<br />

ţlabem. Do jednoho ze sklepů se jde po 16<br />

schodech dolů do země. Rozměry "sklepů"

---

� 142<br />

dosahují aţ 8 m s výškou aţ 3 m. Nechybí ani pověst o únikové podzemní<br />

chodbě. R. 1930 měla ves 44 domů se 197 obyvateli. Po válce byly některé<br />

domy zbourány. Nedaleko okraje lesa na straně k Zahrádkám je ve skalce<br />

skalní okno, v lese za ním staré mezníky s písmenem N - staré hranice území<br />

Novozámeckého panství. Zajímavý je i vrch Roţec se skalkami v rozích<br />

plochého vrcholu. Zemní úpravy v lese jsou asi památkou na nějakou vísku,<br />

která zde snad v 17.stol. údajně byla. Dále od vsi na straně k Doksům jsou<br />

studně - zdroje vody, a stranou návrší zvané Kohout, pod kterým je ve směru<br />

k <strong>Jestřebí</strong> dodnes jasně zřetelný nízký val s příkopem neznámého stáří a<br />

původu.<br />

�<br />

�<br />

28. V Zahradách<br />

Vstup do areálu dvora<br />

Dříve Zahratigen (Saladin)<br />

bývalo označení polí a usedlostí<br />

Pohled na část Újezda<br />

�<br />

�

---

� 143<br />

pod Maršovicemi. Pro okolí bývá také uţíváno názvu Amerika, coţ býval<br />

obvyklý název pro vzdálené pozemky od vsi. Název Zahratigen připomíná<br />

hledané zmizelé původní Zahrádky, ale nejspíše to bude všechno. Ke dvěma<br />

obytným budovám tvořícím s hospodářskými budovami trochu uzavřený<br />

komplex vede cesta, která je současně hranicí katastru. Je odbočkou cesty do<br />

Maršovic. Obě obytné budovy (patřící k obci <strong>Jestřebí</strong>) v areálu jsou<br />

přestavované, ale mají části viditelně roubené. Stodola na dolní straně (pokud<br />

jiţ nespadla) je podle zaklenutí asi z dob klasicistních, ale její štít byl vyroben<br />

prastarou technologií - svislé tyčky, vodorovně propletená povřísla a vše<br />

omazáno maznicí. Pravděpodobně se původně jedná o samostatný dvůr, který<br />

vznikl zatím v neznámé době. Pokud se Vám podaří obejít zdola areál<br />

baţinami a kopřivami (lépe asi se dovolit a projít areálem), pak dále pokračuje<br />

mizící cesta přes potůček. Podél jeho toku je v mokřině ohromující porost aţ 2<br />

m vysokých listů ve tvaru srdce velkých jako deštníky na svislých tlustých<br />

řapících. Bludiště. Devětsil si zde dobře ţije. Nějaké stopy, třeba kousky<br />

keramiky, po starém osídlení nejsou známy. Ve starém registru<br />

Novozámeckého panství (1579) je uveden Jakob Plsskuov drţící 3 pruty polí,<br />

Girzyk Haz 5 prutů a Merten Bergar 7 prutů polí v těchto Zahrádkách (také V<br />

Zahradách) (zahradníci -<br />

to také bývali majetníci<br />

malé rozlohy polí).<br />

Farář Hahnel z <strong>Jestřebí</strong><br />

se koncem 19.stol.<br />

zabýval také<br />

zkamenělinami. V poloze<br />

Zahratigen našel slíny se<br />

schránkami Inoceramus<br />

Cuvieri. V poloze<br />

Libosken se našla někdy<br />

1896/7 kamenná sekera<br />

(kladivo) z místní<br />

šedozelené břidlice. Tento<br />

nález prý skončil na faře a<br />

další dva nálezy nejspíše<br />

skončily ve školních<br />

sbírkách. Jinak také<br />

Libosken (Liboška) je<br />

potokem tekoucím od<br />

Maršovic. Další nástroj z<br />

�<br />

břidlice se našel kdysi ve<br />

Skalce.<br />

R. 1450 bratři Zikmund a Vaněk ze

---

� 144<br />

Smojna prodali své dědictví v Zahrádkách u <strong>Jestřebí</strong> a ves Maršovice<br />

Janovi ze Smiřic, kdyţ zápis uvedeme v dnešní formě. A teď přemýšlejte.<br />

Mají tyto Zahrádky nějaký vztah ke středověkým Zahrádkám ?<br />

Do Maršovic<br />

Pole nad cestou k naší usedlosti jiţ patří k Maršovicím. Je to malá<br />

úhledná vesnička. Vodník sedící na břehu rybníčka uprostřed vsi vyvolá u<br />

neznalých návštěvníků pěkné leknutí. Podle vyprávění pamětníka bývalo ve<br />

vsi malé JZD. Nějak se nedařilo chovu prasat, a tak okresní plnokrevník<br />

(správně plnomocník) poslal jim nového kance. Oni ho ale snědli a ze<br />

zlepšení chovu zase nic nebylo. Za vsí v bukovém lese růstával vzácný<br />

střevličník pantoflíček. Na menším vršíčku býval hostinec ve stylu horské<br />

chaty a ještě výše dřevená rozhledna, která ale vydrţela jen do r. 1850.<br />

Popelov a Podolec<br />

29. Popelov a cizí princezna<br />

Okrouhlou vesničku nejspíše zaloţili předkové rodu Lobkoviců s jejich<br />

erbovním heslem "Popel jsem a popel budu" (viz Újezd). V hesle se skrývá<br />

jednak staré jméno Popel známé například z nejstarší polské historie a jednak<br />

"popel" jako symbol pomíjivosti ("prach jsi a v prach se obrátíš"). První<br />

písemná zpráva z r. 1391 (in Popelow) kdy jí vlastní Hynek Berka z Dubé pán<br />

na Lipém a Hohenštejně, který připisuje 6 kop grošů ročně k oltáři v<br />

městském kostele z Popelova a z dalších míst. Jako vţdy je to s majetky<br />

sloţité. R.1405 patří Újezd k <strong>Jestřebí</strong> (ale Popelov ne). R.1502 vesničku<br />

vlastní Václav Berka z Dubé. Potom uţ patří Václavovi z Vartenberka k<br />

Rybnovu, později k Novému zámku, kdyţ tento Vartenberk vesničku vyměnil<br />

za Kapří rybník (u Zákup, moţná lépe Kapří Rybník) se Zdislavem Berkou<br />

vlastnícím Zákupy - psalo se Popelow a Kaprsenteich. Německy Popeln.<br />

Ke dni 15.12.1614 je zde doloţena chmelnice. R.1623 Bartel Zacke<br />

koupil od svého bratra Jakuba zdejší majetek za 969 kop míšeňských. R.1641<br />

něco prodal Adreasovi Böhmovi za 332 kop grošů míšeňských. To se zde<br />

tedy objevuje nejdříve Andreas Böhm a po něm rodina Faberů. R.1686<br />

Daniel Faber prodal Johannu Prinkemu zdejší majetek za 600 kop grošů<br />

míšeňských. Koncem 19.stol. Josef Prinke postavil na kopečku nad vsí větrný<br />

mlýn na mouku. Moc se mu nevedlo, popelovský větrný mlýn- Popelner<br />

Windmühlehügel na vršíčku se s větrem jednou nějak nedohodl, ten porušil

---

� 145<br />

křídla a nakonec Gustav Prinke stavbu rozebral pro svůj dům. Zůstala zde<br />

dodnes jen "tajemná" řada kamenů, jak se o ní zmínil i tisk. Ani sv.Blaţej,<br />

patron větrného mlynářství, nepomohl. Uţ si asi nikdo nepamatuje, jak mlýn<br />

vypadal. Jen lze říci, ţe větrné mlýny mívaly jedno zaloţení na mletí mouky a<br />

druhé na šrot. Přístupu k jeho zbytkům zabraňují ploty, svízel, kopřivy, ale po<br />

překonání uţ jen krátce přejdeme přes ladem leţící pole, kde ve velkých<br />

trsech roste v poli fialová dobromysl obecná - Origanum vulgare, která prý<br />

spolehlivě chrání proti hadům a na den sv.Walburgy je třeba si dát kytici k<br />

pasu proti létajícím čarodějnicím. V sadech býval kdysi nějaký kříţek, ale<br />

zmizel bez stopy.<br />

R. 1770 - 4 domy, 1787 také 4<br />

čísla popisná. Býval zde<br />

svobodný statek a 3 zahradníci<br />

(zemědělci s malou výměrou<br />

půdy). R. 1813 zde prý bylo<br />

vedle krátkých pobytů čtvrt roku<br />

12 vojáků. Do vesničky patří<br />

Dolní Popelov, který je přímo<br />

nad údolím a Horní Popelov s<br />

návsí. R.1930 měla vesnička 17<br />

domů, 93 obyvatel.<br />

Rekreační vesnička je<br />

kouzelná. Těţké pískovcové<br />

bloky starého ohrazení, náves,<br />

rybníček, zeravy, ořechy, lípy,<br />

křídlatka, loubinec trojlaločný,<br />

starý akát. Ze zahrady přečnívají<br />

jedlé jeřabiny (lístky prakticky<br />

nemají zoubky, my ale asi známe<br />

jen kniţně jeřabinku ze známého<br />

románu). Pitná voda se kdysi<br />

brávala z údolí - z Popler Brunnen. Jen auta by na návsi nemusela parkovat.<br />

Kolem sebe máme několik srubů a klasicistních statků. Například usedlost s<br />

bránou je zčásti srub z r. 1790 a zadní část je klasicistní. Na sloupku 18 ID<br />

73. Ale i do těchto míst dosáhla<br />

současná civilizace a dvě<br />

pískovcové koule tvořící přes 100<br />

let ozdobu na bráně zmizely<br />

podobně, jako několik metrů zdi<br />

ze štuk.<br />

Kaplička při cestě do Popelova.<br />

V těchto místech se v noci<br />

objevovalo strašidlo. Vpravo od ní<br />

vedla stará cesta do Zahrádek.�<br />

Poloha mezi Popelovem a Podolcem se nazývala kdysi Strum (Strim).<br />

Kapli při cestě k jestřebské silnici nechal postavit nějaký Herrmann, jako<br />

�

---

� 146<br />

výraz pokání. Tam, kde nyní stojí kaplička (měla mříţ a za ní malovaný<br />

obraz), býval kdysi podle pověsti malý větrný mlýn. Od večera do půlnoci se<br />

u ní strašilo. Strašidlo se pravidelně procházelo od místa kaple aţ k silnici,<br />

kde bývala stará hruška. Za ní uţ ţádné čáry provozovat nemohlo. Dnes je ale<br />

hruška pryč, tak moţná straší i jinde.<br />

Z Popelova pochází jedna zajímavá pověst, která dokonce můţe mít<br />

racionální jádro. Bylo to asi před koncem 18. stol., kdy se v Popelově měla<br />

po 7 let skrývat nějaká cizí princezna. Tu přivedl z Německa neznámý<br />

důstojník. Tento nevěrník ji obral o šperky a vlastně o všechno, co si s sebou<br />

přivezla a zmizel. Cizinka zůstala bez prostředků, bez pomoci v neznámé<br />

zemi. Zde ţila, ţivila se drobnými pracemi. Své tajemství svěřila aţ po 7<br />

letech, kdy onemocněla, lékaři z Dubé. Ten poslal do Německa vzkaz jejím<br />

příbuzným. Přijel vznešený pán a princeznu si odvezl. Zápis, který byl o této<br />

události vyhotoven, byl později s dalšími "nepotřebnými papíry" prodán<br />

nějakému obchodníkovi a zmizel tak ze světa. Dnes uţ nikdo neví, co je na<br />

této pověsti pravdou.<br />

30. Podolec - kapitola o hospodě, geologii a ovocných<br />

�<br />

sadech<br />

Klasicistní dům u silnice, kterého si dnes nikdo nevšimne. Bývala to ale<br />

především jistě prosperující formanská hospoda, celkem dvě čísla popisná.<br />

Dnes spíše kaţdého zaujme spád silnice do údolí a zpětný návrat do vrchu.<br />

Kvalitnějšího spojení s okolím bylo dosaţeno dobudováním silnice od<br />

<strong>Jestřebí</strong> aţ do Dubé v r. 1829. Později vznikla silnice do Chlumu a na druhou<br />

stranu ke Švábům.

---

� 147<br />

Podolec = Podles = Podliß je staré místo. Např. r. 1652 hostinec "Zu<br />

Podliß" kupuje Benjamin Jungnickel od macechy Doroty, vdovy po Martinovi<br />

Jungnickelovi. O staletí později drţel tento majetek rod Böhm, který jej<br />

prodává Franzu Dornausovi. Jméno Antona Dornause vidíme i dnes pod<br />

opadanou vrchní vrstvou fasády.Tato rodina zde drţela šenk a zahradnictví<br />

dlouhé období. Zde se také v 18.stol. vybíralo mýto (clo na udrţování cest),<br />

na čas zde byla i pavlovická pošta. Při cestě k Chlumu býval i výjimečný<br />

dub. V polích k Újezdu se nalézaly konkrece pyritu obalené limonitem. Asi<br />

jedinou nepříjemností prý býval čert, který se zde objevoval. Stáří poslední<br />

stavby včetně opravy si můţeme přečíst na štítu budovy.<br />

K naší obci <strong>Jestřebí</strong> patří ještě pás pozemků na druhé straně hlavní silnice,<br />

kde se pomalu zvedá masiv Maršovické hory. Podívejme se trochu i za jeho<br />

hranice. Zajímá<br />

nás malý starý<br />

lom s červenou<br />

horninou při<br />

rozbité, dnes<br />

nepřístupné<br />

silnici do<br />

Chlumu. Červená<br />

barva horniny v<br />

malém lomu nad<br />

drtičem je dána<br />

přítomností oxidů<br />

ţeleza -<br />

haematit. V roce<br />

1972 byla<br />

vyraţena<br />

průzkumná štola<br />

hluboká 142 m,<br />

spočítány zásoby<br />

�<br />

a nějakou dobu<br />

od r. 1973 byla hornina těţena. Přesto, ţe obsahuje plno křemene, snadno<br />

zvětrává. Kdyţ<br />

ponechali z<br />

průzkumné chodby<br />

vytěţený štěrk přes<br />

zimu na hromadě,<br />

do jara se z velké<br />

části rozpadla.<br />

Těţba se proto<br />

nakonec zastavila.<br />

Ve svahu Maršovického kopce jsou blíţe k nám dvě<br />

velmi dlouhé rokle, moţná praskliny z dob, kdy<br />

sopečná činnost tyto vrstvy vyzdvihla. Tato divoká<br />

rokle konči naproti budově v Podolci.Ve druhé<br />

rokli, která končí na soukromém pozemku asi 50 m<br />

za závorou, je podzemní chodba s úzkým vstupem -<br />

pozůstatek hornické činnosti. Jaký byl její úspěch,<br />

to nevíme.

---

� 148<br />

Tato podivná hornina však zajímá geology víc neţ 100 let.<br />

Geologický vývoj Maršovické hory byl ke všemu značně sloţitý. Co zde<br />

vlastně během stovek milionů let proběhlo ? Průzkumnými vrty se zjistilo, ţe<br />

se zde vysunula kra krystalinika (píše se o maršovicko-bezdězské elevaci,<br />

která by měla pokračovat ve směru pod Bezděz). Její metamorfózou<br />

(přeměnou) vznikají zelené chloritické břidlice (najdeme je v cestě přímo nad<br />

vsí Chlum), fylity a náš červený křemenný keratofyr. Po nějakých změnách<br />

ve svrchním karbonu a během permu nastalo období křídy a kolem hory<br />

máme plno pískovcových vrstev. Při třetihorní sopečné činnosti asi tak před<br />

60 miliony let se objevila špička Maršovické hory ze sodalitockého fonolitu<br />

(znělce) s příměsí analcinu, který je nyní těţen. Celkově můţeme říci, ţe zde<br />

proběhla podle výzkumů řada různých přesunů, zlomů apod., proto existují i<br />

různé teorie snaţící se zdejší situaci vysvětlit. Praktičtější pohled na zdejší<br />

tvrdou břidlici měli v době kamenné, kdy z ní vyráběli sekeromlaty.<br />

Vypreparovaný lakolit sodalitického fonolitu, abychom mluvili jako<br />

geologové, se přeměňuje v drcené kamenivo. Černé keříčky "mechů" v<br />

puklinách vyvřelé horniny nejsou zkameněliny, ale ztuhlé roztoky sloučenin<br />

ţeleza a manganu nazývané dendrity. Nás ale nyní budou zajímat trochu jiné,<br />

dosud nerozřešené otázky. Totiţ vlevo od silničky od Podolce do Chlumu<br />

(jsou zde různé rýhy do svahu) bývalo místo nazývané německy Kux, coţ<br />

znamenalo důlní oblast. Zde se měla těţit chudá měděná ruda a přitom se<br />

pořádně ani neví, jaká konkrétní ruda zde byla těţena, snad se nezachovaly<br />

ani její vzorky. Na druhé straně existují rozsáhlé starší práce zabývající se<br />

Maršovickým vrchem, které píší o malachitu, chalkopyritu, chalkosinu a<br />

covelinu. Ve staré něm. literatuře je také uvedeno, ţe pavlovičtí brali rudy pod<br />

Podoleckým vrchem. V r.1998 v rokli vlevo ze silničky od Podolce do<br />

Chlumu byly nalezeny povlaky zeleného malachitu (obsahujícího měď), a to<br />

je asi všechno. Vedle údajné těţby měděné rudy je zde ještě spor, zda v době<br />

křídy (skončila asi před 65 miliony lety) vyčnívala naše červená hornina nad<br />

hladinu (byl by to ojedinělý ostrov v krajině), nebo ne. Vše se točí kolem<br />

druhé hluboké rokle vlevo od silnice k lomu, která začíná mezi závorou na<br />

silnici a kanceláří lomu (cesta je soukromá, rokle je na obecním pozemku). Ve<br />

svahu této divoké a dlouhé rokle je odkryt keratofyr, v něm polozasypaná<br />

chodba. Pod nohama máme slepence z valounů, pískovce a keratofyru a a nad<br />

námi pískovcové balvany z období cenomanu (svrchní, tedy mladší křída),<br />

které drţí pohromadě jen kořeny stromu a strach z pádu. A teď hádejte. Jsou<br />

slepence zbytkem příbojového pásma u ostrova, nebo vznikly jako<br />

nahromaděný odpad balvanů a písku v jámě (prasklině) keratofyru, jak tvrdí<br />

jiný geolog. Můţeme hledat i další zapomenutá a zasypaná horní díla, o<br />

kterých existují jen nespolehlivé zmínky.<br />

V roce 1962 za vedení J.Smrkovského začala výsadba ovocných sadů na<br />

svazích Maršovického vrchu, později k Popelovu. Správce sadů sídlil právě v

---

� 149<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

Podolci. Jak můţeme sledovat, do dnešních dnů uţ část staré výsadby je<br />

likvidována a vysazovány jsou stromy nové.<br />

Původně byly vysazeny odrůdy jabloní: James Grieve, Oldenburg,<br />

Ontário, Boskoopské zimní, Parména zlatá zimní, Coxova reneta a Erwin<br />

Bauer. Nejnověji jsou vedle Šampióna, Rubína, Spartana a Melrose<br />

vysazována i nová šlechtění. U višní se spíše "dodrţuje tradice": Morellen<br />

Feuer, Morela pozdní, Fanal. Odrůdy třešní jsou také vesměs známé:<br />

Karešova, Kaštánka, Kordia a Napoleonova bílá chrupka. Odrůdová skladba<br />

se pochopitelně mění.<br />

Za zmínku stojí zde jiţ před léty vyuţitá biologická ochrana proti<br />

rok/ pěstováno v ha višně třešně slivoně jabloně<br />

1966 5 5 0 3<br />

1978 10 8,5 0 53<br />

1991 5 5 3 68<br />

�<br />

škůdcům, kdy proti obaleči jablečnému (způsobuje červivost) byly nasazeny<br />

dravé ploštice, sluníčka proti mšicím atd. Pro porovnání - tehdy se psalo v<br />

Zahradnických listech, jak v jedné nejmenované zemi pro získání dobře<br />

prodejných jablek ošetřovali stromy postřikem v sezóně aţ 16 krát.

---

� 150<br />

Pavlovice<br />

31. Majitelé Pavlovic<br />

Vydejme se nyní silnicí vytesanou ve skalách do Pavlovic.<br />

Naše vesnice hodně pamatuje. Vzniká jako klasický typ okrouhlice, který<br />

bývá povaţován<br />

za starý<br />

slovanský typ<br />

vsi. Můţeme<br />

tedy<br />

předpokládat její<br />

existenci v<br />

předkolonizační<br />

době. Okrouhlá<br />

vesnice<br />

umoţňovala<br />

určitou obranu a<br />

také ochranu<br />

domácích zvířat,<br />

která bývala<br />

shromaţďována<br />

uprostřed vsi.<br />

Pole prý byla<br />

rozdělována<br />

spíše do čtvercůa<br />

�<br />

Na mapě z r. 190 4 je vidět , ţe Pavlovice patří mezi<br />

okrouhlice. Po vnějším obvodu vesnice byly stavěny<br />

kůlny. také do kruhu, jak je vidět při příjezdu od<br />

Podolce moţná tak, aby slouţily i k její obraně, jako<br />

tomu bylo v Kravařích..<br />

snad při pozdější něm. kolonizaci se pozemky rozdělovaly do úzkých pásů.<br />

Někdy nové rozdělení převálcovalo rozdělení staré. První zpráva je sice aţ z r.<br />

1352, ale to zde jiţ byl farní kostel, a k tomu se vesnice dopracovaly obvykle<br />

za mnoho let. Kdyţ se podíváme do okolí, pak v nedaleké Drchlavě sídlí<br />

kolem roku 1265 Načepluk z Drchlavy (Nachepluk de Drchlawa). Drchlava<br />

má tedy šlechtické sídlo, a tak ves nejspíše zaloţil někdo z jeho obyvatel,<br />

třeba jmenovaný Načepluk. Upřesnit dobu zaloţení Pavlovic však můţe jen<br />

nález keramiky (střepů) z doby jejího vzniku.<br />

Úrodná půda a dostatek volných pozemků vhodných k obdělávání jistě<br />

rozhodl o místě zaloţení vsi. Naprosto nezbytný byl také zdroj vody.<br />

Podobně jako Pavlovice leţí na "náhorní plošině" například ves Loubí i<br />

mladší Hvězda. Tyto dvě vsi vedle nějaké místní kaluţiny pro dobytek a proti<br />

poţáru mají dodnes pramen pitné vody dole v údolí. Zřejmě i Pavlovice se<br />

bez pramene nemohly obejít, a tak přístup do údolí musel být průrvou k

---

� 151<br />

dispozici uţ při zaloţení vsi. Dláţděnka o které tradice tvrdí, ţe ji nechal<br />

postavit Albrecht z Valdštejna musela mít dávno nějakého předchůdce,<br />

alespoň pěšinu.<br />

Představme si, ţe vezeme zboţí od Mělníka. V Deštné býval románský<br />

kostel (viz např. okénka na věţi), tedy Deštná je starým místem na cestě. Z<br />

této vsi se dostáváme do kopce úvozovou cestou vedle dnešní silnice. Cesta<br />

dále pokračovala mimo silnici přes Dubovou horu, kde dosud leţí zbytek<br />

starých Boţích muk, kolem kaple u letiště, dále mimo Dubou (kde bývala<br />

románská rotunda) přes Krčmu. Tím bylo moţné se vyhnout klesání a<br />

prudkému stoupání cesty v Dubé. Potom se můţeme velkým obloukem<br />

dostat k dnešní křiţovatce Drchlava - Chlum a pokračovat do Podolce, nebo<br />

minout Drchlavu (kde býval pozdně románský kostel) a po Kostelní cestě se<br />

dostat do Pavlovic.<br />

Ze vsi k severu to bylo horší. Moţná také hodně pamatuje cesta okolo<br />

hřbitova ke Švábům. Nejspíše důleţitá byla cesta průrvou, kdyţ ji snad<br />

Valdštejn nechal vydláţdit. Trochu to potvrzuje i názor, ţe cesty do Podolce<br />

a k Holanům vznikly později.<br />

Jinak šel vývoj jako všude v okolí. Chalupy chátraly, hořely, aţ se kolem<br />

začátku 19.století objevují mohutné zděné klasicistní budovy jednotlivých<br />

statků. Přesto si oheň, který v krajině ničil dřevěné vsi, nedal říci a ještě<br />

7.6.1874 zničil 26 budov a 15.7.1885 pak 8 budov. Pavlovice si zachovaly<br />

během věků své jméno, pochopitelně různě přepisované, např. r.1406 villa<br />

Pawlouicz, jindy Pablitz, Paublieicz, Pablowicz. Nemáme ale ani zdání,<br />

podle kterého Pavla byla ves pojmenována. Nebo je to podle latinského<br />

paulus = malý ? Asi těţko. Obyvatelé vesniček neměli o latině ani zdání. Vsí<br />

se jménem Pavlovice, Pavlov apod. je plno. Proč, podle koho (čeho), to<br />

nevíme. První zpráva je z r. 1352, jako jinde v soupisu papeţských desátků.<br />

Poplatek ve výši 6 grošů ukazuje na méně bohatou faru.<br />

Faráře ve středověku jmenovali patroni kostela, obvykle majitelé vsi.<br />

Podívejme se tedy na některé faráře a tím i na majitele vsi:<br />

1352 existuje fara, majitelem býval Hynek Berka + 1348, po kterém<br />

převzala jeho povinnosti vdova Aneţka.<br />

1360 5.února prezentuje Aneţka po smrti faráře Konráda nového faráře<br />

Bartoloměje z Mělníka (Bartholomei syn Nicolaie de Melnico).<br />

1364 prezentuje pan Jindřich Berka po smrti Bartoloměje Stanislava<br />

(Stanislaus cleric de Sthomanyewicz).<br />

1374 po smrti Stanislava prezentuje pan Berka Václava, syna Mareše z<br />

Újezda (viz Újezd).<br />

1401 23.března Jindřich Berka zvaný Jednooký ještě naposledy<br />

vystupuje v prerezentacích farářů, kdyţ povoluje výměnu.<br />

Odchází Václav, přichází Řehoř z Drchlavy.

---

� 152<br />

1402 18.února náš Jindřich (+ asi 1404) rozděluje další část svého<br />

majetku dalším synům, kdyţ starší synové obdrţeli majetek jiţ r.<br />

1391.<br />

1403 14.července Jindřich Berka z Dubé na Milčanech po smrti Řehoře<br />

prezentuje Mikuláše z Dubé (Nicolae de Duba).<br />

Tento Jindřich umírá asi r. 1404, jeho zbylý majetek je rozdělen a asi i<br />

přerozdělen. Ke zdejšímu se dostává nakonec Jindřich Vaněk, muţ Barbory z<br />

Kolowrat. Husitské války rozbily katolickou farní strukturu, proto o některých<br />

prezentacích asi ani nevíme. Například bez předchozí souvislosti r. 1425<br />

Mikoláš z Kamenice si mění místo s Vavřincem z Pavlovic. Podívejme se<br />

ještě na přehled části rodokmene Berků, kteří vlastní Pavlovice.<br />

Hynek Berka (viz také u <strong>Jestřebí</strong>)<br />

1320 - 1348 purkrabí praţský, 1327 - 28 zemský hejtman ,+29.září 1348,<br />

ţena Aneţka (Agnes), drţí <strong>Jestřebí</strong>, Mšeno, Kuřivody, Lipý, Housku, zákládá<br />

Bělou, v zástavě má panství Bezděz, zaloţil Hradčany, přenos městských práv<br />

na Bělou 24.4.1337, 1341 - Hynkonide de Duba dicto Berca purgravio<br />

Pragensi (od 1320), dominus in Lypa, dědictví společné do r. 1355, vdova<br />

Aneţka +1363<br />

Hynek starší Hynek mladší Jednooký<br />

větev honštejnská větev kuřivodská<br />

+ 1361, asi +1404<br />

Hynek mladší Jednooký<br />

asi zaloţil Milčany, Čap,Chudý Hrádek. V mládí byl nesvěceným kanovníkem<br />

u augustiniánů v Roudnici Dne 1.března 1391 odděluje část majetku 3<br />

nejstarším, 18.února 1402 další rozdělení. Jeho majetek býval rozsáhlý. Z<br />

jeho synů si zde uvádíme jen jednoho, který mimo jiné vlastnil Pavlovice.<br />

Jindřich Vaněk + kolem roku 1413,<br />

drţel Chudý Hrádek, Nedvězí,<br />

dvůr Vřísek, Dubou, Dřevčice, Pavlovice, …<br />

ţ.Barbora z Kolowrat<br />

Jan Jindřich Vaněk mladší Hynek<br />

1430 - 53/4,<br />

Pavlovice

---

� 153<br />

K Pavlovicům se nakonec dostal Jan, kterého například vidíme r. 1440<br />

na zemském sněmu v Roudnici. Jiný majetek asi neměl, a kdyţ seděl na<br />

Pavlovicích, musel zde mít někde sídlo. Jedinou zprávou o něm je tvrzení A.<br />

Sedláčka, ţe bylo v zahradě č.p.11 (na návsi nedaleko kostela). Zde se prý<br />

říkalo "Na starém zámku" a r. 1860 zde snad prý byly ještě nějaké zbytky<br />

včetně sklepa. Ţádné potvrzení této zprávy nějakými archeologickými nálezy<br />

neexistuje. Není čemu se divit, vţdyť stavba dnešních mohutných<br />

klasicistních domů si vyţádala doslova přeorání terénu a vyuţití všech zbytků<br />

předešlých staveb. Protiargumentem existence sídla na uvedeném místě je<br />

také oprávněná námitka, ţe panské sídlo by nebylo přímo na návsi ve frontě<br />

usedlostí poddaných. Tak musíme počkat, aţ někdo objeví třeba základy tvrze,<br />

středověký meč, ostruhy, či třeba ozdobné kachle z kamen středověkého<br />

panského sídla. Po smrti Jana po nejasném roce drţí Pavlovice jeho bratr<br />

Jindřich, potom jeho vdova Eliška z Boskovic a v neznámém roce se dostaly<br />

do rukou Smiřickým na <strong>Jestřebí</strong>, se kterým naše ves sdílí další osud.<br />

Nějaký majetek zde ale drţel i jiný šlechtic. R. 1548 se objevuje na<br />

Svojkově u Sloupu Jindřich Rodewitz z Friedersdorfu (Frydšdorfu), +1578.<br />

R. 1585 ţije jeho vdova Anna, r. 1587<br />

spravuje majetek syn Fridrich, který<br />

prý r.1590 dal zbourat starý<br />

svojkovský hrad (či jeho následovníci).<br />

Potom svojkovský majetek majetek<br />

kupuje Barbora, ţena Jana z<br />

Vartenberka (jinde přímo Jan z Vart.)<br />

za 9000 kop grošů. Uvedený Fridrich,<br />

který se stal hejtmanem v Doksech,<br />

zakoupil majetky zde v Pavlovicích.<br />

Víme o něm ze smlouvy z r. 1603, kdy<br />

prodal jednu usedlost (podle F.Bernaua<br />

to bylo č.p.16) na sv.Jiří za 530 kop<br />

grošů míšeňských (míšeňský groš = asi<br />

polovina českého groše). Necháme<br />

pana Jindřicha do r. 1631 prodávat a<br />

kupovat zdejší statky. Jen si řekněme,<br />

ţe podle smluv drţel nějaký čas i č.p.3<br />

, 4 a 22. Tento poslední a největší<br />

statek získal drţí r. 1638 Hans Köhler.<br />

Vedle dalších majitelů s německými<br />

jmény zde ţili tehdy i lidé s českými,<br />

případně poněmčenými jmény. Stejné to<br />

�Věţ<br />

kostela v Pavlovicích je vidět<br />

zdaleka

---

� 154<br />

bylo i s místními názvy. Kupní smlouvy také ukazují, ţe se zde pěstoval i<br />

chmel a existovaly i tehdy ovocné sady.<br />

32. Areál kostela v Pavlovicích<br />

Pavlovice mají sice proti <strong>Jestřebí</strong> úrodnější půdu, ale ves byla asi menší,<br />

protoţe papeţský desátek činil v r. 1352 (i v r. 1402 - Pawlouicz) zde 12<br />

grošů a v <strong>Jestřebí</strong> 22 grošů ročně. Protoţe je uţ farní obcí, musela mít za<br />

sebou delší vývoj. I zdejší ves byla zasaţena protestanstvím. Poslední<br />

katolický farář Gregor Nowak (moţná Řehoř Novák) je uváděn ještě v r.<br />

1573. Z protestanských kazatelů je historicky zajímavou figurou vzdělaný,<br />

dříve katolický mnich, magister Melchior Poppius, který přišel do České<br />

Lípy z Plas s nějakým úkolem. Nakonec zde zůstal a stal se luteránem. R.<br />

1575 získal zdejší faru. Zachovala se zpráva o stíţnostech, protoţe kázal<br />

německy a obyvatelstvo mu nerozumělo. Bylo tedy ještě české. Tento farář<br />

měl kázání na pohřbu obou Vartenberků 25.ledna r.1595. Také vydal spisek,<br />

kde popsal pohřební obřady probíhající podle císařského vzoru. Přišla Bílá<br />

hora a protestanský farář byl vyhnán. Některé tvrdé selské mozky se prý<br />

drţely svých bludů aţ do r. 1630 a přisuzují se jim tajné bohosluţby v<br />

Hundskirche - v Pustém kostele dole v údolí. V r. 1646, tedy v době, kdy<br />

Novozámecké panství spravoval kardinál A. Harrach, bratr vdovy po<br />

Albrechtovi z Valdštejna, byla v Pavlovicích obnovena katolická fara.<br />

Nejspíše <strong>Jestřebí</strong> na křiţovatce cest bylo více zdecimováno, a tak slouţila<br />

jako fara i pro <strong>Jestřebí</strong> do r. 1786. P. Johannes Püsche se stal prvním<br />

katolickým duchovním.<br />

Vraťme se ale zpátky do 14.století. Nemáme ţádnou představu, jak<br />

vypadal tehdejší kostel. Po něm je zmiňován zchátralý kostel renesanční opět<br />

zmizelý beze stop. Zatím není moţnost zjistit, zda v kryptě nejsou ostatky<br />

některých majitelů, či duchovních z doby starších kostelů. Zasvěcení kostela<br />

Nanebevzetí Panny Marie nám k určení stáří jeho nejstaršího předchůdce také<br />

asi moc nepomůţe. Tohoto zasvěcení je ve větší míře pouţíváno od 13.století,<br />

kdy se mariánský kult velmi rozšířil. Snad měla vliv Zlatá legenda, která se<br />

stala v této době velmi populární. Událost vychází z apokryfů. R.1696 došlo<br />

dohodou k vyřešení sporů o Novozámecké panství a majitelem se stal Jan<br />

Vilém Kounic (1656-1721), vlastně nejmladší vnuk Valdštejna. Ze sbírek<br />

mezi občany a vydatného přispění nového majitele panství byl během let<br />

1697-99 postaven dnešní kostel honosící se vysokou barokní lodí a ještě vyšší<br />

věţí, která je vidět zdaleka ( v sanktusníkové věţičce se při opravě r. 1922<br />

našla listina s tvrzením, ţe kostel byl stavěn právě v r. 1697 a papírové peníze<br />

z doby opravy r. 1896). V létech 1842-43 byla opět za přispění obyvatel<br />

vystavěna dnešní věţ s hlavou doslova v oblacích, nahrazující dřevěnou

---

� 155<br />

zvonici stojící tehdy vedle kostela. V létech 1929 - 31 proběhla velká oprava<br />

kostela spojená se zavedením elektrického proudu a instalací nových varhan.<br />

Obdélníková budova s trojbokým presbytářem, sakristiemi po stranách a<br />

oratořemi nad nimi, spojená s věţí čeká na své příští. Majitel neopravuje, ves<br />

tolik peněz nemá a budoucí vyuţití stavby je také otázkou. Alespoň střechu a<br />

okna by bylo třeba v první řadě opravit, jinak to dopadne jako v Mukařově za<br />

Kravařemi, či jinde.<br />

Podívejme se raději na vybavení kostela, které vcelku vydrţelo do začátku<br />

70.let. Hlavní oltář pochopitelně měl obraz Nanebevzetí P.Marie, ale byl uţ<br />

novější, pocházel z roku 1900. Sloupy šroubovité (tordované), vše zdobeno<br />

zlatem a stříbrem. Sochy sv.Václava a sv.Jiří. Nahoře obrázek Nejsvětější<br />

Trojice asi z r. 1700 a úplně na vršku sv.Jan Nepomucký. Po stranách si<br />

představme branky, nad jednou z nich sv.Petr, nad druhou sv. Pavel.<br />

Novorománský tabernákl, za ním baldachýn s menšími sochami andělů.<br />

Oltář P.Marie Bolestné býval vpravo se sochou Piety z r. 1700 pro jistotu<br />

za sklem. Nahoře reliéf sv.Barbory, a celek hlídali 3 andělé, ten nahoře s<br />

mečem.<br />

Na levé straně oltář sv.Josefa opět se šroubovicemi sloupů, v nice socha<br />

sv.Josefa.<br />

Třetí vedlejší oltář sv.Jana Nepomuckého (byl vlevo) měl sochu světce,<br />

bohatý rám (je v muzeu v ČL), reliéfy zemských patronů - Víta, Ludmily,<br />

Vojtěcha, Prokopa, Norberta, Václava, Zikmunda a nahoře buď Cyrila a<br />

Metoděje, nebo Kosmy a Damiána.<br />

Z kazatelny z<br />

období kolem r. 1700<br />

zůstala v kostele na<br />

zemi stříška. Z<br />

mramorové křtitelnice<br />

z r. 1610 s reliéfem<br />

křtu Krista nezůstalo v<br />

kostele dnes uţ nic.<br />

Měla dva nápisy, z<br />

nichţ první sděloval,<br />

ţe ji daroval r. 1610<br />

George Bome ze Šváb<br />

a druhý (opět něm.)<br />

"Kdo věří a pokřtěn<br />

bude, bude spasen". O<br />

varhanách víme, ţe<br />

nějaké byly<br />

Fara č.p.1<br />

opravovány r. 1717, 1754 nové, 1777 oprava, 1819 nové, 1902 nové od firmy<br />

H.Schiffner, které byly při opravách včetně zavedení el. proudu do kostela<br />

�

---

� 156<br />

1929-31 upravovány. Nakonec se r. 1970 odebraly na Slovensko. V kostele<br />

pochopitelně byla kříţová cesta, k tomu ještě socha P.Marie Lourdské, sv.Máří<br />

Magdaleny, Jana Evangelisty, socha Srdce Páně, zpovědnice, skříně, 8 jiných<br />

obrazů atd.<br />

Barokní západní strana kostela, tzv. Westwerk, má mohutností ochromovat<br />

příchozí a výška vnitřního prostoru ukazuje jak vysoko jsou nebeské výšiny v<br />

porovnání s naší malostí. Vstupy do přízemí jsou trvale uzavřené, ale ještě<br />

nedávno bylo moţno se dostat na kůr. Zděná kruchta, nad ní ve výšce byl<br />

ještě kůr pro zpěváky. Ručně přepisované notové lístky jsou rozházené po<br />

zemi. Dole v lodi spoušť. 25 lavic zmizelo, zmizel i lustr, z oltářů jsou jen<br />

trosky, na zemi se válí střecha kazatelny. Z podlahy zbyly nějaké dřevěné<br />

čtverce. Z kůru dolů visí provaz, po kterém se dolů spouštěl nějaký<br />

nenechavec. Některá okna mají (spíše měla) vitráţe (např. Kristus uzdravující<br />

nemocné), kterými prolétávají ptáci a vítr si dělá co chce. Vybavení kostela<br />

bylo asi různě rozvezeno (nějaké sochy do <strong>Jestřebí</strong>) a jistě něco ukradeno.<br />

O zmizelých zvonech je napsáno více někdy odporujících si zpráv. Byly<br />

zde zvony z 19. století, a to velký z r.1810 odlitý Josefem Kittelem s reliéfem<br />

Nanebevzetí P.Marie, krucifixem, se zboţnými nápisy a jmény představitelů<br />

obce. Zvon byl věnován Nejsvětější Ttrojici, jak uváděl latinský nápis Te<br />

laudamus, Te odoramus o Beata Trinitas. (Tebe chválíme, tebe uctíváme NT).<br />

(prostřední), Prostřední zvon z r. 1838 od Karla Viléma Paula z České Lípy<br />

měl reliéf P.Marie a sdělení, ţe prostředky darovali občané vsi Pavlovice,<br />

Šváby a Popelova. Malý zvon pocházel z r. 1678 a byl r. 1843 přelit opět<br />

zvonařem Paulem z České Lípy za hraběte Michela Karla Kaunice. V dalším<br />

textu převládali tentokrát církevní hodnostáři. Potom uţ nám zbývá jen<br />

polední zvonek z r. 1855 od Herolda z Litoměřic a dva sanktusníkové zvonky.<br />

Dnes nic, jen konstrukce. Hodinový stroj pryč, zůstaly jen 3 závaţí a<br />

odhozený ciferník. Ve věţi letopočet 1922 - asi oprava. Kostel doprovázel<br />

člověka od narození (křest), aţ do hrobu. Jeho pozemská pouť byla jen<br />

přípravou na ţivot věčný. Kdyţ jsme začali křtem, musíme se podívat ještě na<br />

druhý konec nitě. Vedle kostela je bývala márnice vybavená barokním oltářem<br />

s věţičkou z r. 1702, pod ní kostnice. Kolem byl do r. 1787 hřbitov. Ten byl v<br />

rámci plnění josefinských reforem nově otevřen mimo ves. Vraťme se ale k<br />

márnici. Její barokní vybavení bylo zničeno. V r. 2001, kdy došlo k<br />

rekonstrukci stavbičky, byly nalezeny dvě listiny. Na jedné z nich s datem<br />

30.10.1913 bylo uvedeno, ţe věţička s knoflíkem byla vyrobena r. 1912 a r.<br />

1913 ji pokryl plechem Adolf Schneider pomocný klempíř, Emil Listner<br />

učedník a Anton Schneider klempířský mistr ze Sloupu (Bürgstein). Na druhé<br />

listině byla se stejným datem uvedena jména 10 členů rodiny hostinského<br />

Josefa Köhlera, zřejmě platícího opravu. Byl instalován i zvonek zvonící<br />

klekání. Po létech byla nedávno stavbička restaurována. Součástí areálu je i<br />

mohutná stará lípa širokolistá (či velkolistá) o obvodu 6,2 m a výšce tak 20 m.

---

� 157<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

Asi pamatuje i starší kostel, kdyţ se její stáří odhaduje na 400 - 500 let.<br />

Nedávno se našli odváţlivci, kteří vlezli do dutiny, ale ţádný poklad zde<br />

nenašli. Tvrzení, ţe prý návrat je těţký bude asi ze starší doby, kdy prý se při<br />

slavnostech do lípy spustil soudek s vínem a otvorem se čepovalo víno (otvor<br />

se nakonec zakryl kůrou). Proti budově školy se ještě zachoval kříţ z r.1882<br />

a z dob historicky nedávných na starém podstavci památník vzniku ČSR - "Na<br />

paměť vzniku Československé republiky".<br />

U kostela ještě rostou staré akáty, tedy trnovník akát - Robinia<br />

pseudocacia L., který byl ze Severní Ameriky dovezen kolem r.1640<br />

Francouzem Jeanem Robinem a "koňské kaštany", přesněji jírovec maďal -<br />

Aesculus hippocastanum. Jírovec je z jihu. Ve Vídni se objevil r.1588. V<br />

posledních letech jsou listy jírovců, zejména u silnic, napadány klíněnkou<br />

jírovcovou (listy hnědnou).<br />

Pavlovice z letadla<br />

�

---

� 158<br />

33. O vsi<br />

Domy<br />

Původně asi kruhová náves se nějak protáhla. Pod kostelem volá o pomoc<br />

dům se zachovalým reliéfem Nejsvětější Trojice, kdyţ jinde reliéf sv.Floriána<br />

zmizel. Potěší ale krásně kvetoucí a do široka vonící květy zimolezu na<br />

okolních plotech. Za kostelem je honosná barokní fara s mansardovou<br />

střechou a ohradní zdí s branami z r. 1760. Před tím prý farář bydlel v<br />

Drchlavě a sem<br />

dláţděnou<br />

cestou přes<br />

pole musel<br />

dojíţdět. Po r.<br />

1945 slouţila<br />

jako světské<br />

obydlí, bývala<br />

zde školka,<br />

místní<br />

knihovna,<br />

depozitář<br />

muzea. Ten se<br />

asi z důvodu<br />

placení nájmu<br />

�<br />

vystěhoval, a tak uvidíme co budoucnost přinese. Ze starých časů se<br />

zachovaly v patře<br />

Č.p.38 -- štít roubeného domu<br />

klasicistně<br />

malované stropy a empírová kamna s figurálními reliéfy. Farní <strong>úřad</strong> drţel asi<br />

12 ha pozemků. Mohutné klasicistní statky získávají nové fasády, ale nějak<br />

mizí prvky jejich klasicistní (moţná lépe empírové) výzdoby. Připomeňme si,<br />

ţe v ploše napodobené antické sloupy vystupující z fasády se nazývají lizény -<br />

pokud jsou bez hlavice, a pokud mají naznačenou hlavici, pak pilastry (např.<br />

na č.p.11). Roztroušené roubené chalupy mají vesměs krásné lomenice - štíty<br />

a obvykle představují severočeský typ roubeného domu s podstávkou, kdy<br />

patro spočívá na předsazených svislých trámech.<br />

Škola<br />

Výše zmiňovaná škola u kostela, která se prý nějak dlouho přestavuje, má<br />

předchůdce doloţeného jiţ v 80.letech 17.století. Den 20.říjen r. 1827 udělal<br />

radost školákům, kdyţ škola shořela. Oheň tehdy zničil i vedle stojící radnici.<br />

Dnešní budova je z r. 1879. F.Bernau nás informuje, ţe škola měla na 90 ţáků<br />

z Pavlovic, Popelova a Švábů a ve školní knihovně byly 104 svazky. Škola<br />

byla otevřena i po válce, ale počet ţáků klesal, aţ při 8 ţácích byla škola r.

---

� 159<br />

1975 zrušena. Pro děti byl zaveden autobus do <strong>Jestřebí</strong>. Dnes (2004) čeká<br />

otlučená škola své příští.<br />

Voda<br />

Kníţecí studánka je v údolí hluboko pod vsí.. Byla proto snaha získávat<br />

vodu pomocí studní. U č.p.7 prý kdysi vyvrtali studnu hloubky 96 loket (přes<br />

50 m), ale při ohni r.1874 bylo její zařízení zničeno a stopy jejího dalšího<br />

vyuţití mizí. Tak přišel na řadu vodovod. První byl postaven libereckou<br />

firmou koncem 19.stol.. Prý měl délku 2000 m s převýšením 85 m. V létech<br />

1925-31 byl postaven nový, výkonnější, jiţ poháněný elektrickým proudem.<br />

A tak kopeček vodárny za vsí je i pomníkem vyřešení staletého, moţná skoro<br />

tisíciletého problému.<br />

Zemědělská ves<br />

Vraťme se do středověku. Zemědělská ves, poddaní bez práva se stěhovat,<br />

sňatky si vyţadovaly souhlas vrchnosti stejně jako moţnost dát dítě na<br />

řemeslo, povinnost odebírat panské výrobky (např. pivo) atd.. Z pronajaté<br />

půdy se platily úroky, odváděla se naturální renta, církvi desátek a další dávky<br />

a poplatky. Poddané navíc velmi tíţila robota, tedy renta v úkonech. I kdyţ<br />

po 30 leté válce zde byla fara i pro <strong>Jestřebí</strong>, přišla si i tato ves na své a<br />

některé grunty byly<br />

vypáleny. Zápisy o<br />

prodeji a koupi<br />

usedlostí například<br />

uvádí, ţe r. 1635<br />

koupil Michel<br />

Rasche od Rosiny<br />

Waßke hospodářství a<br />

pusté místo po ohni<br />

(pozdějí č.p.37), r. 1638<br />

Martin Jürschik (asi<br />

tehdy Jiřík) od<br />

Michala Jürschika<br />

prázdné a pusté<br />

hospodářství<br />

(později č.p.13),<br />

r.1642 Georg Sander od<br />

Georga Böhma<br />

prázdné místo a pusté<br />

hospodářství (později<br />

Štuková výzdoba vchodu u č.p.27<br />

č.p.19). K tomu<br />

hospodářství, která<br />

přeţila, platila různé kontribuce a ţivila vojáky. Dokladem stavu je také<br />

zpráva, ţe ještě r. 1710 šest usedlíků pocházejících z Pavlovic muselo bydlet<br />

�

---

� 160<br />

ve statku pod Novým Zámkem v Zahrádkách. Vrchnost se nakonec<br />

rozhoupala a panský <strong>úřad</strong> povolil stavbu domů na starých pavlovických<br />

gruntech.<br />

Za nové šlechty po Bílé hoře ještě přitvrdilo. V Pavlovicích měl sedlák aţ<br />

3 dny v týdnu slouţit potahem ( maximum roboty podle patentu Leopolda I.<br />

panujícího od r. 1657), ostatní poddaní méně (podle rozlohy polí). Odhaduje<br />

se, ţe aţ kolem 70% práce a produkce poddaného připadlo vrchnosti. Za<br />

Josefa II. bylo zrušeno nevolnictví, ale platební povinnosti včetně roboty<br />

zůstávaly. Měnila se jen jejich struktura (například zvlášť neoblíbené byly<br />

"praţské fůry" - tedy odvoz nákladu na velkou vzdálenost). R. 1770 jsou<br />

ustanoveny Pavlovice novou katastrální obcí, do které patří 50 domů<br />

Pavlovic, s jednou usedlostí <strong>Chvístec</strong>, s osadou Popelov se čtyřmi domy,<br />

dvěma domy v<br />

Podolci a k tomu dva domy ve Švábech (katastrální hranice i dnes<br />

dosahuje aţ ke kříţku ve Švábech).<br />

Výsledkem bouřlivého roku 1848 byl zákon ze 7.září, kterým dosud<br />

pronajatá půda se stala majetkem poddaných. Zrušeny byly i různé poplatky,<br />

ale vše za náhradu. Podle císařského patentu z následujícího roku to byl<br />

dvacetinásobek dvou třetin celkové hodnoty všech poplatků a robot. I kdyţ<br />

polovinu tohoto břemene vzal na sebe stát, sedlák se stal dluţníkem a vrchnost<br />

světská i duchovní si namazala kapsu. Přesto došlo zrušením starých<br />

feudálních vztahů pochopitelně k velkému pokroku. Vsi se asi přece jen dobře<br />

dařilo, jak ukazují honosné klasicistní statky. K tomu přispívala i dobrá půda.<br />

Uváděna je vrstva aţ 15 m spraše, ale uţ se neví, kde a kdo to zjistil. Z dob<br />

existence cechů (viz <strong>Jestřebí</strong>) je známo, ţe zde bývalo jen několik řemeslníků.<br />

Například krejčí svého času byl členem jestřebského cechu a řezník patřil ke<br />

spojenému cechu v Holanech, jehoţ prapor mají v muzeu v ČL. V dobách<br />

domovského práva musela obec pečovat o své chudé. Pro tyto účely zde<br />

existoval fond zaloţený jedním z farářů, který měl koncem 19.stol. na 4000<br />

zlatých a zajišťoval péči o 5 chudých. Obec vlastnila i poměrně slušnou<br />

rozlohu lesa.<br />

Myslivecké sdruţení "Dolský potok" má honitbu sice velkou plochu -<br />

1480 ha, ale kmenové stavy zvěře podobně jako jinde jsou nevelké (1995).<br />

Všimněte si, ţe o koroptvích není ani zmínka. Pochopitelně "černé" je dost<br />

stejně jako lišek.<br />

zvěř kmenový stav - kusů<br />

srnčí 33<br />

muflon 6<br />

zajíc 42<br />

baţant 21

---

� 161<br />

Tradiční jsou v Čechách sousedské spory. Zde v Pavlovicích dosáhli<br />

rekordu, kdyţ se přes 200 let (1651-1859) obec hádala sousedy ve Švábech o<br />

pozemky. Šlo o pastviny dole v údolí od Kníţecího pramene směrem ke<br />

Kozlímu Rohu. Začalo to tím, ţe jednoho krásného dne se švábští rozhodli zde<br />

vysadit ovocné stromy a chmel. Dnes uţ je vše zapomenuto, ale moţná<br />

výsledkem tohoto sporu je i skutečnost, ţe několik domků Šváb patří dodnes<br />

do katastru Pavlovic (<strong>Jestřebí</strong>).<br />

Přeskočíme několik generací a řekněme si, r. 1893 měly Pavlovice s s<br />

domky v údolí 54 domů s 284 obyvateli, k obci patřil Popelov, Podolec a<br />

<strong>Chvístec</strong> - dohromady 19 domů se 105 lidmi a Šváby - 6 domů se 35 obyvateli,<br />

jak uvádí Seznam míst v království českém, Praha 1893. Podle výsledků<br />

Hřbitov za vsí je nyní upraven , podél přístupové cesty,<br />

stejně jako u dalších pavlovických cest,<br />

byla vysazena alej.<br />

sčítání lidu r. 1930 (Místopisný slovník ČSR, Praha 1935) patří k obci<br />

Pavlovice (Pawlowitz) osada Popelov (17 domů, 93 obyvatel), skupina domů<br />

Šváby (6,13), celkem je to 76 domů, katastrálně 767 ha, 363 obyvatel, okres<br />

Dubá (do r. 1948).<br />

Podle kroniky <strong>Jestřebí</strong> v Pavlovicích za okupace ţilo 258 obyvatel. Po<br />

osvobození počet osídlenců dosáhl 170, z nich asi 2/3 v rodinách zabývajících<br />

se zemědělstvím. Ve vsi byl hostinec, pošta, obchod a škola. Ustanovena byla<br />

například organizace Červeného kříţe a spolek místních hasičů. Vytvoření<br />

nové komunity, jak vypráví kronika, nebylo jednoduché. Ostatně pocit domova<br />

�

---

� 162<br />

se prý vytváří, aţ kdyţ lidé mají v místě pohřbeny své mrtvé. Předsedové<br />

MNV se často střídali, sváry byly i ve špatně prosperujícím zemědělském<br />

druţstvu zaloţeném r. 1952. V r. 1956 se stal předsedou druţstva J.Smrkovský.<br />

Z těchto dob pochází ekonomicky rentabilní ovocné sady, jejichţ výsadba<br />

začala v roce 1962. Výsledky v jiných směrech ale moc povzbudivé nebyly.<br />

Druţstvo bylo r. 1961 sloučeno s Újezdem, <strong>Jestřebí</strong>m a později i Provodínem<br />

a nakonec i zde hospodařil Státní statek Zahrádky. Pomníkem této doby je<br />

troska velkokapacitní výkrmny pro 520 býků za vsí z r. 1975. Dnes, na rozdíl<br />

od mnoha jiných míst Českolipska je vidět obdělaná pole a je naděje, ţe i tato<br />

stránka ţivota vsi opět přispěje k její prosperitě.<br />

Rok 1961 1970 1991 2003<br />

Počet obyvatel 227 119* 54 81<br />

Trvale obydlených domů 55 28 7 18<br />

* zaměstnáno 64 (z toho 16 mimo ves), 26 důchodců<br />

Počet obyvatel v poválečných<br />

letech spíše klesal a do vsi přicházeli<br />

rekreanti. S klesajícím počtem stálých<br />

obyvatel klesal i zájem o věci veřejné.<br />

Proto došlo po stránce samosprávy ke<br />

sloučení Pavlovic s <strong>Jestřebí</strong>m od<br />

1.ledna 1976.<br />

Známý obraz chátrající vsi se v<br />

poslední době výrazně mění k lepšímu.<br />

Hřbitov, nové aleje, opravené kříţe,<br />

prakticky znovu vystavěná kaple a<br />

fasády na mnohých soukromých<br />

domech jsou toho dokladem. Zůstává<br />

ale velký problém - jak, s jakým cílem a<br />

v jakém rozsahu zajistit opravu kostela<br />

stojícího na dominantním místě. Počítá<br />

se především s opravou střechy a asi<br />

dost prostředků si vyţádá oprava<br />

(moţná spíše náhrada) vitráţí. Moţná<br />

bude rozhodnuto o vyuţití věţe jako rozhledny podle Jablonného, moţná ne.<br />

Určitě by stálo po základních opravách<br />

zpřístupnit kostel alespoň pohledům<br />

skrz mříţoví v hlavním vchodu do<br />

velkého prostoru s barokní<br />

architekturou. Snad ještě je nutné<br />

Klasicistní kříţ s reliéfem<br />

P.Marie, v pozadí<br />

dřezovec trojtrnný<br />

připomenout, ţe na jaře r. 2004 došlo v Pavlovicích k události, kterou ves<br />

�

---

� 163<br />

nepamatuje desítky let. Totiţ v nově opravené kapli vedle kostela proběhla<br />

svatba. Jistě nebyla poslední. Známkou oţivení obce je i otevření hospody v r.<br />

2002.<br />

Kříţe a hřbitov<br />

Dá se říci, ţe cestující na kteroukoliv stranu z Pavlovic byl na cestě provázen<br />

kříţem. V uplynulých letech radnice věnovala prostředky na jejich restauraci.<br />

A tak potkáme kříţ s reliéfem Panny Marie, zdobnými výběţky a s řeckou<br />

meandrující křivkou na rozcestí ke hřbitovu, dále kříţ při staré cestě nad<br />

hřbitovem k Popelovu, který býval ukryt pod stromy v létě obalenými<br />

ţlutými kuličkami plodů mirabelky. Býval, protoţe křoví bylo odstraněno a<br />

k Watzkeho kříţi (Ignác a Barbora W.) se symboly víry naděje a lásky,<br />

pocházejícího z r. 1866 i ke hřbitovu byly vysázeny aleje. Vedlejší hřbitov,<br />

jak uţ bylo řečeno, vznikl r. 1787. Za kovanou bránou ještě před několika<br />

léty ze svého pomníku biskupský notář a místní děkan Josef Seliger smutně<br />

hleděl na okolí zarůstající ostruţinami a dalším nadělením. Prodrat se<br />

křovinami aţ k márnici vítající návštěvníka reliéfem lebky s kostmi nebylo za<br />

ponurého počasí nic příjemného. Ovšem loupeţníkům to nevadilo a<br />

ponechali zde jen několik pohozených barvotisků. Nyní je hřbitov včetně<br />

kaple nově upraven. Umíráček z r. 1702 tam asi uţ není. Z křoví se vyklubalo<br />

několik starých klasicistních pomníků s akroteriemi (výběţky na okraji<br />

stříšky), či empírových se sloupky, z vegetace zůstaly dva zeravy východní.<br />

Na hřbitově můţe být někde pomník rodiny Riedlů z č.p.11, z níţ pocházeli<br />

známí skláři. Moţná zde také odpočívá Anton a Kristýna Ullrichovi, kteří<br />

dostali v r. 1914 od Franze Josefa I. darem peněţenku s 500 K a zlaté hodinky<br />

za to, ţe měli ve válce 7 synů. Další kříţ při silnici na Holany pocházející z r.<br />

1816 dostal nový nápis, kříţ při silnici do Podolce uţ má z letopočtu snad jen<br />

18.. (snad 1856). Další, např. při cestě na Drchlavu, zmizely. Dá se říci, ţe<br />

uvedené kříţe pocházející ve většině určitě z 19.století měly jistě nějaké<br />

předchůdce. Moţná se najde nějaký další, rozvalený kdesi u plotu, který by<br />

přispěl k obrazu historie vsi (snad prý jeden je nad Dláţděnkou v lese, další<br />

někde na louce, za plotem).<br />

34. Pavlovické údolí<br />

Na skalách podél Dláţděnky se zachovaly různé letopočty, bohuţel čitelné<br />

aţ od 19.století. Najdeme dva vytesané obdélníky (moţná na svaté obrazy),<br />

nad nimi letopočet 1868 WJ,WR, dále F.W. 1881, W.B. 1874, J.S. 1874,<br />

WJN 37 1880, 1881, 1883, 1884, WJ 1907 atd. Po straně je vytesán ţlab a<br />

najdou se i vytesané rýhy do bočních skal pro záseky, pro uloţení hradby přes<br />

silnici. Obdobné rýhy najdeme například u Pavliček, Holan i jinde, ale je jiţ

---

� 164<br />

zapomenuto, ze kterých dob pochází. Silnička pochopitelně dole končila<br />

kříţkem.<br />

Jsme v klikatém dlouhém údolí se zachovanými roubenými stavbami,<br />

některé mají velmi pěkné květiny za okny, protéká zde Švábský potok a vede<br />

silnička. Nejstarší letopočty na skalách jsou i zde z 19.století, z dob, kdy zde<br />

byly tesány kvádry (štuky) na mohutné pavlovické stavby. Například velká<br />

stěna v údolí má nahoře letopočet 1837, na dalších místech: JH. WH, JR. WI,<br />

Jahre 1911, JR FH Drum 1929, WLAM, KL 1905, 1868 W atd.. Někdy se<br />

jedná o ukončení práce v lomu, jindy se chtěl někdo zvěčnit.<br />

Roubené stavby výše nad údolím patří k Popelovu. Pro obě vsi, zejména<br />

pro Pavlovice byl<br />

ţivotně důleţitý<br />

pramen pod skálou,<br />

zvaný Kníţecí pramen<br />

(Kníţecí studánka). Je<br />

dost moţné, ţe jeho<br />

název skutečně pochází<br />

z dob Valdštejna,<br />

protoţe jiného kníţete<br />

zde neviděli. Na<br />

protější straně silničky<br />

nemůţeme přehlédnout<br />

skalní dutinu zvanou<br />

Pustý kostel. Ve<br />

� vlastivědné literatuře se<br />

uvádí, ţe německé názvy Hundskirche asi pochází z Huskirche a uvaţuje se o<br />

Kníţecí studánka<br />

tom, ţe se na takových<br />

místech scházeli<br />

evangelíci v době<br />

protireformace. Moţná se zde jedná jen o pověst zde dokládanou tvrzením, ţe<br />

evangelíci jej pouţívali aţ do r. 1630. Viditelné stavební úpravy (kapsy pro<br />

trámy) jsou moţná z pozdějších dob, kdy zde léta ţila jedna chudá rodina.<br />

Benedikt Dornaus vlastnil kolem r. 1887 pozemky v údolí i statek Quiss<br />

(původně <strong>Chvístec</strong>) nad údolím. Proti prameni nedaleko Hundskirche našel<br />

při lámání kamene vrstvičku uhlí. Ale asi se netěţilo. Jen nějaké zkameněliny<br />

byly nacházeny v okolí.<br />

Kdyţ se současný kronikář toulal zdejšími místy, všiml si, ţe některé nápisy<br />

nedaleko vstupu do údolí pochází z konce války a jsou v polštině. Přečíst se<br />

dala tato slova a symboly: P.T. ZBARAZ, RODASY, SMARK, WADZI<br />

OBLO, moţná to bylo WLADZI ODDZIOLOV - vládní oddíl, S.J.<br />

KRAKOW 1945, v srdci 4.MAI SJ, vedle KIRY = městečko Kiry, WJ<br />

RAWICZ = městečko, KZ KRAKOW a dále v obráceném srdci 4.V.1945 -

---

� 165<br />

obrácené srdce v Polsku tragická smrt (nápisy objevil ing.V.Janoušek). Je<br />

jasné, ţe zde pobývaly polské jednotky. Oficiálně víme, ţe některé jednotky<br />

7.pěší divize 2.polské armády působící v rámci 28. sovětské armády pronikly<br />

do okresu ze severu a ráno 9. května byla osvobozena Česká Lípa (deska na<br />

budově SOU v Mariánské ul.). Podle publikovaných informací do večera byl<br />

obsazen prostor jiţně od města včetně Zahrádek. Aţ 10. května k večeru<br />

postoupila vojska na úroveň Zakšína, tedy poměrně o malou vzdálenost<br />

Příčinou zřejmě byla střetnutí podél silnice na Mělník. Jak ale vysvětlit, den<br />

4.května? Historické muzeum polské armády nedokázalo pochopitelně na<br />

takový místní dotaz dát odpověď. Můţe jít například o průzkum, můţe jít o<br />

vzpomínku na kamarády. Přitom se prý koncem války v lesích pohybovala<br />

nějaká jednotka SS a na silnici k Dubé bylo rušno. Vypráví se o před léty<br />

nalezených lidských pozůstatcích z této doby, o nálezech zbraní v nějakém<br />

rybníce, vypráví se ţe koncem války asi 300 m od silnice z Podolce do Šváb<br />

bylo někde v lese ukryto 100 beden apod.<br />

Ke konci údolí vysoko na skalách je zajímavý přírodní útvar - asi 5 m<br />

vysoká a 15 m dlouhá Pavlovická skála se ţelezitými inkrustacemi. Kusy skal<br />

s inkrustacemi jsou i na svahu pod hřbetem. Je to zvláštnost naší krajiny. Při<br />

sopečné činnosti pronikaly pískovcem roztoky se sloučeninami ţeleza<br />

(zejména goethit), sráţely se a vytvořily v pískovci přepevné útvary. Vzniklo<br />

nejméně deset teorií o jejich vzniku. V poslední době má opět navrch tak<br />

zvaný Liesegangův efekt z r.1896. Jmenovaný byl fotografem a při své práci<br />

zpozoroval sráţení některých sloučenin z roztoku ve valech. Tak mohly<br />

vzniknout<br />

například<br />

soustředné trubky,<br />

koule, růţice a<br />

další podivnosti.<br />

Ojediněle<br />

zmiňované stopy<br />

po neznámé stavbě<br />

někde nahoře se<br />

schovávají. Z<br />

pohledu botanika<br />

je v údolí běţná<br />

květena. Na<br />

čemeřici zůstala asi<br />

jen vzpomínka.<br />

�

---

� 166<br />

Jen několik<br />

domů na konci Balvan ulomený z Pavlovické skály.<br />

údolí, kde začíná<br />

ves Šváby, historie přisoudila k Pavlovicům. Šváby (něm.Schwaben) jsou<br />

vesničkou zřejmě na místě zaniklého Vršova. O něm je první zpráva z r.1388 -<br />

de Wrssow. Totiţ na den sv.Prokopa - 4.července LP1388 věnoval Druzko z<br />

Wrssow (Wrschow) ze svého majetku ve Wrssowě a Hradiscku 1,5 kop<br />

praţských grošů kostelu v Mnichově. R. 1406 je jmenován Jan z Wrssowa.<br />

Protoţe se v české verzi urbáře Novozámeckého .panství vyskytuje Vršov a<br />

ve stejné době (1619) a na stejném místě v něm. verzi Šváby, usuzuje se, ţe<br />

šlo o postupnou přeměnu vesnice, nikoliv o vznik nové na místě zaniklé<br />

vesnice původní. R.1622 se píše o Vršovu naposledy. První zpráva o Švábech<br />

je z r.1654. Dnes Šváby tvoří pár domů podle cesty ke Kozlímu rohu, statek,<br />

roztroušené sklepy, kříţ na křiţovatce z r. 1883 a zvonička. Silnice od Švábů<br />

aţ do Chlumu pochází z r. 1931. Výzkumný ústav zemědělský umístěný v<br />

Zahrádkách v období r. 1951/2 zde měl pracoviště zabývající se chovem<br />

koţešinových zvířat.<br />

<strong>Chvístec</strong><br />

35. Kapitola o statku<br />

Majitelé<br />

Zapomenuté místo, zvané také Quis, kam vede uţ jen zapomenutá cesta.<br />

Chwistczy, Kwis, Quies, Quis, Quist. Nejstarší jeho jméno bylo tedy <strong>Chvístec</strong><br />

a jméno pozdější se asi přeměnilo podobně jako Christos-Kristus. Jedno<br />

místo v Luţici se kdysi nazývalo podobně - Queisz. R.1820 nalezena na poli<br />

kamenná sekera.<br />

Trosky dvorce, o kterém se zachovala 1.zpráva r.1480 - w Chwistczy<br />

(jinde, ţe r.1455<br />

patří k Lípě, jiný<br />

uvádí 1455 pusté<br />

místo). Patřil tedy<br />

k Č.Lípě, r.1545 k<br />

<strong>Jestřebí</strong> - w<br />

chwistczy. Podle<br />

listiny z 20.května<br />

1575 patří<br />

Cwistczy s jedním<br />

dvorem pod Nový<br />

�<br />

<strong>Chvístec</strong> dnes.

---

� 167<br />

zámek. R. 1579 Chwiesstieczký dvuor drţí Fridrich z Rodewicz, ale nebude to<br />

svobodný dvůr, kdyţ toho roku z 1 1/2 lánu, který zde drţí, platí na sv.Jiří 45<br />

gr. českých a na sv.Havla téţ 45 gr.č. a 6 slepic k tomu. Majitelé se střídali,<br />

jen usedlost přeţívala. R.1624 prodává Georg Zacke, kupuje Georg Böhm za<br />

1600 kop míšeňských grošů, od něho 25.5.1644 Johann Fleischmann. Nějaké<br />

spory a nakonec opět Johann Fl.. R.1770 patří usedlost ke katastru Pavlovic<br />

jako č.p.51. R.1708 drţí usedlost Josef Jebavý (Jebausky). Od roku 1750 pak<br />

zde hospodaří rodina Dornhausů. R.1813 i zde byli ubytováni vojáci. R.<br />

1888 uţ zde jsou dva obytné domy a asi 5 hospodářských budov, studna,<br />

rybníček, ohrady,... Jinak se voda brávala z Kníţecí studánky v údolí, která<br />

dodnes slouţí. Při cestě k Novému Zámku býval Quiskreuz, kopce Weinberg,<br />

Huttberg, zde nakonec bývala salaš, potom jen zdroj stavebního kamene.<br />

Mor<br />

V době morové epidemie 1680 byl Johann Fleischmann, který po dobu 40<br />

let byl purkrabím na Novém Zámku, uţ na odpočinku v Lípě. Kdyţ se jeho<br />

ţena nakazila morem, odešel s dcerou na <strong>Chvístec</strong>. Ale i toto místo navštívil<br />

mor. Zemřel ovčák, který se nakazil v Lípě, přišel na <strong>Chvístec</strong> a pohřben byl<br />

na zapomenutém místě Siehdichfür (býval tam kříţ z r. 1867). Krátce potom<br />

zemřela i jeho ţena a dvě děti a byly pohřbeny na místě Quisgründel. Zemřela<br />

i dvě slouţící děvčata. Jak vyprávěl pamětník, říkala mu jeho babička, ţe u<br />

kůlny byly nalezeny lidské kosti. O starého otce se potom postaral jeho syn<br />

Johann Adam, farář v Benešově.<br />

Dnes<br />

Původně byl prý dvorec nedaleko na Kellerberge, kde dodnes zůstal sklep<br />

(jiţně od zřícenin asi 100 m). Přístup k samotě je nejkratší z Pavlovického<br />

údolí. Za plotem zahrady srubu č.p. 1a (proti je srub č.p.011) je pěšina vzhůru<br />

ke statku.<br />

V padesátých letech zde bývaly zemědělské sklady. Vypráví se, ţe otec<br />

reprezentanta v hodu koulí J.Skobly, který zde pracoval jako skladník, dokázal<br />

při rozpaţení v kaţdé ruce udrţet pytel obilí. Dnes po odvozu stavebního<br />

materiálu je zde jen zbytek čelní stěny obytného stavení, staré pískovcové<br />

bloky k ohrazení a zahrada s jabloněmi (např. staré soudky).<br />

Pár starých jasanů, habr, moře kopřiv, nad vším suchý strom. Majitel asi ze<br />

začátku 20. století si potrpěl i na vlašské ořechy (Vlachové = Italové).<br />

Rozvalený kříţek u lesa - Quieskreuz, je také mezi dvěma ořechy. O nich<br />

nám vykládá Ezop tuto bajku: Vedle cesty rostl ořech a kaţdý, kdo šel kolem,<br />

po něm házel kamení, aby srazil plody. Ořech naříkal a pravil: "Já ubohý,<br />

sám si rok co rok zaviňuji příkoří a bolest."... Pokud toto vyjádříme našimi<br />

slovy, pak se říká, ţe "kaţdé dobro musí být potrestáno". Lidé mají i jiné<br />

zkušenosti. Například: Mnoho ořechů, mnoho dětí, nebo na sv. Vavřince<br />

nemají děvčata sbírat vejlupky ořechové do klína, sice by se jim zástěrka<br />

zkrátila. To ale nehrozí. 10.srpna je na ořechy obvykle brzo.

---

� 168<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

�<br />

Výlety do okolí<br />

Pokud jste v některé vsi obce <strong>Jestřebí</strong>, jistě si budete vědět rady, kam se<br />

podívat. Jen si připomeňme pochopitelně hrad <strong>Jestřebí</strong>, reliéfy ve štítech<br />

klasicistních domů i pozdně barokní kostel se sochou sv.Antonína<br />

Paduánského. Podle času se můžeme podívat na stopy po pobytu Prusů na<br />

Dlouhém hřebeni, vypravit se do lesů k Braniborské jeskyni, u Újezda<br />

vyhledat skalní okno a zamyslet se na vrcholu Rožce, jak to příroda dokázala,<br />

že právě v rozích vrcholu jsou skály. V Pavlovicích jistě nepřehlédneme<br />

vysoký kostel se starou lípou a se vzpomínkou na Valdštejna se vydáme<br />

Dlážděnkou dolů ke Knížecí studánce a Pustému kostelu. Kdo má ještě síly,<br />

pokoří vrchol kopce s Pavlovickou skálou. Chráněná území navštívit není<br />

možné. Jejich obyvatelé už sami mají dost starostí, jak přežít při současných<br />

výkyvech počasí i občasných nájezdech barbarů.<br />

Navrhujeme vám proto několik výletů do okolí naší obce. Nečekejte zázraky,<br />

ale všude je hezky a jistě se rádi seznámíte s některými zajímavostmi.<br />

Nenabízíme vám Bezděz, zámek Zákupy, Lemberk a jiná velmi známá místa, ale<br />

krajinu našeho domova.<br />

36. Do Chlumu<br />

Ves je svojí polohou<br />

zbavena "dobrodiní"<br />

neustálého automobilového<br />

provozu. Silnice od<br />

křiţovatky s drchlavskou<br />

silnicí, kterou se dostaneme<br />

do vsi, bývala nazývána<br />

Lehmweg (Hliněná cesta).<br />

Cesta od Podolce se stala<br />

silničkou v r. 1931, kdyţ<br />

před tím dokončili silnici z<br />

<strong>Jestřebí</strong> do Dubé.<br />

Tak tedy do Chlumu<br />

sjedeme od křiţovatky na

---

� 169<br />

kopci.. Nečekejte ţádné zázraky, ale nějaké zajímavosti zde přece mají. Pod vsí<br />

asi nejlépe po svých se dáme doleva a za chvilku obcházíme skálu. Zde vedla<br />

stará cesta nahoru do vsi. Ve skalní stěně je výklenek kapličky se zajímavě<br />

vymyšlenými schůdky. Idylické místo bývalo rejdištěm temných sil, které zde<br />

zastupoval divoký lovec. V době, kdy se převalovaly na obloze temné mraky,<br />

kdy se šeřilo, či o půlnoci s hukotem vichřice v korunách stromů se nahoře na<br />

skalách objevoval divoký lovec se svým huňatým psem a dalším doprovodem.<br />

Stávaly se i hrůzné události. Jedna pekařka, která si nosila k prodeji zboţí od<br />

pekaře z <strong>Jestřebí</strong>, se vydala jedné větrné zimní noci, podle domácích hodin ve 3<br />

hodiny ráno na cestu. Kdyţ došla k místům dnešní kapličky, k jejímu údivu odbil<br />

zvon na v Chlumu teprve jednu hodinu po půlnoci. Chtěla se proto vrátit, kdyţ se<br />

to stalo. Kolem se přehnal<br />

noční lovec se čtyřspřeţím,<br />

druţinou za štěkotu psů a<br />

hučení lesa. Padla pod kola a<br />

kopyta koní, ale na její prosby<br />

jí P.Maria zachránila. Jako<br />

výraz poděkování P.Marii<br />

Pomocné za záchranu zde dala<br />

její obraz. Potom zde byla<br />

vytesána kaplička s obrazem 14<br />

svatých pomocníků.<br />

Pod vsí bývala v těchto<br />

místech "porcelánka". V jejích<br />

�<br />

počátcích ale byl kaplan z<br />

Pavlovic a úředník z Nového Zámku. Ti se zabývali mineralogií a pochopitelně<br />

je náš kopec také zajímal. Jednoho krásného dne, 18.července, byl velký vítr s<br />

průtrţí mračen. Valící se voda trhala skály, vytvářela rokle a odhalila loţisko<br />

kaolinu. Následovala snaha o vyuţití objevu a protoţe tehdy neměli tolik <strong>úřad</strong>ů,<br />

vzniká zanedlouho ( roku 1818) továrna na kameninové zboţí, jindy<br />

prezentovaná jako porcelánka. V r.1821 byl továrna propachtována na 10 let<br />

Adalbertu Landovi (býval ředitelem továrny v Dalovicích) a Josefovi Köcherovi<br />

za 600 guldenů konv. měny ročně. V roce 1824 majitel dostal privilegium a jeho<br />

továrna se jmenovala k.k. priv. Porzellan und Steingutfabrik des Anton<br />

Burgemeister. Stavělo se, vyrábělo, hořelo, vyváţelo zboţí do širokého okolí<br />

R.1850 ale zdejší výroba končí. Problémem jistě bylo vyčerpání loţisek. Kaolin<br />

se vyskytoval v hnízdech, někdy zbarvený ţelezem. Před léty, kdyţ kopali v<br />

Maršovicích studnu, vyváţeli bílý jíl k cestě. Déšť vše rozpustil a cesta byla celá<br />

bílá. Byl to skutečně kaolin.<br />

Kolem roubených chalup a klasicistních budov dojdeme na malé náměstí,<br />

odtud pak ke kostelu sv.Jiří.

---

� 170<br />

Kostely sv.Jiří se často stavěly na kopcích, na vyvýšených místech i mimo<br />

vsi, kde prý bývala pohanská obětiště. Náš kostel sv.Jiří je známý od r.1293, kdy<br />

se odtrhl od Bezdězu aby zde byla zřízena fara. Znovu barokně vystavěn za Jan<br />

Adolfa Kounice v létech 1739-40. Věţ 38 m vysoká byla postavena r.1863 za<br />

3854 florenů, kdyţ byla zbourána dřevěná zvonice, ve které bývalo 5 zvonů. Na<br />

věţi kostela pak bývaly 3 zvony, největší asi 12 metrických centů. Měl prý krásný<br />

hlas, ke kterému mu pomohlo stříbro přimíšené do zvonoviny i krásný úkol -<br />

zvonil při příchodu svatby do kostela. Říkávalo se mu svatební nebo nevěstin<br />

zvon. Doţil se asi 300 let, aby 30. dubna 1918 zvonil naposledy. Krásný zvon se<br />

stal obětí války za císaře pána a jeho rodinu. Další zvony o hmotnosti 8 a 4<br />

metrické centy tvořily prý s největším harmonický souzvuk.<br />

Za vsí nedaleko hřbitova jsou umístěna lucernová Boţí muka, která stojí za<br />

shlédnutí.<br />

Zemědělská ves se celkem úspěšně rozvíjela. Vedle běţných potřebných<br />

plodin se kolem vsi kdysi pěstoval chmel pěstoval se dobytek (před válkou také<br />

360 kusů švýcarského plemene, pod vsí asi proto pracovala od r. 1930 mlékárna<br />

na místě bývalé k továrny na keramiku) atd. Na jiţním svahu se dařilo ovoci -<br />

třešně, švestky, pozdní jablka, hrušky. Dokonce v blíţe neurčené době se<br />

pěstovali i meruňky.<br />

37. Cesta přes Karasy

---

� 171<br />

�<br />

Vesničkou Karasy na protějším břehu na<br />

prochází úzká silnička obklopená zelení až do<br />

Provodína (vhodné pro cyklisty). U zdejší kaple<br />

vzpomeňme Václava Knoblocha, který se zde modlil<br />

růženec jako první po její otevření, když před tím u<br />

8. batalionu myslivců odsloužil vojnu v trvání 14 let a 3 měsíce. U statku<br />

zvaného Mariánov, kdysi například sídla Týnů z Týna, jejichž erbovním<br />

znamením byl váček s penězi, roste zbytek mohutné lípy o obvodu 7,5 metru.<br />

Uvádí se, že první zpráva o vsi je z r. 1525, jiný poukazuje na Jaroše Karase,<br />

hejtmana České Lípy v létech 1406-1422, který by mohl ves držet, či založit.<br />

Ovšem karas byl běžnou rybou a jméno tedy také. Von Karase, který působil<br />

kolem r. 1475 v okolí Norimberku jako loupežník, zde asi za slavného předka<br />

považovat nebudou. Jedno z polí u vsi bývalo nazýváno Budovcovo pole.<br />

Myšlenka, že mohlo kdysi patřit Václavu Budovcovi, který nešťastně skončil<br />

na Staroměstském náměstí, by mohla být pravdivá. Další místo "Na starých<br />

šancích" připomíná návštěvu a pobyt Prusů v r.1757. Karasy bývaly<br />

proslavené i existencí posledních dvou vinic v okrese.<br />

Autor projektu vyuţil jiţního svahu a slunečních paprsků odraţených od<br />

hladiny rybníka a jistě vycházel i z tradic úspěšného pěstování vína v naší krajině<br />

v minulých stoletích, po kterém zůstaly jen místní názvy, např. Vinný vrch u<br />

H.Libchavy, u Zákup, u Dubé, zde pole Zum Weinbergel, jinde letité vinné keře<br />

po vesnicích. Vína zřejmě bývalo dost. V dobách od Václava IV. prý v<br />

Litoměřicích bývaly 2 ţejdlíky vína za halíř, tedy za nejmenší peníz, v Praze<br />

ovšem za halíř jste podle Palackého dostali ţejdlík jen jeden Pěstování vína<br />

dokládá i zpráva, podle které dostal novozámecký hejtman 28. září 1630 z kníţecí<br />

komory nařízeno vybrati z vinic nejlepší jahodky na sestrojení vína vománkového<br />

(vzpomeňte na Vl.Menšíka), šalvějíkového, melisového a kardubenediktového K<br />

tomu musel koupit v Oustí "6 věder víma pelunkového co nejsladšího pro<br />

obzvláštní trunk Jeho Milosti kníţecí k zalíbení". Před léty v ČL zemřelý p.Kryl<br />

pěstoval plno druhů vinné révy, mezi nimi i druh pěstovaný augustiniány v<br />

Č.Lípě. Moţná nějaký ten keř je u klášterní zdi dodnes zachován. Jak chutnají<br />

hrozny ? Asi nic moc - zeptejte se v klášteře.<br />

�

---

� 172<br />

Od statku prý bývaly vidět při vypuštěném rybníce nějaké zbytky zdi, snad<br />

prý prastarého mostu. Dnes ?<br />

38. Nový Zámek v Zahrádkách a jeho okolí<br />

O Zahrádkách, jejichţ ozdobou snad opět bude dnes vyhořelý zámek, máme<br />

první zprávu z r.1376, kdy<br />

jsou majetkem Vítka<br />

Mnichovce ze Zahrádek (de<br />

Zahradek). Někteří<br />

předpokládají, ţe asi zde, na<br />

pískovcové plošině nad<br />

Robečským potokem stála<br />

koncem 13.století tvrz.<br />

Uvaţuje se ovšem také, ţe<br />

původní ves Zahrádky a<br />

tvrz byly úplně jinde, např.<br />

u Nového Dvora, jak bylo<br />

nedávno prezentováno.<br />

Podle pramenů byl dnešní<br />

(pochopitelně vícekrát<br />

upravovaný) zámek<br />

Nový Zámek v zimě před poţárem<br />

postaven někdy po roce 1547, dále pak, ţe r.1556 jiţ stál a byl uveden jako<br />

Newnweithenbergk = Nový Vítkovec. Potom se začíná objevovat označení Nový<br />

Zámek - 1562 Zamek Nowy, 1566 Newschlos. Předpokládá se, ţe obě jména se<br />

týkají stejné stavby. Nejstarší renesanční stavební prvky jsou prý v SZ části a pak<br />

údajně stopy někde pod hradem. Ostatně zámek má renesanční dispozici<br />

čtyřúhelníka, v baroku měli raději hlavní křídlo + dvě postranní uzavírající před<br />

zámkem čestný dvůr. Obnovovala se obora, vysazena byla štěpnice, postaven<br />

nový včelín. Z r.1782 jsou fontány u zámku. Sluneční hodiny na nádvoří mají<br />

letopočet 1792. V 19.století (1820/21) zámek byl upraven empírově - viz<br />

například trojúhelníkový štít, kaple. Zámek je čtvercového půdorysu s vnitřním<br />

nádvořím, dvoupatrový se čtyřmi okrouhlými rohovými věţemi zakončenými<br />

báněmi. V průčelí je erb Kouniců.<br />

�

---

� 173<br />

Co zde bývalo před poţárem v noci<br />

z 29. na 30. ledna 2003 ? Z rozlehlého<br />

zámku s velmi tlustými zdmi a<br />

mohutnými klenbami (hotel měl 45<br />

pokojů, učebny,...) byl zachován sál<br />

(sál předků) prostupující obě patra,<br />

vyzdobený kdysi ve stylu Ludvíka<br />

XVI. Zřejmě býval tanečním sálem. Ze<br />

starého vybavení zůstala dvoje<br />

empírová kachlová kamna. Velkou<br />

místností je bývalá kaple s odhalenými<br />

freskami 4 evangelistů, ale bez hlav,<br />

které pokračují ve vyšší patře - byl<br />

vloţen strop. Krásnou místností býval<br />

"Princeznin salonek" s původní<br />

parketovou podlahou (viz obrázek). V<br />

zámku kdysi dávno bývala sbírka<br />

zbraní, památky na Albrechta z<br />

Valdštejna (jeho plášť, maršálská hůl,<br />

podobizna, koţený oblek), památky<br />

na rod Kouniců (podobizny,<br />

rodokmen), meč z r.1513, praporce z<br />

r.1675, zbraně, brnění, řemdich<br />

nalezený u Housky, lustr z bambitek.<br />

Před 100 lety zde v zámku bývala i<br />

portrétní obrazová galerie členů<br />

rodin s 50 obrazy, tedy portréty<br />

Valdštejnů, rodiny O´Gilvy,<br />

Buccelini, Heisperg, Kounicové,<br />

atd. Vše zmizelo velice dávno před<br />

poţárem. Pod zámkem jsou rozsáhlé<br />

sklepy a chodby. Zde je např. velký<br />

sklep snad prý na pivo, dále velká prostora, kde byla nádrţ na topný olej (potom<br />

bylo instalováno vytápění přímotopy) a další rozsáhlé prostory končící<br />

letopočtem 1713 na svislé stěně. Sklepy mají klenby z rostlého kamene. Podivné<br />

je úzké schodiště na první pohled starší neţ okolní barokní, které přímo vybízí k<br />

hledání nějaké tajemné podzemní chodby. Dnes známe podzemí je vlastně pod<br />

částí zámku Je proto otázkou, zda ještě neexistují nějaké neodhalené prostory.<br />

Obraťme se nyní k přírodě. Tabule naučné stezky uvádí 20 druhů a kultivarů<br />

jehličnatých stromů a 16 listnatých, Hieke pak uvádí 20 jehličnatých a 73<br />

listnatých. Vidět můţeme:<br />

�<br />

Plánek zachycující parkovou úpravu<br />

ze starších dob. Zámek, před ním<br />

vlevo kanceláře vedení panství, výše<br />

vlevo skleníky, kde se prý s oblibou<br />

kdysi pěstovaly kamélie.<br />

�

---

� 174<br />

jilm lysý Ulmes glabra vpravo od vchodu do zámku<br />

jalovec virţinský Juniperus virginiana vpravo od zámku<br />

smrk ajánský Picea jezoensis " (vzácnější)<br />

lípa šírolistá Tilia platyphyllos " vzadu<br />

borovice těţká Pinus ponderosa vlevo od vchodu za plotem<br />

jedle kavkazská Abies normanniana vlevo před plotem<br />

zerav západní Thuja occidentalis (Globosa, Malonyana, Pyramidalis)<br />

vlevo od zámku různé kult<br />

smrk pichlavý Picea glauca před zámkem,<br />

tis červený Taxus baccata před zámkem,<br />

borovice vejmutovka Pinus strobus mladý strom vlevo od zámku,<br />

jalovec obecný Juniperus communis vpravo od zámku,<br />

trnovník akát Robinia pseudacacia vpravo od zámku,<br />

Dub - různé druhy a kultivary vlevo od zámku v pozadí, např. Quercus rubra.<br />

Alej habrů obecných Carpinus betulus roste u cesty do Pekla, alej kaštanů<br />

(jírovec maďal) za parkem k Peklu a pochopitelně smrk ztepilý - Picea exelsa<br />

Najdou se i další stromy a keře: buk lesní - Fagus silvatica, jasan ztepilý -<br />

Fraxinus exelsior snad i dřezovec trnitý, jistě rododendrony a další. Dále jsou v<br />

literatuře různě uváděny např.: javor mléčný - Acer platanoides, javor babyka -<br />

Acer campestre, jeřáb břek - Sorbus torminalis, jírovec červený - Aesculus x<br />

carnea, ořešák černý - Juglans nigra, lípa americká - Tilia americana, lípa<br />

stříbrná - Tilia tomentosa, líska turecká - Corylus colurna atd. Vţdy se píše o<br />

Valdštejnových lípách - dříve 3, později 2 Dnešní stav je tento: po jedné zůstal<br />

pařez vpravo od cesty ke skleníku, druhá ještě ţije vpravo za zámkem (zbytek).<br />

Dnešní park má rozlohu asi 3,5 ha. Otočme se. Vpravo od cesty ze zámku přímo<br />

k silnici v trojúhelníku sevřeném s boční cestou mířící vpravo je např jasan<br />

ztepilý Acer excelsior a velký javor klen - Acer pseudopaltanus Leopoldii se<br />

světlejšími skvrnitými listy Velký strom nalevo od cesty je topol bílý (linda) -<br />

Populus alba.<br />

V okolí zámku se zachovalo plno roubených staveb. Sv. Florián byl asi vsi<br />

nakloněn. Barokní pojetí prostoru před zámkem si však vyţadovalo alej<br />

vysazenou v ose stavby. Přejdeme silničku, u které je pomník padlých, dále vlevo<br />

balvan - k připomenutí šedesátiletého výročí panování jeho apoštolského<br />

veličenstva FJ I. Alej začíná sochou svatého Michaela s nápisem sdělujícím kdo a<br />

kdy ji nechal postavit. Potom by nás uţ čekala přes kilometr dlouhá alej (přes 200<br />

stromů), kterou prý nechal vysadit sám Valdštejn, za ní baţantnice se zbytky<br />

ohrazení, potom Sádky, Jiljov a pohled na Vřísek v oboře se mnoha muflony a<br />

zapáchajícími kozami bezoárovými, které asi z důvodu ničení Pavlovských vrchů<br />

a ţebrání u turistů asi přestěhovali k nám.<br />

39. Ke kostelu sv.Barbory

---

� 175<br />

Příliš důvěrný vztah mezi<br />

kostelíkem a věţí<br />

�<br />

Je to prostě podivné. Kostelík<br />

na výšině sám uprostřed kouzelné<br />

přírody, polí a luk, stará věţ, hřbitov a<br />

ves nikde. Augustin Sedláček usoudil,<br />

ţe dnešní kostel je nástupcem<br />

středověkého kostelíka a kolem bývala<br />

farní ves Mnichov. Moţná to tak bylo,<br />

moţná ne. Jaké byly příčiny jejího<br />

zmizení se dodnes neví. Názory jsou<br />

různé. Mohla zaniknout při napouštění<br />

Novozámeckého rybníka, případně jiţ<br />

zaniklého rybníka pod kostelíkem, při<br />

nějaké vojenské návštěvě, mohla<br />

shořet, zaniknout tím, ţe se ţivot<br />

přesouval jinam. K tomu ještě existují<br />

pověsti o stěhování kostelíka na dnešní<br />

místo, tedy ţe ves bývala původně jinde.<br />

S otázkou, kde vlastně byl Mnichov, si<br />

lámou hlavy všelijací odborníci i neodborníci přes 100 let. Spolehlivé řešení<br />

záhady je stejně pořád spíše v mlhách. V literatuře se opakuje zpráva, ţe r.1846<br />

podle F.A.Hebera snad zde u kostela byly zbytky dvora, moţná tvrze.<br />

Archeologický výzkum zatím získal keramiku uţ z konce 13.století v sondách u<br />

dnešní zvonice, jinak asi nic. Jedinými známkami starého osídlení je tedy<br />

uvedená keramika a dále zbytky 3, jindy 2 domků, které stály na hraně útesu<br />

(Kostelní domky, po válce uţ jen samota U kostela), kamenné bloky, dva<br />

vytesané prostory, schodiště. Nově jsou zde zahrádky, včely a hlídající pes. Na<br />

farní vesnici je to ale dost málo. Na druhé straně, co se našlo kolikrát po<br />

zaniklých vesnicích ? Jen pár střepů.<br />

Co říkají historické zprávy ? Je jich ku podivu dost. Prvním známým<br />

Mnichovcem je Smil z r. 1345 a potom uţ následuje řada dalších jmen majitelů<br />

a farářů. R.1478 je uváděna pustá ves. Přeţil dvůr a dva mlýny. To uţ se<br />

Mnichovští z našich míst ztrácí a mizí i jejich predikát. Na světlo boţí se ještě<br />

dostává rodina Velenských z Mnichova, a to Oldřichem Velenským z� Mnichova,<br />

rodem, jak se domníváme, pocházející z naší zaniklé vesnice. Ten zřídil v letech<br />

1519-1521 v Bělé tiskárnu, kde se tiskly knihy označované za luteránské, tedy<br />

protikatolické a některé z nich zakázané. Tento bakalář Praţské univerzity<br />

překládal Lukiána, Erasma Rotterdamského, Luthera a další.

---

� 176<br />

Velenský napsal jedno dílko, které v jeho době vzbudilo řadu polemik Mělo<br />

také poněkud delší název (nejprve v originále latinsky,<br />

potom česky): "In hoc Libello gravissimis<br />

certissimisque et in sacra scriptura fundatis rationibus<br />

variis probatur Apostolum Petrum Rhomam non<br />

venisse negue illic passu Proinde satis frivole et temere Romanus pontifex se<br />

Petri successorem iactat et nominat etc.<br />

"<br />

" V této kníţce se dokazuje<br />

nejpádnějšími a nejjistějšími a o písmo<br />

svaté opřenými různými důvody, ţe<br />

apoštol Petr do Říma nepřišel a ani tam<br />

nebyl umučen. Proto dosti nesvědomitě<br />

a ukvapeně se činí a prohlašuje římský<br />

papeţ nástupcem Petrovým." Tato<br />

kniha měla takový ohlas, ţe jí pouţil i<br />

Luther, dvorní teolog anglického krále<br />

John Fischer, samozřejmě proti byli<br />

různí odpůrci z řad církve katolické.<br />

Pavel IV. ji r. 1559 pro jistotu dal na<br />

index. Kdo měl pravdu, to<br />

ponecháváme k rozhodnutí vám. Kniha<br />

měla jen 32 stránek a vytištěna byla 24.<br />

listopadu 1520. Snad jen na doplnění,<br />

�<br />

Erb Velenských z<br />

Mnichova<br />

ţe Velenský zřejmě převzal tiskárnu<br />

Michala Klaudia z Mladé Boleslavi a<br />

jak uţ víme, asi tak rok a půl tiskl v Bělé.<br />

Vstupme nyní do areálu kostela. Přístup ke kostelu je řešen velkoryse pojatým<br />

barokním schodištěm zakončeným dvěma sochami asi z 1.čtvrtiny 18.stol.. Jasný<br />

je sv.Václav s kníţecí pokrývkou hlavy - zemský patron a také patron vinařů a<br />

sládků. Druhá socha bývá označována za sv.Judu Tadeáše (jeho atributem je<br />

kniha a kyj), bratra sv.Jakuba menšího. Nověji je uváděn sv.Prokop. Těţko říci,<br />

kdo má pravdu, ale k Václavovi by Prokop jako další zemský patron a patron<br />

rolníků patřil. Nejméně ve dvou větších knihách jsou pro jistotu uvedeny sochy<br />

tři. Ve hřbitovní zdi, která je před námi, je zasazen kámen s nápisem<br />

ERWEITERT ANNO 1837. Ve zdi u zvonice je pak kámen s letopočtem�� 1587<br />

(jiný čte 1582), zřejmě tedy rok postavení zdi (jiný uvaţuje, ţe se jedná o jeho<br />

druhotném zasazení). Podívejme se nejdříve na zvonici. Tato věţ je postavena<br />

podivně vzhledem k ohrazení a vzhledem ke kostelu. Změřte si její půdorys.<br />

Vnější rozměry má 7,1x 8,2 m, se stěnami přes metr silnými. Zvonice určitě zde<br />

stála dříve neţ ohrazení. V obráceném pořadí a takto poloţené stavby by snad<br />

nikdo nestavěl. Patro bylo přistavováno (např zub na zdi zvenku). Kaţdého<br />

�

---

� 177<br />

zarazí nepoměr mohutnosti kostelíka a věţe. Na jednom portálu se před léty dal<br />

rozeznat pod nánosem cementu letopočet 1609. Věţ přestavoval (opravoval)<br />

liběšický mist Johann Georg Pachmann v r. 1753, kdy stavěl faru v Holanech.<br />

Zmínka je o opravě věţe v r. 1886. Poslední oprava dodala novou krytinu.<br />

Všeobecně se uvádí, ţe kolem roku 1500 - 1550, byl postaven na našem<br />

místě, kde uţ něco před tím stálo (střepy), kostel. Další dodává, ţe z let 1500 -<br />

1550 se zachoval presbytář a postranní kaple. Loď má být novější. Nejspíše v<br />

baroku byla loď prodlouţena a vzniklo tak podivné uspořádání staveb.<br />

Skutečností je, ţe dosud nebyla nalezena ţádná listina, která by byla např.<br />

pamětní listinou k zaloţení kostelíka, či listina jiného typu, která by nás o<br />

zaloţení (vystavění) kostelíka informovala. Na stěně uvnitř je mramorová<br />

náhrobní deska Wolfganga Teudela z Ehrenfeldu +1591 (Wolf Tändel a jeho bratr<br />

Petr byli ve sluţbách Jana z Vartenberka. Jedná se o typický náhrobek s postavou<br />

a nápisem okolo z červeného (uţíval se i bílý) mramoru z období od 60.let<br />

16.stol. do 1/3 17.stol.. Kostelík byl nejméně 15 krát vykraden. Uvnitř patrně uţ<br />

není nic, co by se dalo zcizit. Na jeho východním konci je vidět menší přístavba<br />

vstupu do hrobky Kouniců pod kostelem<br />

V hrobce je místo na 27 rakví Pohřbeno je zde 14 Kouniců a jedna<br />

společnice, či vychovatelka. Rakve jsou uloţeny jako do voštin včelího díla.<br />

Např 3.1. 1860 byl zde pohřben Emanuel Kounic, + 27.12.1859, ke svému<br />

bratrovi Jindřichovi, rytmistrovi c. k. armády. Nebudeme rušit klid mrtvých. Jsou<br />

mezi námi ale i jiní. Uţ i zde byly dveře do hrobky nejednou násilně otevřeny,<br />

jednou dokonce rozbity snad krumpáčem, snad sekerou.<br />

Vedle nás jsou tři kříţe s erby. Pohřbena zde byla Marie Hohenlohe, +<br />

18.1.1918, se svými syny - viz Nový Zámek Hroby Marie a jejích synů -<br />

Alexandera * 1879, +1933 a Albrechta * 1877,+ 1931 s černými levharty rodu<br />

Hohenlohe jsou stále více poškozované. Chybí některé řetězy. Pověst mluví<br />

také o podzemní chodbě na Vřísek z jednoho ze tří hrobů s erby, kde údajně<br />

nikdo není pohřben. Na hřbitově jsou nejstaršími klasicistní pomníky. Všimněte<br />

si výstupků na okraji horní části pomníků, nazvaných akrotérie O nich např.<br />

píše uţ Platon ve svém Kritiovi ( ţe v Atlantidě měli chrám boha Poseidóna se<br />

stříbrnou střechou a zlatými akrotériemi). Ty budou moţná pocházet z kultu<br />

býčích rohů Jiný mluví o rozích hojnosti, dalšímu připomínají srpek luny. Uţ ve<br />

starém Izraeli jsou nalézány staré oltáře s těmito výstupky. Křesťanským<br />

výkladem ojediněle bylo to, ţe prý hora Blahoslavenství má sedlo mezi dvěma<br />

zvýšenými okraji - rohy.<br />

Pokud máte moţnost, poţádejte v neděli před mší (asi v 9 hod.) o povolení<br />

vstupu do věţe v době, kdy vyzvánějí zvony. Je to neuvěřitelný záţitek.<br />

40. Podivná barokní světice Svatá Starosta

---

� 178<br />

K tajemnému baroknímu světu<br />

čarodějnic, andělů a ďáblů,<br />

rozpodivných svatých a neuvěřitelných<br />

zázraků patří i nedaleko Zahrádek,<br />

ukryta v zeleni stromů, socha svaté<br />

Starosty. Je výjimečnou památkou,<br />

kterou dal r.1705 postavit majitel<br />

Novozámeckého panství Jan Vilém<br />

Kounic. Je to zřejmě u nás jediná<br />

kamenná socha této mučednice, jejíţ<br />

světlo zazářilo v době baroka.Podle<br />

církevních pramenů to byla dcera<br />

pohanského portugalského krále, která<br />

se dala pokřtít a odmítla se vdát za<br />

pohana, krále sicilského. Prosila Boha,<br />

S.WILgefortIis VIrgo fortIs<br />

CoraM Deo eX passIone et eX<br />

aby jí pomohl. Ten její obličej gratIa gracIosa et grata<br />

�<br />

proměnil ve svou podobu. Otec jí pak<br />

pro nobIs se sIstat et eXIstat<br />

nechal ukřiţovat, údajně roku 139<br />

(138). Protoţe později, jako v jiných<br />

PATRONA<br />

pověstech bylo nalezeno její tělo<br />

Svatá Statečná dívka,panna�<br />

neporušené, byla prohlášena za svatou.<br />

Na sochách, obrazech a reliéfech je ����������������<br />

vţdy ukřiţovaná, nad hlavou královská ��������������<br />

koruna, symbol vítězství víry a ���������������<br />

odměny mučednice na nebi. U nohou<br />

����<br />

houslista, který ji v její těţké chvíli těší<br />

hudbou. Ona mu posledními silami ���������������<br />

hází zlatý střevíček. V různých zemích má tedy různá ����� jména, např. Kümerniss<br />

(Kummer = něm.starost, hoře), Wilgefortis ����������������<br />

(z Virgo fortis= statečná panna),<br />

Liberate, atd.. Naše socha je německy označována ������������<br />

jako Kümmernis Statue. Celá<br />

legenda o svaté Starostě je zde u Zahrádek �<br />

vyjádřena. Houslistovi jiţ po léta<br />

chybí hlava a zatím se nenašel nikdo, kdo by pomohl. Latinský nápis na podstavci<br />

obsahuje chronogram s letopočtem postavení sochy - 1705 (W=V+V). Nápis na<br />

zadní straně sochy dnes není čitelný. Zná někdo jeho obsah ?

---

� 179<br />

Svatá Starosta bývala populární<br />

zejména v Jiţním Německu. U nás<br />

kromě naší jediné kamenné sochy<br />

existuje ještě několik reliéfů a<br />

obrazů této světice. Spornou je<br />

socha na praţské Loretě v<br />

ambitech vpravo od vchodu.<br />

Historie o této oblečené soše<br />

tvrdí, ţe je to Starosta (například v<br />

básni Jaroslava Seiferta), ale<br />

�<br />

dnešní průvodce hovoří o soše<br />

Krista oblečeného v tunice (něco jako románská suknice). Tak se tam podívejte a<br />

zkuste záhadu rozřešit.<br />

K soše sice vede odbočka cesty ze silnice, ale vzhledem k dopravě je lepší<br />

zajet ke kostelu sv.Barbory a odtud pěšinou k soše. Oblouk silnice tvořil hráz<br />

dávno vypuštěného Mnichovského rybníka. V průrvě pod silnicí, kde protéká<br />

Bobří potok, zůstaly jen zářezy pro trámy stavidel. Na straně je k vodě vytesán<br />

vchod - moţná zde bývala místnůstka. U průrvy Mnichovského rybníka bývala<br />

po obou stranách malá parkoviště. V rámci úspor byla zrušena, a tak se od sochy<br />

k průrvě dostanete jen po okraji nebezpečné silnice.<br />

41. Ţelezité útvary u Borku<br />

Tento krátký výlet je určen pro "usedlejší" cestovatele, kteří si nechtějí ničit<br />

zdraví lezením do kopce k Pavlovické skále, ale chtějí spatřit tyto geologické<br />

útvary s menší námahou. Moţná zde jsou útvary i bohatší. Stačí odbočit na<br />

silničku k Borku a z ní na lesní cestu. Prvního, koho potkáme, bude určitě Jan<br />

Nepomucký, pochopitelně opět jako socha. Socha je mladší, můţe pocházet aţ z<br />

doby po svatořečení (1729), protoţe se jedná o variantu původního díla, ne o<br />

prostou kopii.. Variantu s kříţem na druhé ruce uţívali, moţná i zavedli sochaři<br />

Jelínkové. Někdy je uváděn rok 1770 jako rok jejího vzniku. Kdyţ dnešní silnice<br />

do <strong>Jestřebí</strong> ještě nebyla, bývala zde asi křiţovatka lesních cest - cesta do Újezda,<br />

nebo Popelova a cesta do <strong>Jestřebí</strong> pod lesem. Ztracený je původní nápis na<br />

předním soklu, kde je nyní nápis informující o její renovaci r. 1894.

---

� 180<br />

Po přímé cestě půjdeme dále do lesa<br />

mírně do kopce asi tak 200 m, potom se<br />

dáme lesem vlevo a na pískovcovém<br />

hřbetě najdeme doslova ţelezné trubky<br />

vyplněné pískovcem, pomačkané ţelezité<br />

vrstvy jako listy ze sešitu a další útvary<br />

(ţelezivce - ortsteiny). Jedná se o jev<br />

typický pro naší krajinu a vyskytující se<br />

zde na více místech, například vytváří jiţ<br />

zmiňovanou Pavlovickou skálu. Je to<br />

geologická zvláštnost, která se zasluhuje<br />

ochrany. Ţelezem prosycené vrstvy<br />

vytváří zde vlastně hřeben asi 100 m<br />

dlouhý, který má pokračování ve<br />

skalkách. Další skalky jsou v okolí tohoto<br />

hřebene. Při pohledu do širší krajiny vidíme tyto konkrece obsahující obvykle<br />

goethit FeO(OH) a limonit Fe2O š) zejména v jiţní a východní části okresu.<br />

Někdy oţívá mylná představa, ţe<br />

z těchto tvrdých vrstev se tavilo<br />

ţelezo. Ţeleznou rudou v dobách<br />

od středověku ale bývaly v naší<br />

krajině měkké jílovité vrstvy<br />

obsahující ţelezo, které ostatně<br />

také vznikly v důsledku sopečné<br />

činnosti. Zde v okolí se netěţily<br />

(asi ani nevyskytovaly).<br />

Nejbliţším "dolem" byl nejspíše<br />

Borný a Havířský vrchu Starých<br />

Splavů..<br />

kameny<br />

42.Provodínské<br />

Vydejme se nyní přes Provodín nahoru na nejvyšší kopec. První zpráva o<br />

této vsi je z r. 1376, kdy je dne 2.května uveden rychtář Nyczko judex de<br />

Prowodin. Původně dvě vsi - Horní a Dolní Provodín se nakonec spojily v dnešní<br />

obec. Všimněme si vlevo v zatáčce velkou roubenou stavbu všeobecně<br />

označovanou<br />

i dnes Sandschänke. F.Hantschel ve své práci Heimatskunde... uvádí<br />

zajímavou pověst: Poblíţ staré praţské silnice (vedla přes Provodín, ne jako dnes<br />

přes <strong>Jestřebí</strong>) stávala stará zájezdní hospoda. Došlo zde k šarvátce mezi Švédy a<br />

�<br />

�

---

� 181<br />

Valdštejnovými vojáky. Švédové dokonce probodli i děti šenkýře a zapálili<br />

hospodu. Ten s přáteli oheň uhasil a padlé vojáky pohřbil "Na starém hřbitově".<br />

Na místě hospody byla vystavěna kaple. Šenkýř si postavil novou hospodu snad<br />

na dnešním místě. Starý hřbitov byl někde tam, kde je dnešní, moţná vedle něho.<br />

Prý vedle nového hřbitova ještě dlouho přeţívala stará kostnice. Vypráví se i o<br />

pohřbení Prusů, kteří<br />

zde zemřeli na<br />

nějakou nakaţlivou<br />

nemoc, o pohřbení<br />

Rusů v době<br />

napoleonských<br />

válek. Na dnešním<br />

hřbitově je pohřben i<br />

jeden z účastníků<br />

Rumburské vzpoury.<br />

Podívejme se<br />

ještě na vyznačený<br />

jehličnatý strom<br />

vysoko ve svahu nad<br />

dolní vsí. Je to<br />

velká douglaska<br />

tisolistá (Pseudotsuga menziesii), obvod asi 250 cm, výška kolem 25 m. Několik<br />

těchto stromů bylo vysazeno u příleţitosti svatby arcivévody Ferdinanda<br />

Zákupech s hraběnkou Chotkovou za nelibosti císařského domu v Zákupech dne<br />

1.7.1900. Snad to byly 2-4 leté stromy, které myslivci dostali k vysazení. Nevíme,<br />

odkud se vzalo "přesné tvrzení", ţe r.2002 je stromu 115 let. Takový strom býval i<br />

u Černé Země (samota za kopcem, kam prý dojíţděl Jaroslav Vojta). O dalších se<br />

nic neví. Jedna douglaska je na náměstí v <strong>Jestřebí</strong> za skřínkami, ale ta bude asi<br />

mladší. Tyto stromy dorůstají ohromných výšek. Například se píše o stromu délky<br />

127 m poraţeném v Britské Kolumbii r.1895 s průměrem kmene 7,5 m. Sazenice<br />

stromu byly přivezeny do Evropy r.1827 Davidem Douglasem. Název stromu<br />

několikrát změněn (jedle Douglasova, Douglaska tisolistá, Pseudotsuga<br />

menzesii). Obchodně prý se mluvilo o oregonské borovici - dekorativní dřevo s<br />

červeným jádrem.<br />

Nyní se jiţ podívejme na jednotlivé kopce. Skála uprostřed (417 m) má různé<br />

názvy: Lysá hora, Čertovo hnízdo, Čertův kámen, Kahlstein,, Spící panna. Je z<br />

čediče, který zde obsahuje např. i magnetit a bronzit. Černá skála dominující<br />

krajině vyvolává představy tajemnosti, rejdiště čertů za bouřlivého počasí, vstupu<br />

do pekla apod. Asi nejznámější je pověst o spící panně, vycházející z toho, ţe<br />

profil skály připomíná profil dívčího obličeje. Podle jedné verze pověsti se<br />

dokonce zkamenělá dívka měla vdát za ďábla. Tento kopec je chráněným<br />

územím, na kterém roste v křovinách plno vzácných rostlin (např. lilie<br />

�

---

� 182<br />

zlatohlavá). Záchrana přišla zde také na poslední chvíli. Skála totiţ bývala<br />

lomem. Dá se vyšplhat nahoru (ale určitě ne s hladkými podráţkami). Jistě<br />

nepřehlédnete na čedičové skále obsahující mimo jiné magnetit (ovliňuje<br />

kompas) například světle zelené shluky olivínu, či netřesk výběţkatý. Pohled<br />

shora je ovšem pro poněkud drsné povahy. Vytěţený prostor v Provodíně,<br />

vytěţený ve směru k Brenné, těţba ve směru od Srní k Lípě. Na druhé straně jsou<br />

však prováděna různá opatření navracející terén přírodě. Například na vytěţených<br />

místech staré pískovny roste kolem 70 druhů vyšších rostlin - zeměţluč menší,<br />

rosnatka okrouhlolistá, měsíčnice vytrvalá, rojovník bahenní, plavuň vidlačka,<br />

pomněnka bahenní, bublinatka menší, orobinec úzkolistý, rdesno obojţivelné,<br />

blatouch bahenní, rosnatka okrouhlolistá, dokonce biolog ukázal "skvost" -<br />

plavuňku zaplavovanou - Lycopodiella inundanta. Ţije zde ropucha tříprstá,<br />

ropucha krátkoprstá, blatnice skvrnitá rak říční i rak americký, skokan ostronosý -<br />

delší nosík, skokan skřehotavý, .ropucha krátkonohá, skokan skřehotavý, zmije<br />

obecná, čolek obecný, skokan zelený, ještěrka obecná a ţivorodá a mnoho další<br />

havěti.<br />

Podívejme se na další kopce. Vpravo je malý Strausův vrch (376 m). Vyšší je<br />

Dlouhý vrch ( 399 m) a za ním je schovaný Pitrův vrch (345 m). Dlouhý vrch je<br />

znělcový podlouhlý štít pokrytý zčásti přirozeným lesem. Od myslivny se přes<br />

vrchol kopce táhne v délce přesahující kilometr obranný val s příkopem, ještě<br />

dnes místy aţ 3 m hlubokým. Opevnění, které opakovaně navštívil Jeho Majestát<br />

Josef II, bylo proto dříve nazýváno Šance císaře Josefa. Vlevo od Spící panny je<br />

chráněný Michlův vrch (387 m) se vzácnou květenou a výskytem olivínu. Je<br />

nepřístupný (zákon, majitel, ohrazení a zvědavé krávy). Za silnicí následuje<br />

nízký, zarostlý Puchavec (Neubauerův vrch, 341 m), dříve známé naleziště<br />

zeolitů (= puchavce, zeo = řecky vařit se, pěnit), vyskytujících se v dutinách<br />

vyvřelin. S ukázkami zdejších nerostů se můţeme setkat v okresním muzeu,<br />

případně v Národním muzeu v Praze i v muzeu ve Vídni. Bývalo to slavné<br />

naleziště, ale při poslední návštěvě zde dominovalo odloţené auto koly vzhůru.<br />

Poslední kopec vlevo, uţ mimo Provodínské kameny, je Kravský vrch.<br />

43.Staré Splavy<br />

Abychom pořád nebyly jen v lese, podíváme se nyní na letovisko Staré<br />

Splavy. Všechny cesty vedou k jezeru. V létě společenské středisko plné ţivota, v<br />

zimě vesnice, jak tvrdí starousedlík. Tento "Velký rybník", jak s dříve psalo,<br />

zaloţil Karel IV. . R. 1366 latinsky kronikář Beneš Krabice z Weimile zapsal:<br />

"Eodem anno et tempore dominus imperator in Nuremberch constitutus<br />

constituit vicarium generalem sacri imperii per Alemanniam Wenceslaum<br />

Brabancie ac Lucemburrgergensen ducem…". Raději česky: "Toho roku a v tom<br />

čase pan císař, zdrţujíc se v Norimberce, ustanovil generálním vikářem svaté říše

---

� 183<br />

římské pro Německo svého bratra Václava, vévodu brabantského a<br />

lucemburského a navrátivše se do Čech, zbudoval a vyzvedl rybník nevídané<br />

velikosti, jakési vodstvo pod hradem Bezdězem. V těchto dobách se v Čechách<br />

objevil zvláštní druh ryb, dříve nevídaný, kterým se říká parmy neboli vousáčci, a<br />

to ve velkém mnoţství,<br />

proto jich velká hojnost<br />

byla v Čechách. "<br />

R. 1553 je v<br />

zápisech "nová ves<br />

Stary Splavy". Ovšem<br />

Splaváci se pyšní touto<br />

pověstí:<br />

Bylo nebylo. Kdysi<br />

se skupina šumařů<br />

vracela v povznesené<br />

náladě domů kolem<br />

Velkého rybníka. Jeden z<br />

nich spadl do průrvy.<br />

Zachránila ho basa,<br />

které ho drţela nad<br />

vodou. Na památku<br />

tohoto zázraku zde byla<br />

malá basa vytesána a k ní letopočet 1222 (MCCXXII).<br />

Odtok vody z jezera.. Basa má být aţ ke konci vlevo<br />

dole.<br />

Tolik místní pověst. Malá basa v průrvě na nepřístupném místě za dvojitým<br />

plotem skutečně prý je a letopočet údajně také. Tak tomu budeme věřit a<br />

podíváme se na průrvu, na mlýn, na roubené chalupy a potěšíme se pohledem na<br />

oba Bezdězy, na vrch Šroubený (Šroubek) vedle hráze a Borný na levé straně<br />

jezera. Abychom byli spravedliví a zdůraznili naší úctu k "šedinám" vsi, musíme<br />

připomenout, ţe r. 1927 se při stavbě domu v pískovcové průrvě asi 20 m nad<br />

úrovní jezera našla 28,5 cm vysoká nádoba asi z doby laténské (asi 450 - 75<br />

př.n.l.).<br />

Z Havraních skal na svahu Šroubeného prý shlíţel Karel IV., kdyţ se<br />

rozhodoval o zaloţení jezera. To se ostatně tvrdí o více místech. Rybník se stavěl<br />

za pana Tisty z Libštejna, purkrabího na Bezdězu. Původně měl 350 ha, nyní<br />

278 ha. Romantici tvrdí, ţe na vrcholu tohoto kopečka býval hrádek Rabenstein,<br />

někteří skeptici pomlouvají, ţe název kopce (německy Schraubenberg) mohl<br />

klidně vzniknout od sklárny, kde pracoval také Schraubenmacher = výrobce<br />

šroubových zátek do lahví, nebo je kopec prostě zátkou, ukončením hráze.<br />

Napravo od hráze je loděnice, za lesem pak velká pláţ. U ní, na Jarmilině skále<br />

(název snad uţ z r.1910), bývala od 10.12.1936 socha K.H.Máchy. Jejím autorem<br />

byl praţský sochař Leonard Rotter. Tři metry vysoká, ze sliveneckého<br />

�

---

� 184<br />

mramoru, s nápisem: Čím menší drahá vlast, tím větší láska má. Po zabrání Sudet<br />

byla odstraněna a nyní je v Bělé p.Bezdězem.<br />

Na ploše jezera je malý Kachní ostrov a známý Myší ostrov. Podle pověsti<br />

moţná zde měl ţít bohabojný Dalibor z Myšlína a jak to bývá, známější se stal<br />

urozený, ale lakomý Pancíř (jistě ze Smojna), který se před hladovými lidmi<br />

usídlil se svými velikými zásobami na ostrůvku. Ovšem Boţí mlýny melou<br />

spolehlivě, a tak jej myši seţrali i s obilím. Asi v tom ale byla i ruka čerta, který<br />

prý kdysi do míst dnešního jezera hodil kámen, který vytvořil dnešní ostrov.<br />

Pancíře nemáme, ale nedaleko k Doksům zůstalo Pancířovo pole.<br />

V jezeře se<br />

našly zlaté<br />

keltské mince.<br />

Keltové v období<br />

asi 4.-1.století<br />

sídlili na jih od<br />

tohoto kraje:<br />

Lobeč, Vrátno,<br />

Katusice,<br />

Skalsko, nález<br />

mincí ve Mšeně,<br />

v Sudoměři.<br />

Moţná se najdou<br />

větší stopy jejich<br />

osídlení i zde,<br />

alespoň některé<br />

zvěsti<br />

o zatajených<br />

nálezech kolují.<br />

Dnešní jezero<br />

je menší. Sahalo<br />

zálivem, který je<br />

dnes zasypán, aţ<br />

do města. Vody<br />

jezera brázdí<br />

osobní lodě - od<br />

r. 1920 parníček<br />

Greif z Doks do<br />

�<br />

Na stoleté mapce se současnými názvy je situace podle stavu<br />

r. 1878. Východně od Šroubku, na jehoţ boku jsou Havraní<br />

skály, je záliv - baţina zajímavá pro botaniky. V místech<br />

zvaných Ouříčí (Horní a Dolní) vidíme naznačeny<br />

chmelnice. Názvy kopců ve vsi jsou kapitolou sami pro sebe.<br />

Například kopec zvaný Šroubený (na jiné mapě Hradištko),<br />

je místně zvaný Šroubek, od Lázeňského vrchu ke vsi je<br />

Dračák a Broučák. SZ od Šroubku v chatové osadě je<br />

instalován velký bronzový lev, kterého prý kdosi kdesi<br />

zachránil.<br />

Splavů a zpět, 1924 loď Maria, 1930 Tista, po válce Hynek a Jarmila, od r. 1959<br />

Máj dlouhý 29,5 m a od r. 1966 Racek délky 26,5 m. Jezero tradičně slouţí i k<br />

chovu ryb. Někdy se dal zpeněţit i led. Prý např. r. 1877 se dováţel aţ do Prahy.<br />

Někdy ho ovšem bylo mnoho. Například r. 1845 ke dni 24. března byl ještě 15<br />

coulů tlustý a o velikonocích probíhaly slavnosti na ledě.

---

� 185<br />

Okolní lesy bývaly vţdy zajímavou honitbou. Nedaleko Splavů u hájovny,<br />

která je na okraji velké obory, lze obvykle spatřit plno jejích obyvatel - muflonů<br />

a daňků. Jiní obyvatelé lesů dopadli jinak. Například při jednom z lovů<br />

arcivévody Rudolfa bylo na dokském zámku vyřazeno na 50 kohoutů tetřeva<br />

hlušce, a tak se nemůţeme divit, ţe dnes po něm není ani památky. Tedy po<br />

tetřevovi. Arcivévoda byl na některých místech v Čechách oţiven.<br />

44. Přes Drchlavu a Dřevčice na Chudý Hrádek<br />

Dnes se podíváme na tři místa, nejdříve do Drchlavy. Podívejme se na<br />

zchátralý Drchlavský kostel (2004). Opadaná omítka na boční stěně kostela<br />

vpravo od vchodu se stala tentokrát přínosem. Odhalila románské kvádříkové<br />

zdivo s<br />

"podřezávanými"<br />

kvádry a oblouk<br />

portálu bočního<br />

vchodu. Tím by se<br />

vznik vesnice posunul<br />

hlouběji, spíše do 1.<br />

pol. 13.století<br />

(románské stavby u nás<br />

vznikají asi do r.<br />

1230). Je třeba dodat,<br />

Nedávné prostředí uvnitř kostela se zbytkem<br />

křtitelnice.<br />

ţe rýhy v omítce jsou<br />

nějak ledabyle odbyté a<br />

oblouk svědčí spíše pro<br />

dobu o něco mladší.<br />

Mluví se o staré cestě:<br />

Deštná (románský kostel s<br />

obdélníkovou lodí) - Dubá<br />

(románská rotunda) - Drchlava<br />

románský kostelík s<br />

obdélníkovou lodí.. Drchlava<br />

je tedy prastarou vesnicí. Roku<br />

1265 zde sídlí Načepluk z<br />

Drchlavy (Nachepluk de<br />

Drchlawa). Jeho sídlo<br />

nalezeno není. Dole pod vsí je<br />

její část zvaná Hradiště, kde<br />

jsou sice zbytky tvrze, ale mladší. Tam mohl třeba sídlit asi o 100 let mladší<br />

Soběhrd (Sobiehrd de Drziewyssicz, jindy Sobiehrdo miles de Drhchlaw), který<br />

�<br />

�

---

� 186<br />

prodal dřevčický i drchlavský majetek a 1383 je doloţen ve Valkeřicích.Nad<br />

kostelem v lese nedaleko kaple se opět vyskytují ţelezité útvary v pískovci. Na<br />

některých mapách je zde uvedena existence nějakého hradiště, ale pravděpodobně<br />

jde o omyl.. Pod kostelem ve štítě domu je opět dobře vyvedený a opravený<br />

reliéf. Vydejme se nyní do další vsi.<br />

Dřevčice pro projíţdějícího představovala jednu ulici s otlučenými<br />

klasicistními usedlostmi. Ona to ves nemívala jednoduché - problémy s vodou,<br />

poţáry. Pod ulicí<br />

bývala náves,<br />

kde je zajímavě<br />

opravená<br />

klasicistní fasáda<br />

s reliéfem a<br />

zajímavý platan<br />

javorolistý -<br />

Platanus x<br />

acerifolia s<br />

obvodem kmene<br />

asi 2,5 m, a výšky<br />

kolem 15 m. Stáří<br />

se odhaduje na<br />

150, jinde aţ 250<br />

let.<br />

V okolí je<br />

doloţeno staré<br />

Nejsvětější Trojice mezi pilastry.<br />

daleko starší<br />

osídlení (některé<br />

zprávy jsou nespolehlivé). Mezolit, jinde uváděn eneolit, jinde halštadt, doba<br />

římská, někde je zmínka o lidech se šňůrovou keramikou atd. Zřejmě jméno vsi<br />

připomínající známý Dřevíč (také této formy názvu bylo i zde uţito) vedlo také k<br />

úvaze, zda zde někde nebylo slovanské hradiště. V dobách pozdějších se<br />

předpokládá, ţe měl zde své sídlo náš Soběhrd<br />

( 2.května 1363 je s dalšími zapsán jako svědek u dohody o údolí mezi<br />

Ţďárem a Kruhem o pasení dobytka), snad dvůr (prý zde někde byl panský<br />

dvůr), snad tvrz (prý zde byly zbytky ještě r.1880), je zmiňována nějaká stará<br />

zeď. Ale to uţ asi nikdo neví.<br />

Vydejme se na další cestu. Za Dřevčicemi nás čeká Dolské údolí. Při vstupu<br />

míjíme Čertův pramen s reliéfem ukřiţování (také Kříţová studánka). Plno<br />

osladiče obecného (Polypodium vulgare), kdysi zde prý rostla čemeřice černající<br />

(Heleborus niger). Najde se i plno zajímavých tvarů skal včetně skalního okna.<br />

Les se otevírá, přicházíme ke zbytku starého rybníka. Zde zřejmě býval rybník<br />

Kuchynka s mlýnem uváděný r. 1402. Rekreační chalupa je zde místo bývalého<br />

�

---

� 187<br />

Dolského mlýna, později hájovny, prý s pramenem dobré vody (kdysi<br />

Tannenborn = jedlový<br />

pramen). Ve zdi je<br />

zasazen mlýnský<br />

kámen.<br />

To uţ jsme pod<br />

hradem. u vytesané<br />

místnůstky. V blízkém<br />

okolí bývaly nalézány<br />

různé zbytky<br />

středověkých ţelezných<br />

předmětů, snad i kus<br />

drátěné košile, řetěz, ...<br />

Potom uţ musíme po<br />

čtyřech do svahu.<br />

Máme štěstí.<br />

�<br />

Nemusíme tahat ţádné<br />

brnění a shora na nás<br />

nic nehází. Chudý Hrádek leţí za hranicí katastru Pavlovic, kterou tvoří Dolské<br />

údolí.. Zřícenina zvaná později Pustý Hrádek (Poustka) bývala v hlubokých<br />

lesích. Roku 1391 zde sídlí uţ zmiňovaný Jindřich Jednooký Berka z Dubé<br />

(+1404), který toho roku odděluje část svého rozsáhlého majetku starším synům.<br />

S mladšími to vydrţel ještě několik let, a tak r.1402 otec rozděluje další majetek<br />

mladším synům. Syn Jindřich Vaněk, +1413, ţena Barbora z Kolovrat, dostal<br />

Chudý Hrádek s dvorem a další majetky včetně Pavlovic. Potom přicházeli další<br />

Berkové i jiní, aţ nakonec r. 1543 se dostal k Václavu z Vartenberka na Rybnově.<br />

V dalších letech se uţ náš hrádek drţí Nového Zámku v Zahrádkách. Naposledy<br />

je uveden ve zprávě ke konfiskaci r.1622, ale to byl moţná jiţ 100 let opuštěný.<br />

Dnes zůstaly jen trosky. Podle některých stop zde hořelo. Stavba měla, jak je<br />

vidět z přístaveb, několik stavebních fází. Hrádek sám podle dispozice a<br />

keramiky vznikl někdy kolem poloviny 14.století. Můţeme se podívat na zbytky<br />

paláce, příkopu, sklepů, cisterny a nespadnout do údolí. Hrádek je na konci<br />

ostrohu. Ten býval přepaţen nějakým valem, jehoţ oblouk délky asi 150 m, ze<br />

kterého zůstaly jen stopy v lese na okrajích dnešního pole. Nikdo ještě spolehlivě<br />

nedoloţil, kdy tento obranný val vznikl, zda patřil k Hrádku, nebo vznikl daleko<br />

dříve. Jednou se píše o starém slovanském hradišti, jindy o opevnění náleţející<br />

hradu, tedy ţe valem byl opevněn dvůr patřící k hradu. Zřejmě nebyly objeveny<br />

ţádné datovatelné nálezy. Potom se uţ vracíme po okraji lesa kolem starého buku,<br />

zbytku vsi Poustka (snad je to obnovená ves Pačkov, která r. 1543 byla jiţ pustá)<br />

a kaple do Dřevčic.

---

� 188<br />

45. Do vzdáleného Valdštejnska<br />

Jedna ze dvou soch granátníků vysokých<br />

skoro 3 m v barvách valdštejnské<br />

kompanie granátníků ze slezské války 1741<br />

- 1742 . Je to zbytek kamenných soch,<br />

kterým bylo třeba dát r. 1820 nové dřevěné<br />

hlavy a ruce.<br />

�<br />

V krajině můţeme<br />

navštívit desítky hradů,<br />

zámků, kostelů, vidět<br />

mnoţství starých soch,<br />

skalních reliéfů, zajímavých<br />

skalních útvarů, staletých<br />

stromů, vzácných květin a<br />

všeho moţného. Na závěr<br />

naší kapitoly vám nabízíme<br />

návštěvu jednoho<br />

vzdálenějšího a pro nás spíše<br />

méně známého místa.<br />

Kdysi se jmenovalo<br />

Waldstein Ruhe. Podle<br />

myšlenky její milosti<br />

Markéty hraběnky<br />

Černínové, vdovy po<br />

Františkovi Josefovi z<br />

Valdštejna nebo jejího syna<br />

Františka Arnošta z<br />

Valdštejna, byla v<br />

rozsáhlých lesích zřízena<br />

eremitáţ, kde mohl, či<br />

mohla se svými hosty po<br />

kaţdodenní náročné práci<br />

odpočívat a lovit Ve<br />

starých dobách se zde<br />

ukrývali loupeţníci se<br />

svými poklady, zarostlé<br />

kopečky skrývají oběti<br />

lupičů i zastřelené pytláky. Ponuré pověsti, například o nevěstě, která byla pro<br />

zradu svého milého zastřelena, vycházely z charakteru tehdejších hlubokých lesů.<br />

Pokud budete mít štěstí, můţete najít i poklady. Takový ukrytý hrnec s penězi se<br />

kdysi uţ našel. Stačí hledat zapadlé kameny s tajnými znaky.<br />

V lesích se objevila kruhová paseka o průměru asi 250 m, v menším kruhu 6<br />

pavilonů, nezbytná kaple vysvěcená r.1725. Z mýtiny směšovalo 8 cest jako 8<br />

paprsků. Ţofie z Valdštejna roz ze Šternberka, manţelka Vincence z Valdštejna<br />

pak v SZ průseku nechala asi 1/2 km od středu postavit pod asi 6 m balustrádou<br />

r. 1792 sochu oblíbeného Jana Nepomuckého. Císař František I. ráčil navštívit<br />

tato místa r.1804. Pak uţ, tedy asi 100 let po zahájení staveb, se postupně<br />

�

---

� 189<br />

bouralo, přestavovalo. Nejvíce se<br />

bouralo v r. 1903/4. Na zámku v<br />

Mnichově Hradišti je v hudebním<br />

salonku velký bílý krb se dvěma<br />

delfíny, moţná jediná památka ze<br />

zdejšího vnitřního zařízení.<br />

Alois Jirásek se prý dostal k<br />

�<br />

pamětem F.L.Heka, kupce z<br />

Dobrušky, přes Eugena Schmidta, kazatele jednoty bratrské v Dubé. Ty mu<br />

slouţily jako základ pro známý román F.L.věk. Jedna z jeho dcer - Terezie Vlasta<br />

Heková, provdaná Hubnerová, +10 9 1844, byla pohřbena v Doksech, kam se její<br />

rodina přestěhovala z Dobrušky. Její dcera Terezie Barbora +1888 se vdala 1851<br />

právě do Valdštejnska za hajného Josefa Fuchse. Jejich potomci uţ ţili jinde.<br />

Sestra Barbory, Marie Aloisie, se provdala v Doksech za Ant Václava Pokorného<br />

a odstěhovala se někam do Uher.<br />

�<br />

�<br />

�<br />

alej svatojánská<br />

(asi 1/2 km po levé straně zbytky J.Nep.)<br />

alej bezdězská<br />

(příchozí cesta od Bezdězu<br />

k poslednímu pavilonu)<br />

alej bělská<br />

alej granátnická<br />

(sochy 2 granátníků)<br />

alej černínská<br />

alej bezdědická alej březenská<br />

alej březovická